ADELINE

Když se konečně vzbudím, už jsme v Chicagu.

Zamrkám a snažím se setřást spánkovou mlhu, jen abych si uvědomila...

Jsem k Reidovi až moc blízko.

Jakože v podstatě přitisknutá k němu.

Tvář mám položenou na jeho rameni, ruku mám opřenou někde u jeho hrudi a – panebože – jeho ruka mi leží přes klín, jako by tam prostě jen tak skončila.

Do tváří se mi nahrne horko a posadím se, až moc rychle.

R