NYX

Probudilo mě hlasité klepání na dveře.

„Jděte pryč!“ zařvala jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Hlava se mi motala z alkoholu a oči jsem měla opuchlé od včerejšího pláče.

Klepání nepřestávalo, tak jsem znovu zařvala, ať jdou pryč. Právě teď jsem vážně nechtěla nikoho vidět, obzvlášť Toriana nebo Cala. Oba mě včera večer královsky naštvali. A nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se trapně kvůli tomu, co se mohlo stát, v co jsem doufala a co se mělo stát mezi mnou a Calem.

K mému zděšení dveře zavrzaly a otevřely se – očividně jsem nezamkla – a v rámu se objevil Valeriin až příliš rozjařený obličej.

„Čau kočko,“ řekla s až přílišným nadšením, vešla dovnitř a posadila se na konec postele.

„Běž pryč, Valerie, nechci nikoho vidět,“ zasténala jsem.

„Zmeškala jsi snídani a já... narazila jsem dole na Cala a Toriho.“

„Ó bohyně! Říkali něco?“ Snažila jsem se přitáhnout si přikrývku víc na obličej, ale Valerie ji stáhla dolů. Rty měla sevřené do úzké linky a v očích znepokojený výraz.

„Říkali mi, že jsi na ně pěkně naštvaná, tak jsem si řekla, že tě přijdu zkontrolovat. Jsi v pořádku? Co se stalo?“ Složila si ruce do klína a čekala na odpověď a pravděpodobně i na nějaké to vysvětlení.

Vážně jsem o tom nechtěla mluvit. Potřebovala jsem zpracovat, co se stalo, a sama si to ujasnit, a zrovna teď jsem chtěla jen zalézt zpátky pod peřinu a ještě chvíli spát. Znovu jsem zanaříkala, tentokrát o něco hlasitěji, a než jsem odpověděla, posadila jsem se. Rychle jsem pohlédla na hodiny, které mi ukázaly, že už jsem prospala celé dopoledne, protože bylo skoro poledne.

„Bohyně, kde mám začít? Cal a já jsme se včera v noci skoro vyspali...“ její hnědé oči se rozšířily. „Tedy dokud se s ním Torian nezačal prát a pak už to šlo všechno z kopce.“ Poslední slova jsem pronesla tišeji, nenáviděla jsem pohled na to, jak se moji dva nejlepší přátelé perou kvůli mně. Nejsem si jistá, jestli mě víc naštvalo to, že mi Torian zkazil něco, co by bylo moje poprvé s Calem, nebo ten fakt, že se kvůli mně poprali.

Dovyprávěla jsem Valerii všechno, co se včera večer stalo, a ona, jako dobrá kamarádka, seděla a naslouchala, aniž by mě přerušovala.

„Takže teď už víš, jaká byla moje noc. A co tvoje? Skončili jste v posteli s tím alfou, se kterým jsem tě tam nechala se cucat?“

Zaklonila hlavu a zasmála se. „No, ne tak docela. Myslím, že toho moc vypil a, řekněme... že byl tak trochu měkčí.“

„Páni!“ Zasmála jsem se s ní.

„Tak jo, slečinko, šup do sprchy, ta voda ti pomůže s kocovinou.“ Přimhouřila oči a ukázala ke koupelně. „Pospěš si, ať stihneme oběd.“ Strhla ze mě přikrývku a znovu ukázala na koupelnu, tentokrát o něco důrazněji. Znovu jsem hlasitě zasténala, přehodila nohy přes okraj postele a vydala se ze sebe smýt ten včerejší smrad. Už jsem se cítila lépe, zvlášť po tom, co jsem se svěřila a postěžovala si kamarádce.

*****

Po zbytek víkendu jsem Toriana ani Cala neviděla, a když přišlo pondělí, myslela jsem si, že na své dva nejlepší kamarády narazím ve vyučování nebo na cvičišti, ale vůbec nikde jsem je neviděla. Ani v jídelně, ani na bojovém výcviku. Což už samo o sobě bylo divné. Rozhodla jsem se, že se přes to všechno musím přenést a oni taky. Zrovna jsem se chtěla telepaticky spojit s Torim, abych zjistila, co se děje, když Garrett, hlavní instruktor školy, zaburácel mé jméno.

„Nyx Holdenová! Za pět minut u mě v kanceláři!“ Jeho tón byl stoický a nedával najevo žádné emoce, ani nenaznačoval, proč si mě vůbec zavolal.

Do prdele, co jsem provedla tentokrát? Není to tak, že bych měla neustále nějaké průšvihy, ale občas jsem si zkrátka neviděla do pusy, to a ještě ten fakt, že většina nadřízených na jakékoliv pozici nesnášela, že se jim nepodřizuji. Samozřejmě jsem byla uctivá, ale někdy jsem na to zapomněla a prostě plácla, co mi slina na jazyk přinesla. Otočila jsem se na podpatku; teď jsem kráčela pryč z cvičiště směrem k jeho kanceláři. Když jsem tam dorazila, dveře byly otevřené, ale i tak jsem slušně zaklepala.

„Pojďte dál, Holdenová,“ zavolal zevnitř.

Vešla jsem do velké kanceláře, která mi připomínala tu královskou, jen byla o něco menší. Stěny zdobilo světlé dubové obložení, na jednom konci místnosti stály dvě pohovky z červené kůže a na druhém konci Garrettův stůl a proti němu dvě ladící křesla, rovněž z červené kůže.

Posadila jsem se do jednoho z křesel a krotce pohlédla na hlavního trenéra. Vypadal na necelých padesát, v hnědých vlasech se mu zračil nepatrný náznak šedin, jeho hnědé oči byly hluboké a tmavé a nad levým obočím se mu rýsovala jizva. Byl ve fenomenální kondici a vypadal jako vlk, který si zaslouží respekt, i když mu bylo už přes čtyřicet. Vsadím se, že za mlada to byl pěknej živel.

„Pane Garrette,“ kývla jsem hlavou, když jsem usedla.

Zvedl se ze židle, obešel stůl, zamířil ke dveřím a zavřel je. Sakra, blesklo mi hlavou. Když se zavřou dveře, nikdy to nevěstí nic dobrého.

„Slečno Holdenová, zavolal jsem si vás hned z několika důvodů.“ Z mého obličeje se nejspíš dalo vyčíst všechno – nervozita, obavy, strach –, protože se na mě usmál a pak se opřel. „Nemáte žádný průšvih, Holdenová, takže klid. Zavolal jsem si vás sem, protože vám z rozvrhu vyškrtneme bojový trénink a trénink válečníků.“

„Cože!“ Oči jsem měla vykulené jako talíře a Morana mi v hlavě přecházela sem a tam a dožadovala se vysvětlení, proč by to dělali. Její hněv z toho, že jsme byly odstaveny od toho, pro co jsme žily a dýchaly, přiživoval i ten můj.

„Pane Garrette, ale proč? Nerozumím tomu, chci říct, že v tomhle jsem dobrá, k tomu se má vlčice zrodila. Jsme válečnice! Proč byste nám to brali? Je to nějaký zvrácený vtip?“ V tu chvíli už jsem zuřila a cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula horkost. Jak se mám naučit fungovat v týmu, když nebudu moct trénovat? Pracovat jako jednotka, jak král řekl mému otci?

„Vidím, že vás to rozrušilo, a ujišťuji vás, že když se trochu uklidníte a necháte mě vám to vysvětlit, budete spokojenější.“ Naklonil se nad stůl, svalnatými pažemi si podepřel hlavu a působil uvolněně a ležérně. Párkrát jsem na něj zamrkala a kývnutím ho vyzvala, aby pokračoval.

„Jste velmi neobvyklý případ, Holdenová. Když král požádal, abyste nastoupila sem na školu, nebyli jsme si jistí, proč chce mít dceru svého delty tady mezi alfy a betami.

Řekl nám, že jste silná a chytrá a že váš otec i matka pocházejí z rodových linií alf. Nicméně jsme vaše nadání hrubě podcenili.“ Znovu se opřel v křesle a dal si ruce za hlavu. „Bylo nám řečeno, že jste chytrá a silná, a za ten necelý rok a kousek, co jste tady, nás nepřestáváte překvapovat a plníte všechna naše očekávání. Teď však máte na výběr. Můžete odmaturovat předčasně a vrátit se ke své smečce a do království, nebo...“

A v tu chvíli to začalo být nejzajímavější; čekala jsem, co z něj vypadne. Opřela jsem se v křesle a čekala, až mi naservíruje to „nebo“.

„...nebo můžete dokončit zbytek školního roku tady a začít s pokročilým výcvikem se zbraněmi a s prevencí a technikami mučení...“

„S čím mučení?!“ Slyšela jsem to vážně dobře? Nejsem si jistá, jestli se mi to zamlouvá. Byla jsem nervózní a má vlčice taky. Ale i tak jsme byly zvědavé. „A co přesně obnáší ta prevence a techniky mučení?“

Úsměv z Garrettovy tváře zmizel a jeho hnědé oči ještě víc potemněly. Nasadil vážný výraz a teprve potom začal mluvit. Stále byl ležérně opřený. Já se v křesle neklidně ošila.

„Není to něco, co by zvládl překonat každý vlk. Výcvik se zbraněmi bude zahrnovat zacházení se zbraněmi otrávenými jedy, jako je stříbro, oměj nebo rulík. Program mučení je navržen tak, aby vás nejen naučil správně používat jedy na zajatce a při výsleších, ale také vám umožní osvojit si dovednosti a metody získávání informací z nepřátel. Ta část ohledně prevence je riskantnější.“

Garrett se odmlčel, jako by čekal na mou reakci. Žádné se nedočkal, nebo jsem si to alespoň myslela, že si zachovávám kamennou tvář. Pokud ne, on nedal nijak najevo opak.

„Pokračujte, poslouchám,“ pronesla jsem mírně skepticky.

„No, pokud jde o tu část s prevencí, neexistuje způsob, jak by se to dalo přikrášlit... V podstatě bychom vám píchali ty jedy a pálili vás stříbrem, abychom vám vybudovali toleranci.“

„Takže byste mě mučili? To se mi snažíte říct? Je to něco, co přežiju?“ Byla to hloupá otázka, ale upřímně řečeno, k smrti mě to děsilo!

„Ano, přežijete! Nedáme vám velkou dávku, ale budeme vaši odolnost budovat postupně.“ Zasmál se. „I když netvrdím, že to nebude kurevsky bolet, protože bude. Očividně máte silnou vlčici. Budete to s ní muset probrat. Váš otec už byl o našich záměrech informován, stejně jako král, a oba prohlásili, že je to vaše rozhodnutí a plně podpoří vaši volbu.“

„Myslím, že bych to chtěla probrat se svou vlčicí a princem Torianem, než učiním jakékoliv rozhodnutí,“ odpověděla jsem. V hlavě se mi teď honilo tolik myšlenek. Tohle jsem vážně nečekala, když jsem vstoupila do téhle kanceláře. Asi bych o tom měla zavolat i tátovi a mámě.

Když Garrett znovu promluvil, jeho hlas byl jemnější a ve tváři se mu zračil soucit: „Nyx, kdybych si nemyslel, že jsi dost silná nebo na to připravená, do toho programu bych tě nenavrhl. Princ Torian si něčím podobným bude muset taky projít, ale ne v takovém rozsahu, na jaký jsi podle mě připravená ty.“ Znovu se odmlčel, dlaněmi si promnul obličej a pak se zeptal: „Jak se jmenuje tvoje vlčice? Co o ní víš?“

„Jmenuje se Morana a upřímně toho moc nevím, snad kromě toho, že je to velmi silná a schopná vlčice. Nic víc mi o sobě nikdy neprozradila a já se neptala. Proč?“ Zajímalo mě, proč je jméno mé vlčice tak důležité. Můj otec, král i beta Callum už pátrali v knihách proroctví a snažili se zjistit, proč jsme já i moje vlčice tak silné, ale nikdy nic nenašli. Přesně to jsem Garrettovi také řekla.

„Morana, Morana, Morana.“ Opakoval si a mnul si bradu.

„Není na tom nic zvláštního, pane. Král i můj otec už zkoumali každé proroctví týkající se mé vlčice a nic nenašli. Hádám, že jsem prostě měla jenom štěstí?“

„Pojď za mnou! Její jméno mi zní velmi povědomě, jsem si jistý, že už jsem o jejím jméně v nějakém spisu četl.“ Zvedl se, obešel stůl, otevřel dveře a kývnutím mi naznačil, ať ho následuji.

Mlčky jsem šla za ním, zatímco jsme procházeli chodbami do knihovny. Jakmile jsme tam dorazili, Garrett mě zavedl do druhého patra, do oddělení, kde se nacházely jedny z nejstarších knih o vlkodlačí historii.

Zastavili jsme se v sekci ‚Průvodce vlčími duchy bohů a bohyň‘. Fajn, teď už jsem vážně zvědavá. Všichni jsme věděli, že naši vlci jsou znovuzrození duchové a čím silnější je naše lidská stránka a rodokmen, tím silnějšího vlka jsme získali. Nebo se to alespoň říká. Ráda si představuju, že si nás naši vlčí duchové vybírají kvůli našemu potenciálu – podle toho, kým se staneme. Někdo zase věří, že nám vlky vybírá sama měsíční bohyně.

Sledovala jsem, jak Garrett rozevřel několik knih a vrátil je zpět na místo, dokud neotevřel jednu, při které se mu na tváři rozhostil široký úsměv.

„Aha!“ vykřikl, až jsem trochu nadskočila. Byl očividně nadšený. „Tady, vezmi si to, přečti si to a do pátku mi přijď říct své rozhodnutí. Prober to s kýmkoliv potřebuješ, abys udělala rozhodnutí, se kterým budeš spokojená. Jakmile ten program zahájíme, už nebude cesty zpět. Rozumíš?“

Vzala jsem si od něj tu knihu a víc se soustředila na to, co by mi mohla prozradit o mé vlčici a našich schopnostech. „Ano, pane,“ zamumlala jsem. Morana byla někde v hloubi mé mysli, skoro se schovávala, ale nevysílala ke mně nervózní vibrace.

Možná to bylo něco, co chtěla, abych zjistila sama; možná si myslela, že bude nejlepší mi to neříkat. Tak jako tak jsem věděla, že k tomu má své důvody a že s pravdou nakonec bude muset jít ven. Když Garrett odešel z knihovny, sešla jsem do prvního patra, našla si pohodlnou pohovku a knihu otevřela. Listovala jsem v ní a hledala cokoliv o duchu své vlčice, byla tam jména dalších velkých vlků a historie toho, jak jejich vlci vznikli, jak se měsíční bohyně spářila a zplodila potomky. Po několika stránkách se mé oči zastavily na jedné straně:

Morana, třetí generace měsíční bohyně:

Morana je starověká mezopotámská bohyně spojovaná s láskou, krásou, sexem, válkou, spravedlností a politickou mocí.

Známá jako „Královna nebes“, pocházející z chrámu v Enně.

Říká se, že její vlčí duch má srdce lva, sílu medvěda a tělo i mysl vlka.

Vnučka měsíční bohyně a dcera z první generace.

Sumerského původu a známá tím, že se vrátila z podsvětí.

No do prdele! Moje vlčice je kurva stará! A taky mocná! To spoustu věcí vysvětluje!

‚Omlouvám se, že jsem ti to neřekla, čekala jsem, až dospěješ,‘ dala o sobě Morana konečně vědět.

‚Morano, jak to? Proč já? Mám tolik otázek!‘

‚Všechno má svůj čas. Byla jsem nečinná mnoho, celé stovky let, dokud mě neprobudil Fenris a neřekl mi, že nastal čas.‘

‚Fenris?‘ zeptala jsem se. ‚Jako Torianův vlk Fenris?‘

‚Ano, kdysi dávno jsme byli druh a družka a společně jsme bojovali ve válkách. Je keltského původu. Narodil se jako Vlčí král. Jeho jméno znamená Vlčí král,‘ řekla mi.

‚To proto jsem na něj tak ochranitelská? Proto jsme ho vždycky bránily?‘

‚Ano, Nyx. Byla jsem tu, už když jsi byla docela malá, můj duch se s tebou spojil v den tvého narození. Jen jsme spolu nemohly komunikovat, dokud jsi nedospěla. To je také důvod, proč ses přeměnila tak brzy. Fenrisovým osudem bylo chránit mě ode dne, kdy se znovuzrodil. Když si Fenris vybral, že bude Torianovým vlkem, já si automaticky vybrala, že budu tvá. A protože jste se narodili ve stejnou dobu, naše pouto se tím posílilo.‘

‚Je... Je Torian náš druh?‘ zeptala jsem se jí váhavě.

‚To nevím, ale je náš. Jen čas ukáže, jestli nás měsíční bohyně tentokrát spojila, ale cítím k němu přitažlivost a vždycky jsem ji cítila.‘

Víc jsem už Moraně neřekla. Stále jsem zpracovávala informace, které jsem zjistila, a to, co mi Morana řekla. Tohle je něco obrovského! Musím to říct Torianovi!

*Toriane, jsi tam?* Spustila jsem své duševní zdi a okamžitě se s ním spojila.

*Nyx! Strašně mě to mrzí! Já...* Okamžitě jsem ho přerušila.

*Zapomeň na to, potřebuju, abyste za mnou s Calem přišli do pokoje. Páni, to neuhodnete, co vám musím ukázat a říct!*

Přerušila jsem spojení a pospíchala s knihou v ruce na kolej, abych se sešla s klukama. Naši trapnou situaci budeme muset vyřešit a všichni se přes to budeme muset přenést. Potřebovala jsem své nejlepší přátele a potřebovala jsem jejich podporu a radu ohledně rozhodnutí, před které mě Garrett postavil.