Pohled Kaelena

Když nám ji přivedli, její vůně naplnila vzduch, sytá a nepopiratelná, škubala našimi instinkty a probouzela v každém z nás něco syrového a pudového. Bojovali jsme s tím ale, bránili se té přitažlivosti, která nás k ní měla připoutat. Možná to byla naše osudová družka, ale byla to taky dcera Viktora Draganova, muže, který zničil všechno a všechny, na kterých nám záleželo.

To osudové pouto – něco, co urazila tím, že se oddávala jiným – znamenalo, že jí nedlužíme nic jiného než pohrdání, jaké si vysloužil její otec. Byli jsme odhodlaní postarat se o to, aby kus toho parchanta trpěl, a ona byla naším prostředkem, jak tento slib splnit.

V každém ohledu se zdálo, že je odrazem svého otce: zkažená, nezodpovědná, nehodná důvěry. Naši vlci se bouřili, neklidní a přitahováni k ní, my s nimi však bojovali a připomínali si její původ. V žilách jí kolovala krev jejího otce a ona sama se pošpinila a obrala nás o úctu a oddanost, které bychom jí jinak mohli dát.

Za jiných okolností bychom si ji jako naši družku hýčkali a chránili, chovali bychom se k ní jako ke druhé polovině našich duší. Ale vědomí, že je to Draganovova dcera, vědomí, že na nás nepočkala, odstranilo z té rovnice jakoukoliv možnost lásky. My jsme čekali, šetřili se pro ni – dokud jsme neuslyšeli ty ohavné zvěsti, zprávy o jejím lehkovážném chování. Teď byla láska jen zahořklou fantazií.

Složili jsme tichý slib, pakt, který námi rezonoval: vezmeme si od ní, co potřebujeme, získáme zpět svou sílu a magii, ale nikdy jí neposkytneme náklonnost ani respekt, který by jí jinak patřil. Byla to cesta, jak vyrovnat misky vah, jak nahradit to, co nám Viktor ukradl. Jestliže nás k ní osud připoutal, pak ona tu cenu zaplatí.

Kdyby Viktor někdy zažil byť jen zlomek bolesti, kterou způsobil našim rodinám, ze msty by vyhladil celou Boreal. Přesto jsme projevovali víc milosrdenství, než si zasloužil, větší zdrženlivost, než jakou by ukázal on nám.

Její zabití nepřicházelo v úvahu – byla to naše družka a jako valkinští Alfové jsme ji nemohli zničit, aniž bychom ublížili sami sobě. Ale donutíme ji zaplatit jinak. Zlomíme ji, roztříštíme ji tak, jako on roztříštil nás. Bez ohledu na to, jak divoce naše těla a vlkodlačí část reagovaly na ni, bez ohledu na to, jak moc naše srdce prahla, přísahali jsme si navzájem, že ji doženeme ke stejnému šílenství, k jakému její otec dohnal naše rodiny.

Když jsem Valerii řekl, že jsme jí souzeni, její tvář se zkroutila směsicí znechucení a strachu, což byla reakce, ze které bylo jasné, že ten pocit je vzájemný. Nechtěla nás tehdy a už vůbec nás nechtěla teď. Podíval jsem se na ty prosté šaty, které si přivlastnila, a pod povrchem ve mně vřel vztek. Chtěl jsem je z ní strhnout, abych jí ukázal, že nemá právo na nic, co patří nám nebo našemu lidu. Ale udržel jsem se, sotva.

"Ať je to naposledy, co okrádáš náš lid," varoval jsem ji ostrým hlasem, ale ona mlčela, výraz měla nečitelný, jako by dokázala předstírat, že neexistuju. Vzdor v jejích očích mou frustraci jen přiživoval.

"Slyšíš mě?" zařval jsem, hlas se mi zvyšoval, jak jsem ztrácel trpělivost. Pořád se ani nehnula, necukla sebou, její tvrdohlavost narážela přímo na tu mou. V hrudi mi zaburácel vztek a zvedl jsem ruku, ale Gideon mě pevně popadl za zápěstí a zastavil mě vyrovnaným pohledem. Vždycky byl z nás tří ten nejmírnější, ten, kdo si zachovával tichou zdrženlivost i v těch nejhorších situacích. Neochotně jsem stáhl ruku, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že s touhle nás čeká ještě boj.

"Tady si na sebe vyděláš," řekl Callum, tón tvrdý a panovačný. "Když tě budeme živit, budeš dělat, co bude potřeba. Nic není zadarmo." Nečekal na její odpověď a já taky ne, když kolem mě tiše prošla a pustila se do svěřených úkolů.

Sledovali jsme ji do pokojů a mlčky se dívali, jak stlala postele. Pohybovala se efektivně, s jistýma rukama, rovným držením těla, a dávala tak jasně najevo, že ví, co dělá. V tom, jak uhlazovala prostěradla a zastrkávala okraje, byla znatelná cvikem podpořená péče, a uvědomil jsem si, že navzdory všemu byla zřejmě zvyklá pracovat, možná dokonce musela plnit úkoly pro svého otce. Dokončila stlaní a zamířila k jídelně, když jsem jí ukázal tím směrem.

Tahle dívka možná byla vzdorovitá, ale byla také stálá a překvapivě vyrovnaná. Byl to teprve začátek, a přesto jsem věděl, že prolomit její hradby bude výzva, kterou ani jeden z nás neočekával.