Chladný průvan klimatizace na mé zcela nahé kůži byl to první, co jsem po probuzení zaznamenala. Hlava mi třeštila v odporném rytmu, a jak si mé oči zvykaly na ostré ranní světlo pronikající do cizího hotelového pokoje, převalila se přes mě vlna hluboké, dusivé paniky. Prostěradla byla zmačkaná, pošpiněná a těžce páchla potem a silným, neznámým mužským pižmem. Pohnula jsem se a trhla sebou při tupé bolesti mezi stehny, nezvratném fyzickém důkazu, že jsem ve tmě přišla o panenství s mužem bez tváře.

Byla jsem sama. Tajemný muž, který si mě vzal, byl pryč a nezanechal po sobě naprosto nic, kromě jediného kousku tvrdého papíru ležícího na nočním stolku – bianco šeku.

Než vůbec můj drogami omámený mozek stačil začít zpracovávat hrůzu toho, co se stalo, dveře hotelového pokoje se s prudkým rachotem rozletěly.

Moje matka, můj otec a moje sestra Blaire se nahrnuli do pokoje. Zoufale jsem se snažila přetáhnout zničené prostěradlo přes své nahé tělo, srdce mi bušilo do žeber jako uvězněný pták.

„Tesso, ty nestydatá děvko!“ prořízl vzduch matčin křik. Vrhla se vpřed, popadla ze stolku bianco šek a hodila mi ho přímo do obličeje. Ostrá hrana papíru mě škrábla na tváři. „Jak se opovažuješ prodávat své tělo za peníze? Jak jsi to mohla udělat své rodině? Své smečce?!“

„Declanovi,“ vložila se do toho Blaire, hlas jí kapal jedovatým zadostiučiněním. „Vzpomínáš si vůbec na svého snoubence? Na svou dětskou lásku?“

Mysl se mi bezmocně točila. „Ne, ne, vy to nechápete,“ zachraptěla jsem s rozedřeným hrdlem. „Nikoho jsem nehledala. Šla jsem do toho klubu najít tebe, Blaire! Zase jsi utekla a já tě šla hledat. Podržela jsem ti pití a pak… pak mi tělo prostě začalo hořet. Byla jsem donucena k předčasné říji. Někdo mě omámil!“

Blaire se zachvěl spodní ret, mistrovská ukázka předstírané ublíženosti. „Chceš tím naznačit, že jsem tě omámila já? Kdo říká, že bys to neudělala pro prachy? Mami, ukaž jim to.“

Matka mě propíchla pohledem plným naprostého hnusu a vytáhla Blaiřin mobilní telefon. Strčila mi obrazovku k obličeji. Na fotkách byla moje ložnice v domě smečky, podlaha zcela posetá extravagantními věcmi patřícími Blaire – značkovými kabelkami, drahými hodinkami a třpytivými drahokamy. Věcmi, které tam úmyslně nastražila.

„Ty záludná malá zlodějko,“ ušklíbla se Blaire, i když se ujistila, že ze sebe vydala hlasité, žalostné vzlyknutí. „Chtěla jsi víc peněz, tak jsi ukradla moje věci a pak ses prodala, když to nestačilo.“

„To jsem neudělala!“ žadonila jsem a zoufale se dívala z jedné na druhou. „Budu si brát Declana. Mám být budoucí Luna. Proč bych to proboha zahazovala kvůli nějakým šperkům a bianco šeku?“

Blaire si zabořila obličej do dlaní, ramena se jí třásla, jak hlasitě plakala. Ale zatímco se na ni moji rodiče dívali se soucitem, posunula prsty jen tolik, aby na mě odhalila oči. Ušklíbala se. Chladným, vítězným úšklebkem přímo za zády našich rodičů.

Zoufale jsem se obrátila na jediného muže, který mě měl chránit. Na svého otce, Betu smečky Blackwoodů.

„Otče, prosím,“ žadonila jsem a natáhla třesoucí se ruku zpod prostěradla. „Smiluj se. Znáš mě. Tohle bych neudělala –“

*Prásk.*

Zvuk jeho ruky, která mě udeřila do tváře, se rozlehl jako výstřel. Síla facky mě odhodila stranou na matraci, v uchu mi hlasitě zalehlo, zatímco se mi v ústech rozlila kovová chuť krve.

„Nikdo tě nepotřeboval omámit,“ zavrčel otec, v očích mu plála naprostá nenávist. „Vzdala ses své důstojnosti pro peníze. Nejsi nic než žárlivá, zlodějská děvka. Od této chvíle jsi zbavena svého titulu budoucí Luny. Už nejsi mou dcerou.“

To bylo před třemi lety. Tři roky od chvíle, kdy byl můj život zcela zničen a já klesla z milované budoucí Luny na ubohou, špinavou služku v domácnosti.

Bolí mě kolena, když kráčím po dřevěné podlaze obývacího pokoje domu smečky, oči mám přísně sklopené k podlahovým lištám. Těžký stříbrný tác se mi v rukou lehce chvěje, jemné porcelánové čajové šálky cinkají o podšálky. Atmosféra v místnosti je dnes dusivá, hutná znepokojivým napětím, které postavilo celou moji bývalou rodinu do pozoru.

Dorazil oficiální královský posel od lykanského krále. Sedí v křesle s vysokým opěradlem, nápadný muž oblečený v černočerné barvě se zářivě fialovou šerpou přehozenou přes paži. Lykanský král nikdy nejedná se smečkou tak malou a bezvýznamnou, jako je ta naše. Náhlost jeho příjezdu uvrhla celou domácnost do zpanikařeného šílenství, což mě donutilo drhnout podlahy, dokud mi prsty nekrvácely, jen abychom se na toto setkání připravili.

Přímo naproti poslovi sedí Blaire a rozvaluje se na plyšové sametové pohovce. Vedle ní sedí Declan.

Declan. Muž, který měl být mojí budoucností, mým Alfou, mým druhem. Nyní patří zcela Blaire. Producíruje se po území smečky, jako by už byla jeho královnou, a nosí honosné oblečení a šperky, které byly kdysi určeny pro mou budoucnost. Když před třemi lety propukl ten skandál, Declan se ke mně okamžitě otočil zády. Nezeptal se na mou verzi příběhu. Nehledal pravdu. Odhodil mě jako odpadky a vstoupil přímo do Blaiřiny čekající náruče. Dokonce i teď, když sedí jen pár metrů ode mě, odmítá byť jen vzít na vědomí mou existenci.

Přiblížím se ke konferenčnímu stolku, svaly mi pálí vyčerpáním. Jako služka mám zakázáno navazovat oční kontakt. Klesnu do hlubokého dřepu a opatrně překládám na stůl kouřící čajové konvice a jemné porcelánové šálky.

Blaire popadne svůj šálek ještě dřív, než ho vůbec stihnu položit. Malinko si usrkne, vteřinu to podrží v ústech a pak to prudce vyplivne zpátky na podšálek. Horká tekutina vyšplíchne přes okraj a ušpiní nedotčenou krajkovou dečku.

„To je naprostý hnus!“ zaječí Blaire a její hlas se ostře rozlehne v napjaté místnosti. Zpraží mě pohledem, oči jí blýskají zlomyslným úmyslem. „Snažíš se snad otrávit královského hosta? Ty zbytečná ubožačko!“

„Ne, já –“

„Ticho!“ vyštěkne Blaire. Dokonale upraveným prstem ukáže na holý, nekobercový kousek dřevěné podlahy hned vedle konferenčního stolku. „Klekni si sem. Hned teď.“

Na zátylku mi vyrazí studený pot. Vím, jaké kruté bití mě čeká, pokud projevím byť jen náznak vzdoru před váženým hostem. Sklepní cela. Biče se stříbrným vláknem. Polknu těžký knedlík hrdosti a ponížení v krku, dobelhám se vpřed a padnu na kolena na neúprosnou tvrdou podlahu. Náraz mi po holeních vystřelí tupý záblesk bolesti.

„Natáhni ruku,“ nařídí Blaire a její hlas klesne do krutého, bezdechého šepotu.

Dech se mi zadrhne. Vím naprosto přesně, co se chystá udělat. Pomalu, s rukou, která se prudce třese, si vyhrnu roztřepený rukáv uniformy a natáhnu holou paži nad stůl.

Blaire vyprostí svou druhou paži z žovření Declanovy ruky a nakloní se vpřed. Natáhne se a sevře prsty rukojeť vroucí čajové konvice. Z hubice stoupá pára, děsivý příslib nadcházející agonie.

Zoufale zvednu oči a podívám se na Declana. Stačilo by od něj jediné slovo, aby to zastavil. Je budoucí Alfa; jeho autorita je nadřazena té její. Zírám na ostrou linii jeho čelisti a tiše ho prosím každým rozbitým kouskem svého srdce. Declan přesune svůj pohled. Podívá se na Blaire, pak na kouřící čajovou konvici a nakonec jeho chladné oči spočinou na mé holé, třesoucí se paži. Na zlomek vteřiny se mu sevře čelist. Na tváři mu cukne sval. Ale pak prostě odvrátí zrak a nepřítomně zírá do zdi.

Zůstává naprosto zticha. Nechá ji, aby mě popálila.

Srdce se mi znovu roztříští, ta zrada pálí hlouběji, než by kdy dokázala jakákoli fyzická rána. Pevně zavřu oči, tvrdě se kousnu do spodního rtu, jak se připravuji na spalující, puchýře tvořící bolest vroucí vody. Slyším, jak keramické víčko cinkne, když Blaire konvici nakloní.

„Zadržte.“

Ten hlas je hluboký, velitelský a zní s autoritou, ze které zamrzá vzduch v místnosti.

Otevřu oči. Blaire ztuhla, hubice čajové konvice se vznáší jen centimetr nad mou odhalenou kůží. Oči jí střelí ke královskému poslovi, tvrdnou zuřivým rozhořčením z toho, že byla přerušena.

„Prosím?“ vyštěkne Blaire, hruď se jí prudce zvedá, jak svírá konvici pevněji. „Je to služka. Mám právo ji potrestat. Mám povoleno držet svou sestru na uzdě, když sní nad své postavení.“

Královský posel se pomalu postaví, jeho tmavé oči se zabodnou do Blaire s výrazem absolutního, děsivého chladu.

„Ne, to nemáte,“ řekne posel a jeho hlas protne napětí jako čepel. „Už ne. Tato žena je nyní majetkem lykanského krále a pouze on může rozhodovat o jejích trestech.“