REID

Sotva jsme přistáli, už se u výdeje zavazadel vytrácím od ostatních. Jak je u Garryho zvykem, přesně když přijede můj taxík, zjeví se odnikud s křivým úsměvem.

„Ty se fakt hodláš na všechny vykašlat a prostě zmizet? Žádný ‚tak zatím‘, žádný skupinový objetí?“

Protočím panenky a nasoukám se na zadní sedadlo. „Měj se, Garry,“ řeknu důrazně a pak nadiktuju řidiči adresu Adelininy pekárny.

K mému