Pohled Nyx

Páteční ráno. Vstali jsme za rozbřesku, plní energie na náš sparringový trénink. Stáli jsme na cvičišti a protahovali si končetiny, když vtom k nám přistoupil instruktor. Jeho hlas, který se mocně rozléhal přes otevřenou pláň a zápasnické kruhy, nás vytrhl z myšlenek a přiměl k pozoru.

„Tak dobře, kadeti! Dnes budeme probírat dovednosti v boji zblízka beze zbraně. Začneme sparringem ve dvojicích. Potom vás rozdělíme do skupin a budeme pracovat na zvládání útoků od více protivníků. ŽÁDNÉ smrtící rány! Nechceme vaše soupeře zmrzačit! ŽÁDNÉ proměny! Svého vlka musíte mít neustále pod kontrolou. Když uslyšíte píšťalku, útok končí. VYJÁDŘIL JSEM SE JASNĚ?“

„ANO, PANE“

Odpověděli jsme všichni jednohlasně. Tohle byla moje nejoblíbenější část tréninku a těšila jsem se na ni celý týden. Skoro jsem cítila vůni svého vítězství.

„Pokud se vám podaří zápas vyhrát, postoupíte do druhého kola bojů jeden na jednoho. Zápas vyhrajete, pokud za prvé: neodplácnete, že se vzdáváte. Za druhé: pošlete k zemi všechny své útočníky, nebo za třetí: váš zápas nezastaví píšťalka. Váš zápas bude zastaven píšťalkou a instruktorem pouze v případě, že usoudíme, že v boji nemůžete pokračovat.“

Instruktor domluvil a všichni jsme se šli seřadit na lehký sparring. Byla jsem rozjařená a nadšená. Nemohla jsem se dočkat, až to vypukne. Na sobě jsem měla námořnicky modrý sportovní crop top a černé kraťasy, vlasy spletené do copu a pak svázané do uzlu. Nechtěla jsem, aby mě některý z těch kluků popadl za vlasy a mrštil se mnou.

Přejela jsem pohledem řadu Alfů; bylo tam bezmála 30 mužů a jen 4 ženy včetně mě. Ostatní holky byly oblečené podobně jako já, usnadňovalo to pohyb a bylo těžší, aby vás někdo chytil za oblečení a využil toho ve svůj prospěch. Podívala jsem se na Toriho, který stál naproti mně o pár kluků dál. Mrkl na mě jedním ze svých oceánsky modrých očí a věnoval mi úšklebek ve smyslu ‚to zvládneš‘. Oplatila jsem mu to pohledem ‚já vím‘.

„Až přečtu vaše jméno a číslo, přejděte prosím k tamtomu kruhu,“ zahučel na nás instruktor a začal číst ze svého seznamu. Znovu jsem se podívala podél řady a zachytila Calův pohled.

Téměř všichni kluci byli jen v kraťasech nebo teplácích, bez trička. A Cal nebyl výjimkou. Jeho široká svalnatá hruď a mohutná ramena z něj dělaly sílu, se kterou je třeba počítat, a i když byl Beta, vypadal jako Alfa a měl i takovou sílu. Můj pohled sjel z jeho hrudi na trup, který se pyšnil dokonale vyrýsovanými břišními svaly. Kraťasy mu seděly trochu proklatě nízko, takže bylo vidět tvar písmene V, který se táhl hluboko dolů.

Olízla jsem si rty a přejela pohledem zpátky nahoru. Bylo tu tolik kluků přímo k sežrání, ale z nějakého důvodu mě Cal vždycky donutil se začervenat. Do svých sedmnácti let jsem si ho pořádně nevšímala a kluci mě ani moc nebrali. A i tak mi trvalo pár měsíců, než jsem dokázala jeho tělo doopravdy ocenit. Připadalo mi fascinující, jak jsem mohla vyrůstat s takovým kusem chlapa, a přitom mu nikdy nevěnovat pozornost tímhle způsobem, dokud jsme nepřišli sem a nezačali víc trénovat.

Z hubeného a vytáhlého kluka se proměnil v urostlého, svalnatého muže. Cal byl o něco starší než Torian a já, ale jen o pár měsíců. Za dva měsíce mu bude osmnáct a nám s Torim bude osmnáct o 4 měsíce později. Věděla jsem, jaký se z Cala už stal děvkař, ale přesto, když se mé oči vrátily k těm jeho, utkvěla jsem pohledem na jeho tvrdé, silné čelisti, ostrém nosu a krásných oříškových očích.

„Líbí se ti, co vidíš?“ zavolal na mě.

Sakra! Přistihl mě, jak na něj zírám!

„Jen obdivuju ten zadek, co za chvíli nakopu!“ zasyčela jsem hravě a přimhouřila oči. Široce se zazubil a mohla bych přísahat, že jsem viděla, jak mu oči ztmavly touhou, než instruktor vyvolal jeho jméno a on odešel ke svému kruhu. Střelila jsem pohledem zpátky na Toriana, který Cala propichoval očima, a zrovna jsem rozeznala, jak z něj vychází tiché zadunění vrčení. Ušklíbla jsem se. Torian, věčný ochránce. Nesnášel, když mě kluci balili, a ještě víc nesnášel, když mě nějaký kluk zaujal.

Byla jsem ráda, že jsem se ocitla v kruhu blízko Toriana; nerada jsem od něj byla moc daleko. Odsud na něj budu moci dohlížet. To byl ten problém, když jste další v pořadí na trůn; někdo si z něj vždycky chtěl ukousnout kousek, vyzkoušet ho, dokázat si něco, ale ne na mé hlídce. Být mu blíž znamenalo, že jsem mohla dávat pozor na cokoli, co by na něj tihle budoucí Alfové zkusili. Nebylo by to poprvé, co na něj někdo zkusil nějaký špinavý trik.

Potěšilo mě také, že mě nespárovali s žádnou z žen a že nás rozdělili do různých kruhů. Dali nám tahat slámky a ten, kdo si vytáhl nejkratší, byl obránce. Ostatní v každé skupině budou při útoku spolupracovat.

Vytáhla jsem si nejkratší slámku a usmála se při pohledu na své protivníky. Pokud šlo o boj, milovala jsem výzvy. Tři budoucí Alfové proti mně by mohli být výzvou, ale byla jsem si jistá, že to bude rychlý boj. Otec mě vycvičil dobře, společně s Královským Betou a královskou stráží. Měla jsem za sebou stejně tolik výcviku jako Tori, ne-li víc, a byla jsem mocná vlčice.

Nicméně, ať už z jakéhokoli důvodu, se mě Bohyně rozhodla obdařit mimořádnou silou, rychlostí a dovednostmi. A kurevsky drsnou vlčicí, a to nezůstalo bez povšimnutí.

Morana, moje vlčice, si v mé hlavě tiše zabručela, když jsme zaujaly bojový postoj. Moje vlčice byla divoká a silná. Byla také chytrá. Byla majetnická jako dominantní Alfa vlk, ale v srdci chovala i soucit. A byla tak krásná a velká!

‚Taky tě miluju, Nyx, a teď pojďme nakopat ty jejich ubohý zadky,‘ řekla, když se probudila v zadním koutě mé mysli. Naše spojení bylo těsné a ona byla mnohem aktivnější vlčicí než většina ostatních.

Změřila jsem si své protivníky, zatímco mě ti tři zpocení kluci bez triček začali obkličovat a posmívat se mi.

„Budu si užívat, až tě budu mít pod sebou, malá vlčko,“ řekl jeden z nich s úšklebkem.

Další se přidal: „Nezlobil bych se, kdyby byla nahoře.“ Při té poslední poznámce se všichni tři rozesmáli.

Idioti. Copak nevěděli, že je zničím, nebo si snad mysleli, že mě ve třech složí snáz než jeden na jednoho?

Narovnala jsem si záda a protřepala ruce v přípravě na jejich útok. Sledovala jsem postoj a nohy každého z nich, abych odhadla jejich další krok. Pak jsem se mírně přikrčila, zvedla pěsti a prsty pravé ruky jim pokynula, ať jdou na to.

„Tak pojďte, kluci, jen pojďte,“ ušklíbla jsem se.

Ten první, co měl ty řeči, po mně vyrazil s pravým hákem. S otočkou jsem mu uhnula a praštila ho hřbetem pěsti, až mu hlava vystřelila do strany a on zavrávoral. Pak jsem zvedla pravou nohu a kopla ho do břicha, čímž jsem ho donutila odletět dozadu a dopadnout do hlíny.

Oba zbývající mě rázem obklíčili, vrhli se na mě a každý mě chytil za jednu ruku. S využitím jejich váhy se mi podařilo oběma nohama odrazit proti tomu třetímu, který se zrovna blížil, a poslala jsem ho znovu plachtit k zemi. Ti dva, co mě drželi za paže, se mi pokusili podrazit nohy.

Rychle jsem vyskočila, setřásla je a zaujala obranný postoj dřív, než se ti tři vůbec stihli postavit. První dva na mě vyrazili, s hněvem zřejmým v temných očích a postoji, plížili se ke mně jako opravdoví predátoři. Přestala jsem si hrát. Tihle blbečkové si mysleli, že jsou bůhvíco. Potřebovala jsem tenhle boj rychle ukončit. Nechtělo se mi jít večer ven s modřinami na tváři.

Když se na mě ti dva vrhli, jeden z nich vypálil ránu. Dokázala jsem uhnout a kopla ho do nohy. Silně. Uslyšela jsem křupnutí a zakňučení, když padl k zemi. Věděla jsem, že jsem mu něco zlomila, ale té bolesti, co jsem mu způsobila, jsem nevěnovala velkou pozornost. Zezadu mě někdo popadl, sevřel mě pár silných paží, zatímco ten další postupoval vpřed.

Sakra. Trhla jsem hlavou dozadu, zasáhla toho, co mě držel, přímo do nosu a jeho ruce se kolem mě uvolnily. Když mi k obličeji vyletěla pěst, chytila jsem ji do ruky, zkroutila ji a zlomila mu paži. Zbýval ten jeden, kterému jsem zatím ještě nic nezlomila.

Zatímco jsem se soustředila na toho, který stál přede mnou, opomenula jsem sledovat kluka se zlomeným nosem, jak se ke mně blíží z boku, dokud nebylo pozdě. Ucítila jsem, jak mi na tváři přistála těžká ruka, škubla mi hlavou do strany a srazila mě na kolena. Vyplivla jsem z pusy horkou, kovově chutnající krev. Byla jsem až moc namyšlená.

Ucítila jsem, jak se Morana prodrala vpřed a dodala mi víc síly, když jsem vyskočila zpět na nohy. Létala na mě sprška pěstí a kopů, z nichž některé mě sice zasáhly, ale nezpůsobily příliš velké škody. Většinu z nich jsem blokovala, dokud se mi konečně nepodařilo chytit jednoho z těch chlápků. Popadla jsem ho za krk a pevně ho stiskla, ne natolik, abych mu zlomila vaz, ale dost na to, aby omdlel a umožnil mi ho mrštit po těch dalších dvou.

Rozdala jsem rány a knokautovala dalšího soupeře. To jsou dva vyřazení. Ten se zlomenou nohou zůstával na zemi. Podřídil se. Poslední zbývající mě začal obcházet; ten se zlomeným nosem byl ten kluk, který se nemohl dočkat, až budu nahoře. Takže jsem ho propíchla pohledem a ukázala na něj prstem.

„Tebe jsem si šetřila nakonec, a teď splním tvoje sny, zlato.“ Posmívala jsem se mu, s vědomím, že si na něj obkročmo sednu, přesně jak to chtěl, a zasypu jeho krásný obličej ránami. Nevypadal, že by se bavil.

Vyrazil přímo po mně a pokusil se o fintu. Naklonil se doleva, ale jeho nohy říkaly, že půjde doprava. Uhnula jsem jeho úderu, bleskově se otočila, popadla ho zezadu za krk, tvrdě mu vrazila koleno do zad a srazila ho k zemi. Když padal, skočila jsem na něj a vrazila mu loket do týla. Doslova žral hlínu. Usmála jsem se, přetočila ho a sedla si na něj obkročmo. Připravená zmlátit ho, jak jsem slíbila.

Přesně v tu chvíli jsem pohlédla za něj a uviděla Toriana, jak se ve svém kruhu se vším s přehledem vypořádává.

Sklonila jsem pohled zpátky dolů a ubalila chlápkovi, na kterém jsem seděla, pěstí. „Jak se ti líbím nahoře teď, kreténe?“ procedila jsem skrz zuby.

„Děvko.“ To bylo jediné, co ze sebe dokázal vydechnout, než začal ztrácet vědomí. Nato jsem uslyšela zapískání od svého instruktora, které mi dávalo najevo, abych ho pustila, že je mimo.

‚Ha ha, vítězství! Neměli na nás.‘ Morana zvedala nos vysoko do vzduchu, pyšná na to, že vyřadila tři Alfy. Usmála jsem se nad jejím hrdým zavytím.

„DESET MINUT PŘESTÁVKA, NEŽ ZAČNEME DRUHÉ KOLO! Vítězové doprava, všichni ostatní doleva!“ zařval hlavní instruktor.

Došla jsem k lavičkám a posadila se vedle Toriana, který mi podal láhev s vodou.

„Vypadáš dobře, Nyx, i když bych si myslel, že si dáš na čas a budeš si s nimi trochu víc hrát.“ Zasmál se na mě a ušklíbl se svým zářivým colgate úsměvem.

„Mmm, přemýšlela jsem o tom, ale vážně jsem na dnešní večírek nechtěla mít zmasakrovaný obličej,“ odpověděla jsem mu se smíchem. Jako vlkodlaci jsme se hojili rychle, ale trvalo trochu déle, než se zlomené kosti nebo řezné rány úplně ztratily. Modřinám to trvalo několik hodin.

Torian i já jsme oba snadno vyhráli naše další dva zápasy. Pak přišlo na řadu třetí kolo, kde se měli utkat poslední dva. Sakra. Ukázalo se, že to jsme my dva s Torianem.

S Torianem jsem doopravdy bojovala nebo spárovala jen jednou, tehdy na tréninkových cvičištích v paláci, ale byli jsme tam sami, nikdo nás neviděl. A já ho samozřejmě porazila. Nebyla jsem nadšená z toho, že se s ním musím utkat v jakémkoli zápase. Byl to můj Král a Alfa, já byla jeho ochránkyně. Nikdy bych nad ním neukázala převahu, a už vůbec ne před lidmi.

„Moon! Holdenová!“ zařval instruktor. „Jste na řadě!“

Sakra, sakra, sakra. Nechtěla jsem s Torianem bojovat. Nevyhrála bych, musela bych zápas schválně prohrát.

‚Ne, NEBUDEME se schválně vzdávat,‘ trvala na svém Morana.

‚Ale... Morano, já nebudu bojovat se svým králem. Neublížím mu.‘

‚Pak tedy musíš pokleknout. Já mu taky neublížím. Jako je on tvůj Král, Fenris je můj.‘

Fenris byl Torianův vlk a s Moranou si také vytvořili pouto. Fenris byl jediný, komu by se Morana kdy podřídila.

Vešla jsem do kruhu a otočila se čelem k Torianovi. Jeho výraz zrcadlil ten můj, v jeho modrých očích se zračil zraněný pohled. Také se mnou nechtěl bojovat.

*Nemůžu s tebou bojovat, Tori* řekla jsem přes naše spojení.

*Notak, Nyx, je to v pohodě. Očekává se to od nás.* Povzdechl si skrz spojení.

Jen jsem na něj přikývla, a jakmile instruktor zapískáním zahájil zápas, svěsila jsem ruce, padla na kolena a sklonila hlavu, čímž jsem odhalila svůj krk. Nemohla jsem s ním bojovat a nemohla jsem ten zápas vypustit. Mohla jsem se mu jen podřídit. Jakkoli to bylo bolestné a ponižující se někomu podřídit, bylo by ještě bolestnější donutit Toriana, aby se podřídil on mně.

Ozvalo se hvízdnutí. „Holdenová! Vstaňte, nebo budete diskvalifikována!“

Sledovala jsem, jak Torian ustoupil a svěsil paže. Věděl, že nevstanu. Raději přijmu trest. Získala jsem zpět svou vyrovnanost a otočila hlavu směrem k instruktorovi. Jmenoval se Garrett a vypadal vzteky bez sebe!

„Pane, při vší úctě, nemohu a neuhodím svého Krále. Ve svém zápase jsem se podřídila, což je v souladu s pravidly, která jste uvedl.“

Ha! Tak si to sežer, zmrde. Zasmála jsem se v duchu.

„Okamžitě vstaňte a dejte mi 100 kliků, Holdenová!“ zavrčel a zaťal pěst, zatímco ta slova ze sebe doslova vyplivl. „Vlastně jich udělejte 200!“ zařval, chystajíc se k odchodu, předal své desky s klipsem někomu jinému a něco mu pošeptal do ucha, než naštvaně odkráčel ze cvičiště.

No, myslím, že 200 kliků je pořád lepší, než muset zahanbit Toriana.