KATYA

Elias mě nakonec odveze domů. Když vystoupím, podpatky se mi houpou na prstech, stojím bosa na chodníku a necítím za to ani špetku studu, ohlédnu se a vidím, že pořád sedí za volantem. Nehýbe se. Ani to nepředstírá. Zvednu obočí.

„Na co čekáš? Na zásah shůry?“

Mrkne na mě, jako by se zasekl načítáním. Ruce má volně položené na volantu, ale ramena má ztuhlá, jako by nevěděl, jaký je další kro