Vymrštila jsem se do sedu a lapala po dechu. Srdce mi bušilo do žeber jako uvězněný pták. Děsivá vzpomínka na předchozí noc mi bleskla za zavřenými víčky – temná ulice, náhlý stín a ostré, prudké bodnutí jehly vtlačující se mi do krku.

Pevně jsem zavřela oči a čekala, až přejde ta intenzivní nevolnost. Když jsem je otevřela, uvědomila jsem si, že ležím v masivní, luxusní posteli. Sluneční světlo pronikalo skrz závěsy a vrhlo dlouhé stíny na podlahu. Pomalu jsem se zvedla, svaly mě ze sedativa bolely.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl obrovský, zařízený v tmavých, opuletních tónech, které křičely extrémním bohatstvím. Obklopovaly mě vysoké stropy, složité římsy a drahý nábytek, ale jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byly těžké dřevěné dveře.

Vyškrábala jsem se z postele, bosýma nohama dopadla na studenou podlahu a vrhla se k nim. Ruka se mi prudce třásla, když jsem stiskla mosaznou kliku. Zadržela jsem dech a připravovala se na to, že budou zamčené, ale mechanismus s cvaknutím povolil.

Ze rtů mi unikl ostrý záchvěv úlevy.

Pootočila jsem dveře a vykoukla ven. Žádní strážní. Plížila jsem se dolů po velkolepém mramorovém schodišti a žasla nad luxusem toho sídla. Dole vedlo foyer přímo k vysokým dvoukřídlým dveřím. Svoboda byla vzdálená jen pár metrů.

Rozběhla jsem se k těžkému mosaznému zámku.

"Být tebou, to bych nedělal."

Hluboký, varovný hlas roztříštil ticho jako výstřel a zmrazil mě v pohybu.

Má ruka ustrnula kousek od dveří. Pomalu jsem se otočila.

Kousek ode mě stál v na míru šitém obleku vysoký, atraktivní muž s kudrnatými tmavými vlasy.

"Deaconovi se nebude líbit, že se snažíš utéct," řekl a udělal ke mně pomalý, odměřený krok. Z jeho těžkého tónu se mi zhoupl žaludek.

"Kde je?" vyžadovala jsem odpověď a snažila se, aby se mi netřásl hlas. "Kdo jsi?"

"Jsem Enzo," odpověděl plynule a zastavil se pár stop ode mě. "A ačkoliv bych tě moc rád blíž poznal, zlato, musíš odstoupit od těch dveří."

"Chci ho vidět," trvala jsem na svém. "Chci vědět, proč mě unesli."

Enzův výraz se změnil, obličejem mu kmitla směsice lítosti a obav. Pokud si dělal z tohoto Deacona starosti chlap jako Enzo, pak ten muž, který mě unesl, musel být absolutní monstrum.

"Je pryč pracovně," řekl Enzo. "Vrať se do svého pokoje. Nechceš čelit jeho hněvu. Běž zpátky nahoru."

Spolkla jsem hrdost, otočila se a vystoupala po schodech. Enzo mě následoval, jeho těžké kroky byly neustálou hrozbou.

"Přinesu ti nějaké jídlo," řekl, když jsem vkročila zpět do přepychové ložnice.

Enzo se vrátil s tácem, na kterém byla vajíčka, toasty a džus. Donutila jsem se jíst, abych si udržela sílu. Jedla jsem rychle. Enzo mě mlčky sledoval a prázdný tác si odnesl, když jsem dojedla.

V okamžiku, kdy se dveře zavřely, jsem to uslyšela.

*Cvak.*

Místností se rozlehl ostrý, definitivní zvuk zámku zamykaného zvenčí.

Vrhla jsem se ke dveřím, popadla kliku a cloumala s ní vší silou. Ani se nehnula. Realita mé situace do mě narazila jako fyzický úder. Byla jsem v pasti. Skutečně v pasti.

Mé myšlenky zabloudily k Sienně. Musela šílet. Co když mě nikdy nenajdou? S narůstající panikou jsem po celé hodiny přecházela po pokoji a plakala v explozivní směsici strachu a hněvu. Nakonec mě čiré vyčerpání stáhlo do hlubokého spánku bez snů.

O hodiny později mě probudilo chladné, zneklidňující brnění klouzající mi po tváři.

Oči mi vystřelily dokořán a z hrdla se mi vydral krvežíznivý výkřik.

Palec od mé tváře se vznášel přesně ten samý zastrašující, potetovaný muž, kterého jsem viděla na VIP balkóně v klubu Vannicelli před měsícem. Muž, který živil mou paranoiu.

Než jsem se stihla pohnout, jeho těžké ruce mě přišpendlily k matraci. Na rtech mu pohrával temný, zlomyslný úsměv, zatímco jeho černé, hladové oči putovaly po mém těle.

"Sloane Vanceová, hm," pronesl, jeho hlas zněl jako tiché, chraplavé předení naplněné zvráceným pobavením. "Sloane, Sloaney, Slo."

Mé jméno na jeho jazyku znělo jako rozsudek. Třásla jsem se pod jeho těžkou vahou, dech vycházel v krátkých, trhaných vzlycích.

"Víš, proč jsi tady, Slo?" zeptal se tónem děsivě klidným.

"Ne," prosila jsem, hlas se mi lámal, jak se mi do očí draly slzy. "Prosím... prostě mě nechte jít. Nevím, kdo jste. Jen mě nechte jít domů."

"Byla jsi tu noc tak kurevsky sexy, věděla jsi to?" zamumlal hrubě.

Barva se mi z tváře úplně vytratila. Žaludek se mi prudce převrátil. On mě sledoval. Sledoval mě od té noci v klubu.

Když se nebezpečně přiblížil, jeho zorničky byly silně rozšířené a on na mě upřel svůj intenzivní pohled. Snažila jsem se scvrknout zpátky k čelu postele, ale on mě následoval, jeho masivní hruď se tlačila na mou.

"Co... co po mně chcete?" vykoktala jsem a potlačovala těžké vzlyky. "Proč jste mě unesl?"

"Protože tě chci, malá svůdnice," odpověděl nedbale, jako by se bavil o počasí.

"Proč já?" škemrala jsem a slzy se konečně prolily. "Jste bohatý, mocný. Můžete mít jakoukoliv povolnou ženu, kterou si zamanete. Proč mi tohle děláte? Jen mě nechte jít."

"Nikoho jiného nechci," konstatoval, jeho hlas zchladl, byl klidný a absolutní. "Jsi moje."

Pevně jsem zavřela oči, moje tělo se nekontrolovatelně třáslo při jeho děsivém prohlášení. Než jsem stihla jeho slova zpracovat, jeho silná, svalnatá paže se mi ovinula kolem pasu a přitáhla mě těsně na jeho pevné tělo.

V čiré panice jsem otevřela oči a tlačila ho do hrudi vší silou, zoufale se snažila vytvořit mezi námi prostor, ale on zůstal neústupnou kamennou zdí.

Bez varování sklonil hlavu a zabořil obličej přímo do ohybu mého krku.

Vůně jeho drahé kolínské zaplavila mé smysly, zatímco jeho nos kreslil pomalé vzory na mém krku.

Navzdory mému čirému děsu, jeho drsný dotek vyslal zcela nechtěné, děsivě vzrušující mravenčení vystřelující přímo mým tělem. Žilami mi projel náhlý příval tepla. Cítila jsem, jak se přese mě převalila vlna intenzivního hnusu – nejen k němu, ale i k mému vlastnímu zrádnému tělu za to, že na jeho dotek reagovalo. Nenáviděla jsem ho, ale má biologická reakce byla zcela mimo mou kontrolu, což ve mně zanechalo pocit hlubokého narušení zevnitř.

Dusivé napětí v místnosti najednou roztříštilo hlasité, neústupné zvonění jeho telefonu.

Muž na mém krku ztuhl. Vydal nízké, podrážděné zavrčení, které zavibrovalo na mé kůži. Odtáhl se, z jeho temných očí šlehal hněv, sáhl do kapsy a vytáhl vibrující zařízení.

"Che cosa!" štěkl do sluchátka hlasem odkapávajícím čirou zuřivostí.

Poslouchal a pak zaštěkal rychlou, naštvanou italštinou: "Sto arrivando, non puoi nemmeno fare niente di giusto, idiota!"

Zavěsil a zpražil mě pohledem, hruď se mu dmula, zatímco jeho oči přelétly mou tvář.

"Teď musím jít, malá svůdnice," zamumlal, jeho hlas byl temný, zlověstný slib. "Ale já se vrátím."

Vtiskl mi na tvář pevný polibek a sebevědomě vyšel ven.

Těžké dřevěné dveře se za ním zavřely, následovány definitivním zvukem zámku zapadajícího na místo.

Ležela jsem tam, zmrzlá na posteli. Těsný pás hrůzy kolem mé hrudi konečně povolil a já vydala dlouhý, trhaný dech, který jsem si ani neuvědomila, že zadržuji.

Po tvářích mi tekly nekontrolovatelné slzy.