ADELINE

Dveře se rozletí a já se zastavím jako přimrazená.

Nejprve si pomyslím, že mě Reid zatáhl do muzea. Stropy jsou vysoké, střešním oknem sem proudí světlo. Všechno se leskne – sklo, kámen, leštěné podlahy. Ale není to budova, co mi vezme dech z plic.

Je to to, co je uvnitř.

Sochy.

Všude.

Některé stojí vysoké a hladké, vytesané ze světlého mramoru. Jiné se kroutí v tmavém bronzu, zachycené v