KATYA

Jdeme mlčky. Známé ticho. Ten druh, který s sebou nese divnou nostalgii, jakou jsem neočekávala.

Tohle už jsem dělala — kráčela bok po boku po tom samém parkovišti s mužem, kterého jsem nedokázala prokouknout, ať jsem se snažila sebevíc. Vzpomínka se vkrade, donutí mě k úsměvu a hned mě pohřbí pod vlnou sekundárního studu. Čas je opravdu krutý, že?

Pořád si na to pamatuju. Ten absurdní okamž