Pohled Kaelena

Valerie se pohybovala efektivně, servírovala naše jídlo s nacvičenou lehkostí, obličej prázdný a nečitelný. Když skončila, tiše stála a čekala. Dbali jsme na to, abychom dojedli do posledního sousta a nenechali jí vůbec nic. Chtěl jsem, aby se zlomila, vidět, jak ji hlad donutí žebrat, aby si uvědomila, že každá její potřeba závisí na nás.

"Odneseš ty talíře do kuchyně a vrátíš se sem," přikázal Callum chladným hlasem. Mlčky posbírala talíře, ani jednou se nám nepodívala do očí, ústa sevřená do tvrdé linky. Bylo zřejmé, že se snaží působit drsně, a já už teď cítil zadostiučinění při vědomí, že tahle fasáda brzy praskne. Poučí se, že pro vzdor tady není místo.

"Máš patnáct minut," dodal jsem ostře, když odcházela. Ani nepřikývla, nevzala ten rozkaz na vědomí. Když se s pětiminutovým zpožděním vrátila, měla oteklé a zarudlé oči. Pravděpodobně si našla nějaký tichý kout, aby si poplakala, a ačkoli se to snažila skrýt, její slzami zmáčená tvář odhalila pravdu.

Pocítil jsem záchvěv samolibého uspokojení – na její duši už se začínaly objevovat trhliny. Gideon samozřejmě trval na trpělivosti, ale já věděl své. V porovnání s jejím otcem jsme projevovali zdrženlivost. Měla by být vděčná.

Vstal jsem a mluvil pomalu a zřetelně. "Tady jsou tvoje povinnosti: Budeš uklízet náš pokoj i zbytek bytu, prát nám prádlo, rovnat věci ve skříni a servírovat nám jídla. Jsi tu, abys nám sloužila, a zůstaneš v naší přítomnosti, pokud ti nedovolíme jinak. Pokud se rozdělíme, jeden z nás ti dá pokyn, kde máš být. Pokud ti to nikdo neřekne, vrátíš se do tohoto pokoje a počkáš. Žádné společenské styky. S nikým nesmíš mluvit. A jestli ukradneš ještě něco dalšího, naložíme s tebou bez milosti. Zapamatuj si tohle: nikdy tě nepřijmeme za vlastní, protože už jsi pošpiněná."

Prostě tam stála, tichá jako socha, obličej jako pečlivá maska. Její mlčení už nebylo vzdorovité; viděl jsem na ní novou únavu, která na ni padala. Mně to ale bylo jedno. Její otec za sebou zanechal spoušť v každém z našich životů. Dlužila nám svou poslušnost, naprostou a bezvýhradnou podřízenost. To byl její dluh vůči nám a my ho měli v úmyslu vybrat do posledního kousku.

"Rozuměly jsme si?" dožadoval jsem se odpovědi, pozorně ji sledoval a byl připravený se chopit jakékoliv známky vzdoru. Lehce přikývla, ale to nestačilo.

"Odpověz mi pořádně!" zařval jsem a můj hlas naplnil místnost. Výraz se jí změnil a poprvé jsem v jejích očích zahlédl strach, smísený se vztekem, který nedokázala zcela zakrýt. Ten záblesk zášti, tak hluboko skrytý pod jejím zaváháním, ve mně probudil něco temně uspokojivého. Věděla, že nemá na vybranou.

"Ano... Alfo," zamumlala, každé slovo protahované, jako by vážilo víc, než dokázala unést. Ten strach byl zřejmý, ale bylo v tom i něco dalšího – hořkost, která mě donutila se zarazit, i když jsem to rychle potlačil.

"Jdi do obýváku," přikázal jsem a sledoval ji, jak odchází. Ve chvíli, kdy si myslela, že už ji nemůžu slyšet, vydala malé, téměř úlevné povzdechnutí.

Jakmile byla pryč, Gideon promluvil hloubavějším tónem. "Všiml sis, jak dobře ustlala ty postele a naservírovala jídlo?" Postřehl to, čeho jsem si už všiml já, a já přikývl.

"Ano, všiml." Čekal jsem s pocitem, že k tomu má ještě něco víc.

"Myslím, že bychom na ni měli být mírnější..." navrhl Gideon tichým hlasem. Callumův výraz okamžitě potemněl a v očích mu zableskl vztek.

"Ne!" vyštěkl Callum a jeho hlas byl jako ze železa. Gideon, tušící, že překročil hranici, zvedl ruce na znamení kapitulace a tohle téma raději opustil.

Ta chvíle doznívala, napjatá, přesto nevyřčená. Každý z nás věděl, proč sem přišel, a čas na mírnost už dávno minul.