Pohled Rocca

Zpanikařil jsem, na to, co jsem cítil, když jsem sledoval Roxanne, jak si obléká bundu a natahuje se pro helmu, není jiné slovo. Byl to pro mě cizí pocit; panikařím jen zřídkakdy. To byl spíš můj bratr než já.

„Nechoď.“ Zkusil jsem to znovu, tentokrát hlasitěji.

Roxanne se na mě otočila a při pohledu na mě naklonila hlavu.

„Měla bych dohlédnout na to, aby se mé kamarádky dostaly bezpečně domů.“ Namítla. Moje Rox byla dobrá žena — starostlivá, ohleduplná. Jak mohla rodina vyhodit takovou ženu z domu?

„Budou v pohodě, co bys tak zmohla, kdybys jela za nima, ne že bys mohla něčemu zabránit, kdyby se mělo něco stát.“ Znělo to všechno logicky, ale její zamračení říkalo něco jiného. Mlčel jsem, zatímco se otočila a zamávala svým kamarádkám, které právě projížděly kolem. Jedna z nich křičela z okna, ať nedělá nic, co by neudělala ona. Nebo něco v tom smyslu.

„Stejně si potřebuju promluvit s Prezem.“ Roxanne to podala tak, že se zdrží o něco déle jenom z tohohle důvodu, a mně z toho klesl žaludek. Doufal jsem v něco víc — čeho víc přesně? Na tuhle hádanku jsem ještě nepřišel.

Prez byl přesně tam, kde měl být, seděl ve svém křesle, ve své kanceláři, a dělal to, co Prez dělá; nikdy jsem se nesnažil zjistit, co přesně to je; byl to šéf, hlava klubu a my všichni jsme mu byli podřízení; mohl vás vytvořit nebo vás zničit. Respekt, který k němu všichni chováme, byl obrovský. Já bych to, co dělá on, nedokázal, ani bych se o to nemohl pokusit. Má úžasné organizační schopnosti. Všem nám naslouchá. Když nadáváme nebo přineseme drby, které by mohly být důležité, nikdy nás nesoudí, a když selžeme, dá nám konstruktivní kritiku a povzbudí nás.

Znám ho celý život a bojoval jsem s ním, po jeho boku, jsme bratři, ale ne po krvi.

Zemřel bych pro něj, a on by zemřel pro mě i pro mého bratra.

Narodili jsme se tu, vyrůstali jsme spolu, jeho otec byl Prez, a my všichni jsme očekávali, že to po něm převezme, až jeho otec skončí. Žádný jiný život neznám a nikdy jsem nechtěl být součástí ničeho jiného. Bylo nás čtrnáct kluků, co jsme se tu narodili, byli jsme si bližší než jakákoli rodina; všechny jejich matky jsou naše matky. O tu povinnost vychovat z nás tak divoké kluky, se dělily rovným dílem; nebylo to lehké. Dodržovali jsme pravidla, ale ve škole nebo daleko od domova jsme zrovna nebyli ti typy, co dodržují zákony — nic zásadního — a rád bych si myslel, že to bylo jako u každého kluka, co vyrůstá a učí se stát se mužem. Jezdili jsme na motorkách, pili pivo, kouřili — no, já jsem nekouřil, ale většina ostatních jo — a dělali jsme blbosti. Zároveň jsme byli nezletilí, z čehož jsme mohli mít problémy, ale nějakým způsobem jsme v celém tom chaosu žití a dospívání přežili, aniž by našim rodičům zaklepali na dveře policajti. Ale abychom nezapomněli, pomáhalo nám, že jsme vlastnili většinu toho malého městečka a policie nad těmi drobnými prohřešky často přimhouřila oko. Nikdy jsme nezacházeli do extrémů, které by klubu způsobily problémy.

Zatlačil jsem Roxanne do kříže a postrčil ji do kanceláře směrem k židli před Prezem.

„Co pro tebe můžu udělat, Roxanne?“ Překvapeně se podíval z mě na ni a zpátky. Bylo vzácné mít v kanceláři holku, aspoň takhle. Ty, co sem za ním chodily, byly buď špinavé a hledaly útočiště, nebo to byly coury, co se ho snažily dostat mezi svá stehna.

„Mám pronajatou skladovací kůlnu plnou vybavení a ráda bych ho přesunula sem. Máte tu nějakou volnou kůlnu s přístupem k elektřině a vodě, kterou bych mohla využít?“ Nezněla, že by se Preze bála; to bylo dobré znamení, ale myslím, že bych byl v šoku, kdyby se ho bála.

Možná jsem ji teprve teď začínal poznávat osobně, ale věděl jsem o ní už roky — poslouchal jsem historky a nevěnoval jsem jí pozornost až doteď. Zpočátku byla ještě nezletilá a to pro mě bylo trochu mimo. Pak, když dosáhla plnoletosti, už jsem na ni dál nepomyslel, snad jen s výjimkou toho, že se pro klub se svým přirozeným talentem na opravy stala velkým přínosem.

„Co v té kůlně máš?“ Zeptal se povzbudivě Prez.

„Věci po mém dědovi.“ Pokrčila rameny.

„Mohla bys to specifikovat?“ Naklonil se dopředu, lokty opřené o stůl, ruce složené v pěst a opřel se o ně a se zájmem se na ni zadíval.

„Věci, které potřebuju na to, abych tu krásku opravila: soustruh, svářečku, mycí box a náhradní díly. Věci jako je tohle.“ Prezovi povyletělo obočí a uchechtl se.

„Pojďte se mnou, možná mám přesně takové místo, jaké potřebuješ.“ Vyvedl nás ven. Zajímalo ho cokoli, co mohlo klubu pomoct.

Následovali jsme ho do tmy po dlážděné cestě. Minuli jsme pár kůlen a nakonec jsme dorazili k jedné za naší největší halou, kde jsme skladovali vraky a neopravitelné motorky. Hned za bezpečnostním osvětlením kolem pozemku se daly zahlédnout stará auta a náklaďáky.

Naše oplocené pozemky, které byly domovem našeho klubu, měly něco málo přes sto akrů. Tam venku stály chaty a malé domky, kde žili někteří z našich ženatých členů, ti, co nechtěli bydlet ve městě nebo mít vlastní dům mimo komplex. Tahle část byla naše vrakoviště, plné vraků a náhradních dílů, z nichž některé čekaly na někoho, kdo by jim vrátil jejich zašlou slávu.

Dveře do staré kůlny v nočním tichu hlasitě zavrzaly a beat z hudby v pozadí večírku stále duněl, ale tenhle zvuk otevřených dveří zněl ještě hlasitěji.

Tohle budu muset promazat. Pomyslel jsem si, když Prez vešel dovnitř a cvakl vypínačem.

Tohle byla naše třetí největší kůlna a rozhodně to nebylo místo, které bych si myslel, že vybere.

„Tady je elektřina i voda, a jak sama vidíš, je to plné vraků a součástek, ty ale můžeme přesunout a udělat pro tvé věci místo.“

„Tohle bude skvělé, potřebuju tohle vyklidit a...“ Roxanne začala vysvětlovat, co přesně potřebuje, jak to chce mít uspořádané a proč.

„Domluveno, zítra řeknu klukům, ať tuhle stranu vyklidí, pomůžou ti vyprázdnit tu tvou skladovací kóji a přivézt to sem a taky nachystat všechno k použití.“ O nájmu za prostory se ani nezmínil a já jsem se na to ani nechtěl ptát, pro případ, že by si to chtěl vyřešit s ní osobně.

„Děkuju, radši už půjdu, jestli se chci zítra ráno vrátit brzy.“ Bylo už po půlnoci a mně se vůbec nelíbila představa, že by jela po silnici sama.

„Zůstaň,“ řekl jsem znovu, úplně stejně jako tehdy, když chtěla odejít předtím.

„Proč? Kde bych jako spala?“ Podívala se na mě a zkoumavě si mě prohlížela.

„Spi se mnou, tím nechci říct, že mi musíš roztahovat nohy, takový chlap nejsem, ale chci tě jen držet.“ Nezmiňoval jsem, že kdybych mohl, tak bych do toho šel, že přesně ten typ chlapa jsem, ale už jím nejsem.

„Slibuješ?“ Zeptala se, z čehož mi ještě víc spadl kámen ze srdce. Tahle andělská tvářička už byla příliš zraněná; i já viděl, že její důvěra je na bodu mrazu.

„Slibuju, nic bez tvého dovolení neudělám.“ Už jsem viděl chlapy, co se ze samců řízených chtíčem změnili na uctivé chlápky. Když se objevila ta pravá, dělával jsem si z nich srandu a říkal, že jsou pod pantoflem, ale teď už to chápu. Najdi tu správnou holku a pod pantoflem jsi, i když se můžeš přetrhnout, abys byl lepší, než jsi kdysi byl. Když najdeš něco dobrého, nechceš riskovat, že to ztratíš.

Prez přikývl. Na to, abychom si u sebe mohli nechat holku přes noc, jsme nepotřebovali jeho svolení, ale i jemu bylo jasné, že tohle je něco jiného. Znal můj příběh a mohlo ho překvapit, o co ji prosím, ale nedal to na sobě znát.

Zhasla se světla, pak se ozvalo zaskřípění zavírajících se dveří, hlasitá rána kovu o kov, a do zámku zajela závora.

„Seženu visací zámek a dám ti klíč; ne že bychom ostatním nevěřili, ale někdo by mohl mít nutkání si ty stroje vyzkoušet a něco rozbít. Ožralí kluci mají tendenci dělat hlouposti.“ Prez odpověděl na nevyřčenou otázku: „Rozumím.“ Když by se mužům naskytla příležitost a dodali si alkoholické odvahy, mohli by ji chtít vyzkoušet.

Roxanne mi dovolila, abych ji vzal za ruku, a odvedl jsem ji dovnitř a po schodech nahoru. Mám jeden z pouhých čtyř pokojů v nejvyšším patře; je to něco víc než jen jednoduchá ložnice. Můj pokoj byl jako malý byt, s vlastní koupelnou, mini kuchyňkou a balkonem s výhledem na zadní dvůr. Prez má taky jeden, Zbrojmistr má ten druhý; ten poslední byl prázdný. Před pár měsíci jsme přišli o viceprezidenta a od té doby jeho pokoj nechtěl nikdo převzít. Ale zaslechl jsem šepoty, že by se to brzy mohlo změnit. Hlasování o tom, kdo převezme jeho místo, mělo brzy začít, a já neměl nejmenší tušení, čí jména jsou na seznamu.