Zírala jsem s vykulenýma očima a bez dechu, ústa mírně pootevřená, na tyčícího se muže stojícího přesně na druhé straně místnosti. Byl to ten samý muž, se kterým jsem před třemi lety sdílela svou říji. Moje mysl křičela, že se musím mýlit, že si se mnou má zpanikařená představivost krutě zahrává, ale moje tělo okamžitě poznalo pravdu. Kůže mě přímo pálila při vzpomínce na ty silné, dominantní ruce, které mě hladily, a hruď mi pulzovala, když jsem si vzpomněla, jak jeho plné, panovačné rty strávily hodiny zanecháváním tmavých stop napříč mými klíčními kostmi a prsy. Byl to on. Nešlo to popřít. Lykanský král.

Okamžitě mě popadla prudká vlna paniky. Odvrátila jsem se, smrskla se dozadu a schoulila se co nejblíže k Nadii. Zoufale jsem se snažila využít její smyslnou, nápadnou postavu, abych se schovala z jeho zorného úhlu. Byla krásná, obdařená křivkami a nebylo možné ji přehlédnout. Vedle ní jsem si připadala naprosto obyčejná, jako pytel brambor, a pro jednou jsem za to byla hluboce vděčná.

„Řekni mi, až bude pryč,“ vydechla jsem roztřeseným hlasem a zabořila obličej k jejímu rameni.

Nadia se na mě podívala a obočí se jí stáhlo upřímnou zvědavostí. „Už se sem nedívá,“ zamumlala.

Zhluboka, roztřeseně jsem vydechla a snažila se uklidnit zběsilé tlučení svého srdce.

„Ty nechceš být vybrána?“ zeptala se mě Nadia tiše a její oči se zatoulaly zpět do středu místnosti. „Teď, když jsem ho skutečně viděla zblízka... Bože, on je tak neskutečně pohledný.“

„Je mi jedno, jak pohledný král Roman je,“ zasyčela jsem zpátky a dál držela hlavu skloněnou. „Nechci s tím mít nic společného. Nejradši bych prostě šla domů.“

Nadia chápavě přikývla, i když jsem viděla, jak ho sledovala, ten omámený, oslněný úžas v jejích očích, když na Romana zírala. Nemohla jsem jí to vyčítat. V místnosti plné vyděšených žen bylo zjištění, že lykanský král není nějaký vetchý, monstrózní stařec, ale zničujícím způsobem krásný predátor, malým slitováním.

„Blíží se k nám,“ zamumlala Nadia naléhavě a okamžitě narovnala postoj. Prohnula záda, zvedla bradu a vypnula hruď, čímž zdůraznila svá už tak plná prsa.

Vždycky jsem si myslela, že mé vlastní křivky jsou dostačující, ale ve srovnání s Nadiou jsem si připadala jako vyžle.

Zlehka jsem se natočila a riskla pohled na krále, jak se k nám blížil. Nebesa na obláčku, zblízka byl ještě pohlednější. Mé vzpomínky na naši společnou noc byly v mlhavém oparu. Ačkoli jsem si byla jistá, že on je ten muž, pamatovala jsem si jen stíny, nikoliv plné, výrazné detaily jeho nádherné tváře.

To vysoké, mocně stavěné tělo jsem si však pamatovala s děsivou jasností. Pohybující se svaly, silná stehna a ohromující přítomnost dravce.

Přitlačil své těžké ruce na mé paže, vytáhl mi je nad hlavu a přišpendlil mě k matraci.

„Nehýbej se,“ zavrčel mi tehdy do ucha a jeho hlas byl nízká, temná vibrace.

Teď mi při vzpomínce na temný témbr jeho hlasu přejel po zádech mráz.

Stejně rychle, jako přišly, jsem ty myšlenky zahnala. Musela jsem se dát dohromady. Nebyla jsem tu kvůli sexu, navzdory onomu předpokladu, že mám být vybrána do králova harému. Mým jediným cílem bylo ochránit Declana a svou smečku před nebezpečím.

Declan. Muž, kterého jsem milovala, muž, kterého už nikdy neobejmu.

Hruď mi svírala tupá, těžká bolest. Jak blízko jsme byli k tomu, aby nám to vyšlo, a já si to ani neuvědomila, dokud už nebylo příliš pozdě. Přála jsem si, aby se mi svěřil. Spousta bolesti mohla být ušetřena.

Ačkoli možná to tak bylo nejlepší, že to dopadlo právě takhle. Kdybych věděla, že mě Declan miluje už déle, naše odloučení by bylo ještě těžší. Možná bych byla příliš sobecká na to, abych udělala rozhodnutí, které jsem udělala. Možná bych s ním dokonce utekla.

Král by nás možná nakonec našel, ale po nějakou dobu bychom byli šťastní.

Král...

Znovu jsem se na něj podívala a v srdci mi ožil záblesk nenávisti. Všechna moje smůla, všechny moje problémy začaly tou nocí před třemi lety, kdy jsem s tímto mužem sdílela svou říji. Neměla jsem žádnou touhu se s ním ještě někdy v životě bavit.

Přiblížil se k naší řadě. Nadia sklopila zrak a přijala dokonale zdrženlivý výraz. Z místa vedle ní jsem vrhala letmé pohledy a sledovala Romana, jak svýma chladnýma, modrýma očima klouže po Nadiině kypré postavě.

„Tato je přijatelná,“ řekl král a jeho hlas byl hluboké, sexy zadunění. Moje tělo okamžitě zareagovalo, zahřálo se bez mého svolení a žilami se mi rychle rozlila vlna tepla.

Roman sklopil zrak ke mně. Rychle očima přejel po délce mého těla. A stejně rychle se odvrátil. Neřekl jediné slovo a pokračoval dál podél řady B směrem k pódiu.

Stráže přistoupily blíž, aby Nadii odvedly. „Půjdete s námi,“ přikázaly jí.

Ohlédla se po mně. „Doufám, že se ještě setkáme,“ řekla tiše, než se otočila a následovala je ven z místnosti.

Poblíž dveří jsem zahlédla strážného, který Nadii prve obtěžoval. Sledoval scénu se zjevným znechucením. Když jeho pohled přeskočil na mě, okamžitě jsem odvrátila zrak.

Roman si vybral ještě několik dalších dívek v řadě B a pak se přesunul k řadě A, kde si vybral dalších pár. Na céčka se ani nepodíval. U pódia řekl něco svému Betovi Jaxonovi a pak z místnosti úplně odešel.

V minutě, kdy vyšel ven, téměř všichni zhluboka vydechli. Na chvíli se to hutné napětí prolomilo a nahradila ho úleva.

Udělal král už všechna svá rozhodnutí? Jsme my ostatní teď volné a můžeme jít domů? Mohla bych se vrátit k Declanovi a po uplynutí příštích dvou týdnů se stát Lunou smečky?

Sevřelo mě vzrušení. Možná se moje štěstí přece jenom konečně obrátí k lepšímu.

„Ty,“ štěkl za mnou drsný hlas.

Ztuhla jsem, chladný děs okamžitě nahradil mou krátkodobou naději. Otočila jsem se a spatřila strážného, který předtím osahával Nadii. V ruce držel těžkou černou pistoli a hlaveň mi mířila přímo na hruď. „Pojď se mnou.“

„Král si mě nevybral,“ řekla jsem a zvedla mírně ruce nad hlavu.

Strážný se jen ušklíbl. Byl to zlý, ostrý úšklebek, který zkroutil jeho tvář do děsivé masky. „Tím spíš jsi teď zralá na utržení, hrdinko. Předtím ses do toho vložila a zkazila mi zábavu. Teď se pobavím s tebou.“ Úšklebek mu sklouzl z tváře a odhalil záblesk syrového hněvu pod ním. „Pojď se mnou. Hned.“

Zoufale jsem se rozhlédla po nějaké podpoře, ale všichni ti, kteří byli dost blízko na to, aby ho slyšeli, se vyhýbali mému pohledu. Stála jsem v moři lidí, ale nikdy jsem se necítila tak naprosto osamělá.

„Znovu se ptát nebudu,“ vyštěkl a oči mu blýskaly zlomyslností.

Natáhl se, sevřel mi zápěstí železným, drtivým stiskem a táhl mě s sebou. Táhl mě k boční místnosti, kterou jsem nikoho neviděla používat. Nohama rozkopl těžké dveře a pak mě hodil dovnitř.

Klopýtla jsem a narazila do hromady těžkých dřevěných beden. Byla to temná, zaprášená skladovací komora plná krabic a dřevěných polic, ale bez lidí.

Položil zbraň na hromadu beden poblíž dveří. I bez ní jeho masivní, široká postava zcela blokovala jediný východ. Zoufale jsem se rozhlížela, ale nebyly tam žádné jiné dveře ani okna. Byla jsem úplně v pasti.

„Sundej si oblečení,“ nařídil a přejížděl po mně pohledem plným odporného chtíče.

Pevně jsem si objala paže přes hrudník a zavrtěla hlavou, zatímco jsem couvala, dokud mi záda nenarazila na chladnou polici. „Ne.“

„Já vím, že nejsi panna, ty děvko. Sundej si to oblečení jako hodná malá děvka, než tě přinutím padnout na kolena.“ Ušklíbl se s nechutným výrazem v očích. „Nebo to možná přesně chceš. Zoufale toužíš po tom, abych ti pořádně omrdal hubu, děvko? Chceš mi vykouřit ptáka?“

„Jdi do prdele!“ zakřičela jsem.

Úsměv mu okamžitě zmizel. „Neodmlouvej,“ zavrčel a vyrazil ke mně.

Když jsem se snažila odvrátit, hrubě mě chytil za rameno. Prsty se mu zaryly do látky a shrnuly mi košili do pěsti. Brutálním trhnutím mi úplně odtrhl rukáv a velkou část předku košile a odhalil mou kůži chladnému vzduchu.

Natiskl své masivní tělo na mé a zařval: „Na kolena!“

„Ne!“ křičela jsem a divoce sebou házela.

Snažila jsem se couvnout, ale chytil mě za obě paže a přišpendlil mi je k bokům. Začal mě stahovat dolů. Byl mnohem silnější než já a já nedokázala zlomit jeho sevření.

Pak se najednou zastavil.

Oči se mu rozšířily a vylézaly z důlků. Rty se mu pootevřely a z úst mu vytekl hustý pramínek tmavé krve.

Při pohledu dolů se mi zatajil dech. Viděla jsem, jak mu přímo z hrudního koše trčí ostrá, stříbrná čepel meče.

S brutálním, vzestupným řezem meč roztrhl jeho maso. Horká, těžká sprška krve vyšplíchla všude na mě a na mé roztrhané oblečení a pokryla mou kůži karmínem.

Strážného bezvládné tělo se svalilo na hromadu na zaprášenou podlahu.

Přímo za ním stál a svíral jilec zkrvaveného meče král Roman.

Třásla jsem se v naprostém šoku a strachu, srdce se mi zastavovalo, jak jsem zírala na ten masakr.

Roman si mě změřil pohledem. „Tři roky jsem tě hledal. Tebe a naše dítě.“

Naše... co?