Ticho, které se v místnosti rozhostí, je těžké a absolutní. Po dlouhou chvíli je jediným zvukem zběsilý, mělký tlukot mého vlastního srdce odrážející se v mých uších. Nepřítomně zírám na královského posla a přemýšlím, jestli mě čistá hrůza tohoto dne nakonec dočista nepřipravila o rozum. Jiné vysvětlení neexistuje. Proč by mě proboha chtěl nelítostný lykanský král?

Každý rok zůstává tato tradice neměnná. Každá smečka v království pečlivě vybírá své nejdokonalejší a nejúchvatnější ženy, aby je poslala do Korunního města. Z této záplavy dokonalosti si král Roman osobně vybírá ty, které upoutají jeho zájem, a vtáhne je do života zahaleného tajemstvími jeho harému. Být vybrána je oslavováno jako nejvyšší čest, která mění život, a přesto je zastíněna temnými šeptem. Lidé mluví v tichých, vyděšených tónech o jeho nemilosrdné povaze, jeho chladné brutalitě a jeho nenasytných choutkách. Kupodivu se však nikdy nemluvilo o dětech. Ti, kteří krále obhajují, tvrdí, že je to proto, že čeká na svou osudovou družku, jedinou ženu předurčenou k tomu, aby mu porodila pravého dědice.

Ale já nejsem ani krásná, ani důležitá. Jsem zneuctěná služka v domě své vlastní rodiny, donucená klanět se na dřevěné podlaze. Proč by mocný lykanský král chtěl mě jako svůj osobní majetek? Ledaže by prostě potřeboval jen další ubohou chuděrku, která by po tmě drhla podlahy paláce?

„To je nemožné,“ řekne Blaire, hlas se jí ostře chvěje a vyslovuje přesně ta slova, ke kterým já nemohu najít odvahu. Zpraží posla pohledem. „Musel se stát nějaký omyl. Obrovský omyl.“

„K žádnému omylu nedošlo,“ odpoví královský posel a jeho hlas je chladný a plochý. „Náš král Roman hledal specificky ženy s přesnými rysy této dívky. Protože jsem ji sám viděl, mohu potvrdit, že jeho kritériím dokonale odpovídá. Má čest a jeho příkaz mě zavazují, abych ji přivedl přímo k němu.“

Sotva si pamatuji, že by se na mě díval déle než jen letmou vteřinu. Možná ten letmý pohled byl vším, co jeho ostré, nadpřirozené oči potřebovaly, aby potvrdily, co hledal.

„Vždyť není ani panna!“ zaječí Blaire a její sebeovládání se zcela hroutí. Ve svém oslepujícím vzteku upustí těžkou keramickou čajovou konvici, kterou držela. Zareaguji instinktivně, snažím se stáhnout nohy zpátky, ale konvice s prudkým rachotem dopadne na podlahu a roztříští se na tucet zubatých střepů. Vařící horká voda vyšplíchne ven a okamžitě prosákne tenkým, roztřepeným lemem mé sukně. Spalující žár pronikne do mé kůže a já se kousnu do jazyka, abych nevykřikla.

Královský posel vyskočí na nohy, jeho pohledná tvář se křiví čirou mrzutostí a znechucením z tohoto divadla.

„Žádný Alfa by ji nechtěl, natož král!“ pokračuje Blaire ve svém jekotu, zcela nevnímající nebezpečný pohled v poselových očích. Matka si toho ale všimne a obličej jí bledne, když přistoupí blíž ke svému oblíbenému dítěti. „Nabízet králi takovou špinavou děvku jako je ona, je urážkou jeho koruny! Není nic než –“

Místností se rozlehne hlasité, dunivé plesknutí.

Královský posel se pohne jako šmouha a jeho ruka čistě a brutálně udeří Blaire přes tvář.

Blaire zavrávorá do strany, naprosto ohromená. Síla nárazu jí odhodí hlavu na stranu a do široce otevřených, šokovaných očí se jí okamžitě nahrnou slzy. Na její bledé, opečovávané tváři začne rozkvétat jasný, rozzlobený rudý otisk ruky. Nikdy v celém svém životě nedostala takovou ránu, ani když si to zoufale zasloužila. Já byla pro tuto rodinu vždycky určeným boxovacím pytlem; Blaire byla nedotknutelný, dokonalý anděl.

Posel vykročí vpřed a dívá se na ni dolů s čistým, mrazivým opovržením. „Co si vůbec myslíte, že jste, že zpochybňujete přímou vůli našeho krále Romana? Je zcela v mé pravomoci nechat vás za tak do očí bijící zradu oběsit.“

Matka se okamžitě pohne a vrhne své tělo do prostoru mezi Blaire a posla.

„Prosím, odpuste mému hloupému dítěti, vznešený pane!“ žadoní matka a hlas se jí třese, jak spíná ruce. „Neuvědomuje si, co říká. Pokud má být někdo potrestán, prosím, potrestejte místo ní mě. Jako matka, která ji vychovala, je mou povinností převzít zodpovědnost za její nevědomost.“

Sleduji je z pozice na všech čtyřech, klouby mi pulzují tupou bolestí z toho, jak tu ztuhle sedím na tvrdé podlaze. Matka se prakticky přehoje přes moji sestru, zoufalá ochránit své drahocenné dítě.

A jako vždycky mě nechrání nikdo. Jsem v tom ponechána naprosto sama.

S výdechem prozrazujícím těžkou frustraci obrátí posel svou chladnou pozornost zpět ke mně. „Sbalte si své věci, slečno…“

„Tessa,“ zachraptím se suchým hrdlem.

Nekývne, ani nevezme mé jméno na vědomí. „Máte povoleno pouze jedno zavazadlo. Balte s rozmyslem. Odjíždíme přesně za pět minut.“

Pět minut je sotva dost času na nadechnutí.

Vytáhnu se na nohy a ignoruji bolestivé vrzání v kolenou i ubohé pofňukávání mé matky, která dál chrání mou sestru. Otočím se a kráčím k východu.

Nevlastním dokonce ani žádnou vlastní tašku, takže nepozorovaně vklouznu do ložnice rodičů, abych si vzala jednu z jejich. Plátěná taška, kterou vytáhnu ze skříně, je ta, která kdysi patřila mně, než přišla má potupa. Vzít si ji teď zpět nepůsobí jako krádež; připadá mi to jako znovuzískání malého kousku mé ukradené minulosti.

S taškou v ruce se vydám zadní chodbou.

Před třemi lety jsem byla zbavena své krásné ložnice a vyhoštěna na průvanem sužovanou půdu. Je to mizerný, mrazivý prostor s téměř žádnou izolací, a kdykoli silně prší nebo napadne příliš mnoho sněhu, střechou zatéká. Přesto se mi podařilo udělat si z toho domov a rozmístit těch pár chudých věcí, které stále vlastním, kolem svého lehátka.

Jak kráčím, dělám si v duchu seznam věcí, bez kterých nemohu žít. Je to tragicky krátký seznam, jelikož většina mých osobních věcí mi byla odebrána už dávno.

Vylezu po dřevěných příčkách žebříku do svého podkrovního prostoru a prázdnou tašku táhnu za sebou. Když se mi hlava vynoří nad otvorem a vstoupím do šeré, zaprášené místnosti, ztuhnu.

U mé postele stojí známá, vysoká postava. Ve slabém, šedém světle pronikajícím přes malé zamřížované okénko se ke mně otočí čelem.

„Declane,“ vydechnu.

Co by tady proboha mohl dělat? Od toho hrůzného dne před třemi lety jsme spolu neprohodili ani jediné slovo. Tolik jsem se snažila mu všechno vysvětlit, přimět ho pochopit, co se vlastně stalo, ale on odmítal poslouchat. Odvrhl mě a jednal se mnou jako s vyvrhelem, stejně jako všichni ostatní.

„Sbal si jen to, bez čeho absolutně nemůžeš žít,“ řekne Declan a jeho hlas je napjatý a naléhavý. „Musíme cestovat rychle a nalehko, jestli máme mít vůbec nějakou šanci na útěk.“

Zůstanu stát naprosto nehybně, má mysl nedokáže zpracovat jeho slova. „O čem to… o čem to mluvíš?“

„Pospěš si, Tesso,“ naléhá Declan. Vykročí vpřed, vytrhne mi plátěnou tašku z rukou a začne chňapat po mém oblečení z rohového koše a zběsile ho rvát dovnitř. Pracuje naslepo, zoufale, balí za mě.

„Ale… proč?“ zeptám se, srdce mi buší o žebra.

Aniž by se na mě podíval, jeho slova se z něj sypou v uspěchaném, zběsilém mumlání. „Nechci si vzít Blaire. Nikdy jsem nechtěl. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, abych tu svatbu oddálil. Tři dlouhé, mučivé roky se mi ji dařilo zdržovat. Dva další týdny je vše, co potřebuji, Tesso. Za dva týdny se oficiálně stanu Alfou. Jakmile budu Alfa, mohu se rozhodovat sám za sebe. Mohu si vybrat, koho chci, aby stál po mém boku jako moje Luna.“

Jeho slova mě zasáhnou jako fyzický šok. Aby cokoliv z tohoto byla pravda, znamená to, že strávil poslední tři roky hraním nebezpečné hry na předstírání, přesvědčoval všechny, že chce mou sestru, jen aby naplánoval vzpouru v okamžiku, kdy převezme moc.

Ale pořád nechápu, jak se to týká mě.

Declan musí v mých očích vidět tu hlubokou nejistotu a strach. Pustí mou tašku na lehátko, udělá pár rychlých kroků ke mně a zkrátí vzdálenost, dokud nestojí přímo přede mnou.

„Chtěl jsem počkat, až budu v bezpečí Alfa,“ pokračuje a jeho hlas klesne, ale je naplněn žhnoucím, intenzivním odhodláním. Dokonce i v šerém světle půdy se jeho oči zablokují do mých a přikotví mě k místu. „Ale nemůžu čekat, když plánují tě dát jemu. Musíme dnes v noci odejít. Můžeme utéct a vzít se po cestě a pak nás už nikdo nemůže zastavit.“

„Utéct? Declane, tři roky jsi se mnou vůbec nepromluvil…“

„Copak jsi neposlouchala?“ řekne Declan a jeho ruce se zvednou, aby mě jemně uchopily za ramena. „Všechno to byla léčka. Ty jsi ta jediná, kterou miluji, Tesso. Jediná, kterou jsem kdy miloval. Není čas. Uteč se mnou hned teď a staň se mou ženou.“

„Tvojí ženou?!“ vybuchne od žebříku jekot.

Než vůbec stihneme zareagovat, Blaire se protlačí nahoru na půdu. Její tvář je zkroucená do masky čirého neuvěření a jedovatého vzteku. „Úplně ses zbláznil! Budou vás lovit jako zvěř! Lykanskému králi nelze odepřít, co chce. Bude vás pronásledovat po zbytek vašich životů. Jemu se nikdo neprotiví!“

Klopýtnu dozadu v naprosté panice, srdce mi sevře hrdlo. Jak dlouho stála na tom žebříku? Kolik toho vyslechla?