POHLED DEACONA.

"Prosím... prosím, slitování."

Patetické, zlomené prosby muže krvácejícího na studené betonové podlaze s mým svědomím ani v nejmenším nehnuly. Pokud vůbec něco, drásavý zvuk Santinova zoufalého vzlykání jen přiživil temnou podrážděnost doutnající hluboko v mé hrudi. Ležel tam jako zničená, krvácející hromádka neštěstí a lapal po vzduchu, který jeho proražené plíce stěží udržely. Kovový zápach čerstvé krve a strachu visel těžce ve vlhkém vzduchu chabě osvětleného skladu, vůně, na kterou jsem si za ta léta zcela zvykl.

Jestli si tenhle ubohý hlupák myslel, že jeho žalostný, prosebný pláč ve mně najednou probudí srdce a ušetří mu život, tak se kurevsky mýlil. Svůj fatální osud zpečetil už v tom přesném okamžiku, kdy se rozhodl překročit hranici. Santino se dopustil té největší, neodpustitelné chyby. Nepokusil se jen odklánět peníze z mé organizace; on úmyslně předával klíčové, citlivé informace přímo mým nepřátelům.

Jsem šéf italské mafie. Jsem vrcholový predátor ve světě plném bezohledných monster. I jen pouhý šepot mého jména stačí na to, aby po páteři těch nejotrlejších zločinců sjel prudký mráz. Chlapi by si kurevsky nadělali do kalhot už jen při zaslechnutí mých blížících se kroků.

Dante Vannicelli.

Ale já striktně preferuji, když mi říkají Deacon.

Lidé se mě děsili a měli naprostou pravdu, že to tak cítili. Postavil jsem své impérium na krvi, strachu a nulové toleranci ke zradě. Jen sebevražedný idiot by se kdy opovážil zpochybnit mou autoritu a plést se mi do byznysu.

"Prosím, zapřísahám tě... sli... slitování," plazil se ten muž přede mnou znovu, jeho zkrvavené prsty slabě škrábaly o hrubý beton, jako by opakování těch marných slov mohlo magicky změnit můj názor.

"Tak to jsi v první řadě neměl nikdy zradit šéfa, ty debilní zmrde!" zařval rozzlobeně Callum, jeden z mých nejbrutálnějších a nejloajálnějších mužů. Bez vteřiny váhání se Callum napřáhl těžkou vojenskou botou a zasadil Santinovi do žaludku krutý, kosti drtící kopanec.

Ohavné křupnutí žeber rozléhající se skladem bylo okamžitě následováno Santinovým sténáním v čiré agónii. Stočíl se do těsného klubíčka a prudce vykašlával na podlahu hustou kaluž tmavé krve.

Jaké absolutní plýtvání prostorem pro dýchání. Jako zapřísáhlý člen našeho syndikátu měl přesně vědět, co ho na konci téhle cesty čeká. Nikdy neexistovala žádná cesta, jak by mohl z téhle místnosti vyváznout živý. Mí muži jsou stejně brutální a krutí jako já. My neodpouštíme.

Nevyveden z míry krveprolitím barvícím podlahu jsem klidně nakročil vpřed a mé vyleštěné kožené boty se zastavily jen centimetry od jeho třesoucí se tváře. Dřepl jsem si, oblek ušitý na míru se mi napjal přes ramena. Stále si svíral bolavý žaludek a kňoural a fňukal jako slabé dítě. Callum ho dostal pěkně, ale zvuk jeho patetického pláče mě jen dál znechucoval.

Natáhl jsem ruku a prudce jsem Santina škubl nahoru za krví slepené vlasy. Krk se mu zaklonil a donutil ho pohlédnout přímo do mých chladných, mrtvých očí. Byl prakticky k nepoznání. Jeho tvář byla oteklá, zkrvavená kaše, oči zmodralé do černa a nachova. Byl to naprosto odporný pohled.

"Santino," řekl jsem tiše.

Celé jeho tělo s sebou prudce trhlo, třásl se už jen při zvuku mého hlasu. Pokud se mě tak děsil, měl si to dvakrát rozmyslet, než začal kout pikle za mými zády.

"Opravdu chápeš kruté důsledky toho, když mě okradeš a zradíš mou rodinu?" zeptal jsem se. Můj tón byl dokonale klidný, klinicky odtažitý, ale protkaný děsivým ostřím, které způsobilo, že se z jeho pomlácené tváře vytratila i ta zbývající barva.

"Odpověz mi," zavrčel jsem a stiskl jeho vlasy ještě tvrději, až zasyčel ostrou bolestí.

"A-ano... tak moc se omlouvám, šéfe," koktal Santino a přes rty mu bublala krev. "Už se to nikdy nestane. Přísahám na svůj život. Přísahám bohu!"

Dlouze, vyčerpaně jsem si povzdechl. Kolikrát už jsem dnes v noci slyšel tahle přesná, bezvýznamná slova? Tenhle zrádce vážně věděl, jak mi zabrnkat na poslední kurevský nerv.

Zatáhl jsem ho za vlasy ještě pevněji a přitáhl jeho zmlácený obličej nepříjemně blízko k mému, aby viděl tu absolutní absenci lidskosti v mém pohledu. "Já slitování neukazuji. To je slabý luxus, který jsem si k nikomu nikdy nedovolil," řekl jsem mu chladně. "A to jsi plně věděl v den, kdy jsi složil krevní přísahu a připojil se k rodině Vannicelli."

Santino mírně zavrtěl hlavou, oči se mu rozšířily v absolutním, nespoutaném děsu. Věděl naprosto přesně, co bude následovat.

Aniž bych přerušil oční kontakt s tím ubohým zrádcem, natáhl jsem prázdnou ruku. Enzo, můj vysoce výkonný zástupce a celoživotní nejlepší přítel, nepotřeboval ani slovní příkaz. Plynule popošel vpřed a vložil mi do otevřené dlaně těžkou, nabitou zbraň. Studený kov působil na mé kůži naprosto přirozeně.

Při pohledu na tu zbraň ztratil Santino kurevsky rozum. Okamžitě s sebou začal divoce házet na podlaze, kopal nohama a snažil se doplazit pozpátku, ale naprosto selhal vymanit se z mého železného stisku. Usilovně plakal, hlas se mu lámal, když mě prosil a žadonil, ať nemačkám spoušť.

Byl jsem už naprosto vyčerpaný tímhle zbytečným, patetickým žadoněním. Dal jsem téhle kryse tolik šancí vyjít s pravdou ven, než jsem ho dotáhl do tohohle skladu, a on každou z nich kurevsky promarnil. Měl tu absolutní drzost postavit se mi a myslet si, že může přechytračit bestii, jakou skutečně jsem.

Pustil jsem jeho vlasy a nechal ho klesnout zpátky na beton. Palcem jsem odcvakl pojistku. Ostré, kovové cvaknutí se hlasitě rozlehlo jeskynní místností.

Klinicky jsem zamířil a stiskl spoušť.

*Prásk.*

První kulka proletěla přímo jeho hrudí.

*Prásk.*

Druhá kulka se zaryla do jeho žaludku.

*Prásk.*

Poslední, fatální výstřel mu udělal dokonalou díru přímo uprostřed čela. Santinovo tělo s sebou prudce trhlo dozadu, než zcela zvadlo, jeho mrtvé, skelné oči zíraly prázdně do stropu, zatímco se kolem jeho roztříštěné lebky rychle šířila čerstvá kaluž temně rudé barvy.

Zvonění v uších mi odeznělo a zanechalo za sebou těžké ticho skladu. Cvaknul jsem pojistku zpátky a beze slova a jediného dalšího pohledu na mrtvolu jsem podal teplou zbraň zpátky Enzovi.

Obrátil jsem pozornost k mužům stojícím u dveří a vydal úsečný, absolutní rozkaz v italštině. "Sbarazzati del corpo." Zbavte se těla.

Narovnal jsem si sako a setřel z manžety zbloudilou kapku krve. Enzo stál vedle mě a zblízka mě studoval. Cítil to doznívající temné napětí, které z mého těla stále agresivně sálalo. Monstrum ve mně bylo nasyceno, ale adrenalin mi v žilách pálil dál.

"Zdáš se být trochu napjatý, šéfe," řekl Enzo nenuceně, naprosto nevyveden z míry čerstvou mrtvolou krvácející u našich nohou. "Proč nejdeme upustit páru do jednoho z tvých exkluzivních klubů?"

Enzo byl jediným člověkem na světě, který se mnou mohl mluvit takhle uvolněně. Byli jsme nejlepší přátelé už od doby, kdy jsme jako malé děti běhali po italských ulicích, a věřil jsem mu i se svým životem. Uměl naprosto přesně číst moje nálady. Dnes večer jsem úplně neměl náladu ukazovat se na veřejnosti, ale dusivé stěny skladu mě začínaly srát a opravdu by se mi hodilo rozptýlení.

Vyšli jsme ze skladu a vstoupili do chladného nočního vzduchu. Enzo si sedl na místo řidiče v elegantním černém SUV a já nastoupil na místo spolujezdce. Projížděli jsme neony osvětlenými ulicemi města a mířili přímo ke klubu Vannicelli, nejexkluzivnějšímu a nejpřísněji střeženému nočnímu klubu ve městě, který plně vlastnil a provozoval můj syndikát.

V okamžiku, kdy jsme prošli přísně střeženým zadním vchodem, pulzující a ohlušující basy klubové hudby vibrovaly podlahou a postupovaly mi rovnou nahoru nohama. Obešli jsme masivní, přeplněný hlavní parket a šli rovnou do sekce L'Elite – na přísně střežený VIP balkón s výhledem na celý klub, vyhrazený striktně pro mě a můj úzký kruh.

Enzo odešel k soukromému baru, aby nám přinesl drinky. Sotva jsem měl čas si sednout na plyšovou koženou pohovku, hned mi do osobního prostoru vpadla dychtivá, silně zmalovaná děvka. Měla na sobě až příliš mnoho levného parfému a její směšné akrylové nehty se okamžitě zoufale zaryly do látky na mé paži. Naklonila se ke mně a přitiskla na mě svá falešná prsa, to její ubohé dožadování se pozornosti jen agresivně přiživilo mou již dříve existující, prudkou podrážděnost.

O chvíli později se vrátil Enzo a nenuceně mi podal těžkou křišťálovou sklenici naplněnou mou oblíbenou drahou whisky. Vrhl jeden pohled na ženu, která mi prakticky šplhala na klín, a ušklíbl se.

S intenzivním pohledem plným čistého, nefiltrovaného odporu na tu přítulnou ženu jsem stiskl sklenici a temně zamumlal v italštině, dbaje na to, aby můj hlas přehlušil dunivou hudbu. "Ho così tanta voglia di piantare un proiettile in testa a questa troia." Mám tak obrovskou chuť prohnat téhle děvce hlavou kulku.

Enzo se jen zasmál a usrkl si svého pití. "Calmati, Deacon," připomněl mi plynule italsky a opřel se o skleněné zábradlí. "Ci sono molti testimoni qui." Uklidni se, je tu příliš mnoho svědků.

Zcela ženu ignorujíc, jsem ji hrubě setřásl z paže a vstal. Přešel jsem na kraj balkónu a opřel si ruce o chladné sklo, zatímco jsem hleděl dolů na ten rozlehlý, zpocený a přeplněný taneční parket pode mnou. Záblesky stroboskopů pronikaly tmou a osvětlovaly stovky tančících těl, která se o sebe otírala.

Dal jsem si pomalý lok pálivé whisky a nechal svůj predátorský pohled skenovat temnou místnost. Nehledal jsem nic konkrétního, jen jsem přes sebe nechal přelévat chaotickou energii klubu.

Ale pak se můj pohled prudce uzamkl na něčem, co donutilo celý můj svět se skřípěním zastavit.

Tam, přímo uprostřed přeplněného tanečního parketu, byla úchvatně krásná blondýnka. Měla na sobě těsné, kraťoučké černé šaty, které jako druhá kůže přiléhaly na každou její dokonalou křivku. Tančila hravě a hýbala boky v nenuceném, hypnotickém rytmu, který okamžitě upoutal hladovou pozornost každého muže, co stál v okruhu deseti stop od ní.

Dech se mi naprosto zadrhl v hrdle. Sevřel jsem sklenici tak pevně, až mi klouby úplně zbělely. V duchu jsem si poznamenal, že je kurevsky božská. Absolutní, dechberoucí anděl obklopený špinavými hříšníky.

Jako by fyzicky cítila těžkou, spalující váhu mého pohledu, najednou přestala tančit. Obrátila tvář vzhůru a podívala se přímo k vysokému, stinnému balkónu, na kterém jsem stál.

Naše oči se přes ten obrovský, přeplněný klub střetly.

Spojení bylo okamžité a výbušné. Její oči zachytily ty mé a udržely je v intenzivním, nevysvětlitelném, elektrizujícím transu, který zcela zastavil čas. Hlasité, dunivé basy hudby vybledly do bílého šumu. Ty stovky lidí obklopujících ji se vytratily do rozmazaných stínů. Byla tam jen ona, vzhlížející ke mně, a já, hledící dolů na ni jako dravec, který konečně našel svou hlavní kořist.

Ten magnetický okamžik působil, jako by trval hodiny, ale byl náhle přerušen, když brunetka – o které jsem předpokládal, že je její kamarádka – jí poklepala na rameno a nervózně ji vedla pryč ze středu parketu zpět do bezpečí hlavního baru.

A přesto, i když si obě ženy spěšně razily cestu mořem těl směrem k východu, shledal jsem fyzicky nemožným od ní odtrhnout zrak. Cítil jsem mohutný, všepohlcující magnetický tah kotvící se hluboko v samém středu mé hrudi, který přitahoval mou plnou pozornost za každým jejím krokem.

Těsně předtím, než vyšla přes těžké dvoukřídlé dveře a zmizela do temné noci, se zastavila. Otočila se a pohlédla na mě ještě jeden, poslední a osudový čas.

Moje rty se zkroutily do pomalého, dominantního, hluboce arogantního úšklebku. Pozvedl jsem svou těžkou sklenici drahé whisky k tichému, majetnickému přípitku, uznávajíc ono neviditelné pouto, které nás nyní prudce spojovalo dohromady.

Okamžitě jsem si ji ve své mysli přivlastnil.

Moje.

Moje malá svůdnice.