Roman na mě shlížel, v očích mu plálo očekávání, ze kterého mi po kůži lezl mráz. Těžké ticho v zaprášené skladovací komoře bylo dusivé, narušované jen mým trhaným dechem a kovovým pachem krve mrtvého strážného, která se srážela na betonové podlaze. Chtěla jsem utéct, ale nohy jsem měla jako z olova a jeho děsivý pohled mě držel přišpendlenou k dřevěným regálům. Čekal na odpověď na naprosto nemožné obvinění. Jak jsem měla reagovat na něco tak absurdního? Dítě? S ním? On opravdu věřil, že spolu máme dítě.

Než jsem se stihla vzpamatovat, do stísněného, krví zbroceného prostoru vstoupil Jaxon, Romanův Beta. Pohyboval se s tichou, smrtící ladností, vzal z Romanovy ruky meč kluzký od krve a nahradil ho tlustou složkou.

Roman složku otevřel. Když promluvil, z jeho chladného, odtažitého barytonu mi po zádech přejel mráz čiré hrůzy.

„Tessa Sterlingová,“ četl Roman monotónním hlasem. „Patří ke smečce Blackwood. Dcera Bety Richarda Sterlinga a jeho družky Evelyn. Jedna mladší sestra, Blaire.“

Dech se mi zadrhl. Měl celý můj život shrnutý v jediné složce. Můj celý život, shrnutý v jediné složce. Těžce jsem polkla, neschopná odtrhnout oči od jeho tvrdých, nápadných rysů, když otočil na další stránku.

„Není panna,“ řekl Roman a s ostrým prásknutím složku zavřel. Zvedl zrak a jeho pronikavé modré oči se do mých zabodly se smrtící intenzitou. „Řekněte mi, kde je to dítě, slečno Sterlingová.“

„Jaké dítě?“ vydechla jsem a ta slova ze mě vypadla dřív, než jsem je dokázala zastavit. Srdce mi divoce bušilo do žeber.

„Pokud si ceníš svého života, nebudeš mi lhát,“ varoval mě. Jeho hlas zůstával klidným, nebezpečným duněním, ale ta čirá hrozba v jeho postoji byla naprosto dusivá. Kdyby pohled mohl zabíjet, byla bych už desetkrát mrtvá.

„Nechci vás urazit,“ řekla jsem rychle a hlas mi ze zoufalství přeskočil. „Ale musíte se mýlit. Nikdy jsem nebyla těhotná.“

Roman ani nemrkl. Jen na mě zíral, jeho pohled byl vypočítavý a nemilosrdný.

Zrovna když jsem si myslela, že si vezme zpět svůj meč a použije ho na mě, otočil se k Jaxonovi. „Odveď ji do jednoho z pokojů. Mám v úmyslu ji vyslechnout v soukromí.“

„Ano, Alfo,“ odpověděl Jaxon okamžitě.

Roman se otočil a odešel.

Jaxon se narovnal a jeho chladný pohled padl na mě. „Prvním a jediným pravidlem této domácnosti, slečno Sterlingová, je absolutní poslušnost. Krále nelze odmítnout, ani o něm nelze pochybovat. Doporučuji vám o tom přemýšlet, zatímco mě budete následovat.“

„Ale já –“

„Nestojím o to poslouchat vaše řeči,“ přerušil mě Jaxon. Otočil se a rozešel se matně osvětlenou chodbou. Nezbylo mi nic jiného, než se rychle vyškrábat na nohy a následovat ho v jeho stínu.

Vedl mě k obrovské kamenné věži, která se zdála tyčit až do samotných oblak. Uvnitř se vzhůru stáčelo závratné točité schodiště, zdánlivě bez konce. Ztratila jsem přehled o tom, kolik pater jsme vystoupali. Stehna mě bolela a hruď se mi dmula, jak se na nás úzké, zakřivené kamenné stěny tlačily. Prostor byl neuvěřitelně těsný, nutil mě držet jednu ruku opřenou o chladný, drsný kámen, abych neztratila rovnováhu a nezřítila se po příkrých schodech dolů.

Konečně Jaxon ze schodiště sešel do klikaté chodby lemované těžkými dřevěnými dveřmi. Zastavil se před jedněmi z nich a vytáhl elektronický ovladač. S tichým cvaknutím se zámek uvolnil a těžké dveře se rozletěly.

Jakmile jsem vešla, dveře se za mnou s bouchnutím zavřely. Neviditelný zámek se s těžkým mechanickým žuchnutím otočil a uvěznil mě uvnitř.

Roztřeseně jsem se nadechla a donutila se rozhlédnout. Samotný pokoj nebyl nijak strašný. Vlastně byl mnohem prostornější než můj stísněný podkrovní pokojíček doma. Měla jsem tu manželskou postel s tlustou matrací, šatní skříň, malý posezovací koutek s kulatým stolem a dvěma židlemi a vlastní koupelnu se sprchou, umyvadlem a toaletou. Kdyby tu byla kuchyň, mohla bych žít výhradně jen v tomto pokoji. Ale absence oken byla krutou připomínkou mého zajetí. Jediné světlo vycházelo ze stropní žárovky, která lehce blikala a vrhala po kamenných stěnách dlouhé, děsivé stíny.

Jedinou skutečně zneklidňující věcí v místnosti byly samostatné, zamčené ozdobné dveře zabudované ve zdi poblíž postele. Neměly žádnou kliku ani žádný zjevný způsob, jak je otevřít. Přesto, když jsem se k nim přiblížila a hledala způsob, jak je otevřít, tichou místností se rozlehlo ostré cvaknutí.

Dveře se otevřely dovnitř. Odskočila jsem dozadu a jen o vlásek se vyhnula ráně do obličeje, když těžké dřevo proletělo kolem mě.

Otevřenými dveřmi prošel sám Roman, královský a hrozivý jako vždy. Couvala jsem, srdce mi v hrudi divoce bušilo, jak se ke mně plížil jako predátor. Dveře se samy pohnuly, zavřely se a zamkly za ním.

Zády jsem narazila do zdi. Byla jsem v pasti, zamčená v místnosti bez oken s Lykanským králem.

„Takže. Měla jsi čas si to promyslet,“ řekl Roman. Zastavil se ani ne krok ode mě a jeho obrovská postava zcela zastínila světlo z blikající žárovky. „Přestaň předstírat, že si na naše setkání nepamatuješ.“

Mou mysl zaplavila náhlá vlna nechtěných vzpomínek, které roztříštily mou obranu.

Pamatovala jsem si jeho tvář. Pamatovala jsem si ty pronikavé modré oči, které se na mě shora dívaly, s přimhouřeným obočím. Pamatovala jsem si krůpěj potu, která mu stekla po bradě a kápla mi na tvář.

Ze všeho nejvíc jsem si pamatovala ten syrový fyzický pocit našich spojených těl. Pamatovala jsem si jeho mohutný úd zabořený do mého vlhkého klína, jak do mě narážel a znovu a znovu si mě bral. Pamatovala jsem si čelo postele prudce narážející do zdi a naprostou, drtivou sílu jeho váhy.

Tváře mi najednou začaly žhnout horkem.

Naklonil se blíž a uvěznil mě proti zdi. Zachytil tu náhlou změnu v mém výrazu a zadíval se na mou zrudlou tvář.

„Takže si přece jen vzpomínáš,“ řekl a hlas mu klesl do nebezpečného dunění. „Před třemi lety. Byl jsem na sjezdu smeček, účastnil jsem se setkání Alfů. Šel jsem do baru, když se na mě vrhla žena nasáklá žádostivými feromony a prosila mě, abych ji vzal do postele.“

Těžce jsem polkla. Tuhle část jsem si nepamatovala. Ale zbytek...

„Jsem si naprosto jistý, že tou ženou jsi byla ty, Tesso Sterlingová,“ řekl, zvedl bradu a díval se na mě svrchu. „Zkus to popřít.“

„Byla to známost na jednu noc,“ přiznala jsem. „Ale nikdy z toho nebylo žádné dítě.“

Romanův horní ret se zkřivil. „Lžeš.“

Rychlostí blesku vystřelil rukama vpřed. Popadl mě za zápěstí, trhl mi s nimi nad hlavu a jednou rukou je přišpendlil ke zdi. Druhou ruku opřel naplocho o zeď hned vedle mé hlavy.

„Dej mi mé dítě,“ zavrčel Roman.

„Říkám pravdu!“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl, jak mnou projížděl strach.

Roman přiblížil svou tvář k mé. Jak se mu ret zkřivil ještě víc, jeho špičáky se začaly nepatrně prodlužovat. Byl tak zuřivý, že vypadal, jako by se měl každou vteřinou proměnit.

„Tu noc jsi věděla, kdo jsem. Naschvál jsi mě svedla, protože jsi věděla, že tvá říje vyvolá mou vlastní a přinutí mě nepoužít kondomy. Pak jsi tajně porodila a mé dítě vychovávala sama.“

„Myslíš, že jsem plánovala dostat říji?“

„Existují způsoby, jak ji vyvolat...“

„To bych nikdy neudělala,“ řekla jsem. „Byla jsem zasnoubená... Tu noc na jednu noc jsem ani v nejmenším neplánovala!“

Nenáviděla jsem to. S rukama připoutanýma jsem neměla jak si přidržet svou roztrhanou košili zavřenou. Visela na mně v rozervaných cárech, zcela mi odhalovala hruď a ukazovala podprsenku pod ní. Naštěstí se Roman nedíval. Nezdálo se, že by ho to vůbec zajímalo.

„Neodhalil jsem, kdo jsem,“ pokračoval Roman a z jeho hlasu odkapávala arogance a jistota. „Ale mohla jsi na to přijít sama. Není možné, aby naše společná noc byla jen naprostá náhoda.“

„Byla,“ trvala jsem na svém a spolu se strachem ve mně stoupal i hněv. „Kvůli té noci jsem ztratila všechno! Můj snoubenec zrušil zasnoubení ve chvíli, kdy to zjistil. Moje rodina se ke mně začala chovat, jako bych byla pošpiněná, jako bych byla nějaké špinavé, ostudné tajemství, které se musí skrývat. Kdybych měla dítě, alespoň bych něco získala, ale já nemám nic. Nemám naprosto nic.“

Roman okamžitě stáhl ruku ze zdi vedle mé hlavy. Hrubě mě popadl za bradu, prsty se mi zabořil do čelisti a zvedl mi obličej k sobě. S úšklebkem se na mě podíval a řekl: „Pořád si chceš vzít někoho jiného? Opovážila by ses nechat nějakého podřadného samce vychovávat mé dítě?“

„Žádné dítě nikdy nebylo,“ řekla jsem vzdorovitě i tváří v tvář jeho obludné zuřivosti. Neměla jsem toho moc, ale měla jsem pravdu.

„Vezměte mě k doktorovi,“ řekla jsem. „Ať mě prohlédne. To dokáže mou nevinu.“

Romanův plamenný pohled sjel z mé tváře po délce mého těla, k odhaleným křivkám mých prsou a níž.

Byl dost blízko, abych ucítila náhlý, intenzivní nárůst jeho tělesného tepla. S tichým zavrčením zvedl oči zpět k mým.

„Mojí ženu nebude prohlížet nikdo jiný než já.“

Pustil mé ruce, ale neustoupil ani o jediný centimetr.

„Svleč se.“