NYX

O deset minut později jsme my čtyři – cestou jsem ještě popadla Valerii – seděli v mém pokoji. Cal a Tori se tvářili víc než jen trochu rozpačitě. Předpokládala jsem, že si myslí, že si budeme muset „promluvit“ o tom, co se stalo v pátek večer.

„Tady,“ řekla jsem a hodila tu starou koženou knihu Torianovi, který se opíral o konec mé postele. „Nalisti stranu 123. A přečti to nahlas, ať to všichni slyší.“

Listoval stránkami, dokud nenašel tu správnou, a pak začal nahlas číst stejnou pasáž, jakou jsem četla já. Když skončil, rozhostilo se v pokoji mrazivé ticho, dokud ho Cal neprolomil.

„No, to mnohé vysvětluje. Teda alespoň co se týče tebe a toho, odkud se bere tvoje síla.“ Cal se opřel do křesla, ve kterém se uvelebil, a rukou si promnul obličej.

Torian nepřítomně zíral do prázdna z mého okna a Valerie jako jediná vypadala nadšeně, s úsměvem přilepeným na tváři.

„Takže co to znamená?“ zeptala se Valerie.

Olízla jsem si rty, střelila pohledem po Calovi a pak se podívala na Toriana. „Morana říkala, že se stala Fenrisovou družkou před stovkami let. On ji probudil tu noc, kdy jsme se narodili. Tu noc, kdy si on vybral tebe a ona si vybrala mě.“

„Píše se tu, že tvá vlčice je královna, což znamená, že ses narodila, abys byla královnou.“ Torian při těch slovech ani neodvrátil zrak od okna. Z jeho prázdného výrazu se dalo jen těžko vyčíst, co cítí nebo na co myslí.

„Toriane,“ oslovila jsem ho, „řekla mi, že Fenris se narodil jako král a vybral si tebe. Ve své době to byl mocný král a Morana si vybrala mě, protože ho nemohla opustit.“

Konečně ke mně stočil zrak, oči bez jakýchkoli emocí. „Jsme druh a družka, Nyx?“

Těžce jsem si povzdechla. Nevěděla jsem to a nevěděla to ani má vlčice. Cal se ošil a vypadal ještě nesvůj, když padlo slovo druh. Nikdy bych před žádným z těch dvou kluků nic netajila.

„Nevím, má vlčice to neví, řekla, že to ukáže až čas, až dospějeme. Co říká Fenris?“ Očekávala jsem jeho odpověď, zatímco vedl krátký rozhovor se svým vlkem.

„Taky to neví. Říkal, že to, že byli v páru kdysi dávno, neznamená, že je měsíční bohyně spojila i tentokrát.“ Jeho slova zněla lhostejně, v očích měl stále prázdný pohled, který nic neprozrazoval.

„Hádám, že si vy dva budete muset počkat do osmnácti, abyste to zjistili!“ ozvala se Valerie.

Zahnala jsem myšlenky na naše vlky; s přáteli jsem musela probrat ještě jednu naléhavou záležitost. Volbu, kterou mi dal Garrett.

„No nic, každopádně to je to, co jsem vám chtěla ukázat. Teď vám chci říct ještě něco jiného.“

Prošla jsem s nimi všechno, co se mnou Garrett probíral – předčasné ukončení studia, možnost zůstat v našich posledních měsících na pokročilý výcvik se zbraněmi a prevenci proti mučení. Na zimu bychom měli volno a pak bychom se vrátili na naše poslední měsíce v Akademii.

Když jsem se dostala k tomu, co by to obnášelo, Cal i Torian tiše zavrčeli; nesouhlasili s tím, abych se nechala záměrně zraňovat a dávala souhlas k tomu, aby mě někdo mučil. Chápala jsem jejich nedostatek nadšení a vztek při pomyšlení, že by mi někdo ubližoval, nebo že bych si ubližovala já sama. Koneckonců mě oba velmi ochraňovali, i když jsem byla silnější než oni dva dohromady.

„Ani náhodou!“ vykřikl Torian.

„Naprosto vyloučeno!“ namítl Cal, když jsem skončila s vysvětlováním.

„Myslím, že je to skvělý nápad, Nyx,“ usmála se Valerie. „Co na to říká tvoje vlčice?“

„Řekla, že jsme dost silné a bude to těžké, ale zvládneme to.“

„Hmm, no, jestli tvoje vlčice říká, že to zvládne, pak si myslím, že by to pro vás obě byla skvělá příležitost, jak zesílet. A pokud král a tvůj táta s tímhle ,výcvikem‘ souhlasili, tak si očividně myslí, že jsi dost silná.“

„To myslíš vážně, Valerie! Ty tenhle šílený výcvik podporuješ?“ Cal se zvedl z křesla a začal přecházet sem a tam.

„No, jestli to někomu pomůže, Garrett říkal, že Tori si tím zčásti bude muset projít taky.“ Podívala jsem se na Toriana, který měl teď oči vykulené jako blázen a pusu otevřenou. „Určitě výcvikem se zbraněmi a myslím, že i budováním tolerance vůči některým jedům; i když na podrobnosti by ses musel zeptat Garretta.“

„Projdeme si tím společně.“ prohlásil Tori nekompromisně. Pokud do toho půjdu já, bude v tom se mnou.

„Takže...“ prolomila Valerie napětí poté, co jsme tam všichni čtyři několik minut tiše seděli a každý z nás přemítal o té informační bombě, kterou jsem vypustila, „myslím, že bychom všichni měli jít dolů na večeři, nevím jak vy, ale já mám hlad jako vlk!“ Všichni jsme se jí zasmáli a souhlasili, že je čas jít jíst.

Když se všichni začali zvedat, podívala jsem se na Cala a zachytila jeho pohled. „Můžeš tu na minutku zůstat, Cale?“ zeptala jsem se váhavě; tenhle rozhovor jsme museli vést jen my dva. Abychom pročistili vzduch.

Přikývl a znovu se posadil do křesla. Viděla jsem, jak ho Torian zpražil varovným pohledem, a Valerie na nás zavlnila obočím. Odpověděla jsem protočením očí. Když odešli a zavřeli za sebou dveře, otočila jsem se ke Calovi... sakra, vypadal tak dobře! Jeho bílé tričko vypadalo jako druhá kůže a obepínalo ho přesně na těch správných místech. Při tom nádherném pohledu na něj jsem si olízla rty.

„Takže...“ začala jsem.

„Takže...“ řekl, „dal jsem Torianovi slib.“

„To určitě ano, a hádám, že se nesl v tom smyslu, že se mě ani nedotkneš?“ Pevně jsem doufala, že tohle neslíbil, ale kdesi v hloubi duše jsem také věděla, že pokud by to mezi mnou a Calem mělo někdy klapnout, ještě nenadešel náš čas.

Ta myšlenka ve mně vyvolala smutek a rozbolelo mě z ní u srdce. Ale ve světle všeho, co dnes vyšlo najevo, a pouta, které mají můj a Torianův vlk, dávalo smysl počkat a uvidět; čekání by nám třem v budoucnu ušetřilo spoustu dramat a případného zlomeného srdce.

„Narozeniny mám za pár měsíců a vy oba dovršíte osmnáct o pár měsíců později. Řekl jsem Torimu, že s tebou nic nebudu mít, dokud si nebudeme jistí...“ Odmlčel se a sklonil hlavu, abych mu neviděla do jeho krásných oříškových očí. „Nechci ti ublížit a nechci ublížit ani Torimu. Nevím, co mám dělat, Nyx! Chci tě, ale je sobecké to říkat.“

Zvedl hlavu a jeho oříškové oči se setkaly s mými zelenými. Soucítila jsem s ním. Viděla jsem v jeho očích touhu po mně. Chápala jsem to, protože jsme jeden druhého už trochu ochutnali a oba jsme věděli, že chceme ochutnat víc. Jeho přátelství pro mě ale bylo důležitější, než abych to pokazila, a doufala jsem, že on to cítí stejně. A tak jsem mu to také řekla.

„Cale, jsi pro mě výjimečný. A vždycky budeš. Tvé přátelství a loajalita pro mě znamenají stejně jako ty Torianovy. Nerada bych, aby mezi nás cokoliv vrazilo klín, a to včetně nás samotných.“ Podíval se na mě s nadějí. „Snažím se tím říct... že s tebou nebudu spát, dokud mi nebude osmnáct. Počkejme do té doby a uvidíme, kam nás naše dobrodružství zavede. Naše příběhy teprve začínají, a kdo ví, možná v osmnácti najdeš svou družku!“

Když jsem to dořekla, cítila jsem se uvolněněji a viditelně jsem poznala, jak se po mých slovech uvolnilo i Calovo tělo. Vstal z křesla, přišel si sednout vedle mě, vtáhl mě do objetí a políbil mě na čelo. Když se odtáhl, zadíval se mi do očí a v těch jeho se zračila jen láska a obdiv ke mně.

„Říkal jsem ti, že ses narodila jako královna.“ Zopakoval svá slova z páteční noci a na tváři mu pohrával lehký úsměv.

„Jo, to mi teda povídej! Moje vlčice je královna!“ ušklíbla jsem se. Popadl mě za ruku, vytáhl mě z postele a znovu si mě přitáhl do náruče. Ovinul mé tělo svými silnými pažemi a dobrých pár minut mě pevně svíral, dokud se neodtáhl a nepodržel si mě na délku paže.

Ačkoliv jsem po Calovi stále toužila a má vlčice neprotestovala, věděla jsem, že počkat je to správné. Z našeho rozhovoru se mi ulevilo a doufala jsem, že se vrátíme do starých kolejí a napětí z téhle situace teď zmizí.

„Miluju tě, Nyx, vždycky jsem tě miloval a vždycky budu, ale teď mám hlad a Tori na nás čeká, pravděpodobně se bojí, že děláme něco, co by se mu nelíbilo.“ Mrkl na mě a zazubil se. Vždycky tak uličnický. Ale já bych ho jinak nechtěla.

A jako na povel mi zakručelo v břiše, což nám oběma dalo jasně najevo, že i já mám hlad, a tak jsme ruku v ruce vyšli z pokoje a vyrazili za našimi přáteli do jídelny na večeři. Usmívala jsem se s vědomím, že je na světě zase všechno v pořádku; že mezi mnou a mými nejlepšími přáteli je všechno tak, jak má být.

Po večeři jsem měla v plánu zavolat rodičům a promluvit si s nimi o programu pokročilého výcviku a předčasném ukončení studia. Koneckonců, svému tátovi jsem věřila víc než komukoliv jinému, byl mým vzorem.

*****

NYX

Nyní to bylo už pár týdnů, co jsem volala tátovi a žádala ho o radu ohledně kurzu pokročilého výcviku. Samozřejmě mě plně podpořil v jakémkoliv rozhodnutí, které udělám, a řekl: „Chci, abys dosáhla svého plného potenciálu, ale jen ty sama můžeš rozhodnout, jaký ten potenciál je. Už teď jsi překonala všechna očekávání, víc, než se vůbec dalo doufat, a je jen na tobě, jestli chceš udělat tenhle další krok.“

Osobně mě k tomu úplně nenabádal, ale ani mě od toho neodrazoval. To jsem na svém tátovi milovala. Od mých čtrnácti let a mé první přeměny mě nechával, abych si sama určila, jaké jsou hranice mé i mé vlčice, a upřímně, předtím jsme opravdu nevěděly, jaké ty naše hranice vlastně jsou. Teď, když jsme znaly Moraninu sílu a spoustu věcí z její minulosti, měla jsem pocit, že bychom dokázaly dobýt svět a nic pro nás není nedosažitelné.

Takže navzdory lepšímu úsudku mé matky, která se o svou holčičku samozřejmě vždycky bála a nelíbila se jí představa, že si budu ,sama ubližovat‘, jsem se rozhodla absolvovat nejen rozsáhlý výcvik se zbraněmi, ale také zkusit lekce prevence proti mučení. Byla jsem si docela jistá, že si za to budu později nadávat. Matka mi přesto řekla, jak je hrdá na to, že absolvuji s vyznamenáním ve všech předmětech, a že inteligenci mám samozřejmě po ní a prořízlou pusu po otci.

Bylo nádherné strávit zimní slunovrat s rodiči a rodinou a návrat na Akademii se mi vážně protivil. Torian a Cal byli plně pro, říkali, že je to lepší, než muset chodit na normální střední školu. I když jsem mohla zůstat doma, nebyla jsem typ, co by se vzdával. Už jsem se zavázala k pokročilému výcviku, a samozřejmě, kamkoliv šel Torian, tam jsem já neochvějně následovala.

Nicméně jak týdny ubíhaly, uvědomila jsem si, jak úžasný pokročilý výcvik se zbraněmi je. Pracovali jsme s dýkami, dlouhými meči, samurajskými meči, bitevními sekerami, šermovali jsme a zkoušeli nespočet dalších čepelí. Myslím, že jsem našla své poslání. Garrett mi řekl, že mám přirozený talent, a byl nesmírně ohromen mými vrhacími dovednostmi a přesností.

Každý den začínal sparingem. Někdy jsem bojovala s Torianem nebo s kýmkoliv z jiných kadetů z naší třídy. Jednou týdně mě Garrett nechal zápasit s Hanzem, expertem na meče pocházejícím z Khandaru. Ten chlap byl bestie a tak rychlý! Pomáhal mě učit, jak uklidnit sebe i svou vlčici, když jsme byly frustrované a vzteklé, a učil nás, jak vyrovnávat naše emoce pomocí meditace.

Měl taková ta svérázná rčení nebo inspirativní citáty, jako například: ,Když už nejsme schopni změnit situaci, je pro nás výzvou změnit sami sebe‘ nebo ,Raduj se z maličkostí, protože jednoho dne se ohlédneš a zjistíš, že to byly velké věci.‘

K mým osobním favoritům patřilo: Život začíná tam, kde končí tvá komfortní zóna.

Tohle mi říkal docela často, zvlášť na začátku mé prevence proti mučení. Což musím říct, že je kurevsky drsné! Věděla jsem, že to bude těžké, ale neměla jsem ponětí, kolik bolesti to způsobí.

První týden byl peklo. Bylo mi špatně, zvracela jsem, měla jsem horečky, zimnici, rozhozený žaludek, na co si vzpomenete, to jsem měla.

Torian, Cal a Valerie o mě měli strach a snažili se mě přemluvit, abych toho nechala, obzvlášť Torian. Myslím, že ho málem zabilo, když viděl, čím si procházím. Myslela jsem si, že mi to budou vstřikovat pomalu a pokaždé mi trochu zvýší dávku. Ale NE, nenechali mě do toho zlehka vplout, jako to udělali Torimu. Kurva, způsobili mému tělu takový šok, že i Morana se na téměř dva týdny ukryla hluboko v mé mysli.

Garrett mi sice řekl, že mé tělo i vlčice zvládnou vyšší dávky. Neměla jsem však dostat oba jedy najednou. Nejsem si jistá všemi detaily, jelikož mi je nikdo neřekl. Pochopila jsem to tak, že jedna zdravotní sestra spletla mé dávkování a Torian ji málem zabil. Sestřička samozřejmě přišla o práci. To jsou chyby, které se zkrátka nedělají. Sice neústupně trvala na tom, že dávky určila správně, a nechápala, jak se mi takové množství mohlo dostat do těla, ale převzala za to odpovědnost; byla to její práce a stalo se to během její služby.

Po tomto počátečním šoku a konečném zotavení se z klepání na bránu smrti se dávky snížily a Morana se vrátila. Podle Toriana jsem ve chvíli, kdy mi poprvé klesla horečka, zešílela a zaútočila na Garretta za to, že mě tomu vystavil. Osobně si to nepamatuji, ale Garrett si ke mně našel nový respekt a v očích má trochu strachu, když se mnou mluví.

Už mi nerozkazuje, ale vždycky o něco žádá. Torian také zmínil, že kromě toho, že jsem Garrettem mrštila přes nemocniční pokoj, kde mě sledovali, jsem taky k smrti vyděsila ostatní členy personálu, když jsem si vytrhla kapačku a hodila po nich svou postel. Během těchto dvou týdnů mi ve vlasech přibyl další černý pramen. Teď jsem měla na každé straně jeden.

Cal i Valerie mi unisono řekli, že něčím takovým už nikdy nemůžu projít kvůli bolesti, jakou jsem trpěla. Torian ji cítil a málem ho zabilo vidět a cítit, čím si moje tělo prochází. Pokud jde o Toriana, připojili ho na kapačku s omějem a měřili čas, jak dlouho tam dokáže sedět a snášet to pálení, než to vzdá. Časy se držely v tajnosti, ale bylo mi řečeno, že to nikdy nevzdal. Jediný důvod, proč ho propustili, byl ten, že se vak vyprázdnil, a žádný jiný vlk do dnešního dne celý vak nevydržel. Byla jsem na Toriana hrdá, že to nevzdal. Teď už rozhodně můžu říct, že rulík nebyla žádná procházka růžovým sadem. Pěkně hnusný jed, který vám sevře plíce, pálí vás kůži zevnitř ven a způsobuje halucinace. Na rozdíl od oměje, který mimo jiné způsobuje zrychlený tep, bolesti břicha a necitlivost.

Poslední část tohoto mučení nás čekala na konci měsíce, kdy nás spoutají do stříbrných okovů. Stříbro našeho vlka oslabuje a může způsobit popáleniny, stejně tak oslabuje naši lidskou podobu. Moje vlčice mi řekla, že si z toho nedělá těžkou hlavu a věří v naši schopnost tyto zkoušky ustát. Já už si tak jistá nebyla. Byla jsem přesvědčená o tom, že na nás někde cestou připraví nějaký nečekaný podraz; nikdy to nebylo tak jednoduché, jak tvrdili.

Byl krásný jarní den a já zrovna mířila na výcvik se zbraněmi. Tohle byl náš poslední týden výcviku a sparingu s dlouhým mečem.

Bylo mi z toho smutno; opravdu mě to bavilo a doufala jsem, že až se vrátíme do Královského paláce, budu moci pokračovat, možná si dokonce založit vlastní výcvikovou třídu pro další válečníky.

Milovala jsem, že nás Hanzo nejen učil, jak zbraně používat a jak jimi zabíjet, ale také nám předával historii každé z nich – odkud pocházejí, proč bývaly upřednostňovanou zbraní a jaký byl jejich účel. Tohle byla historie, která mě zajímala.