Mezinárodní letiště Briercrest, které vždy překypovalo ruchem a životem, bylo nyní zcela bez turistů. Všude panovalo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík.

Přítomny byly jen tisíce mužů v maskáčových uniformách s nabitými zbraněmi, kteří v napětí vyčkávali.

„Zóna jedna, čistá!“

„Zóna dvě, čistá!“

Plukovník Saber Wolf, který na výložkách nosil dva pruhy a tři hvězdy, si po vyslechnutí hlášení dlouze a úlevně povzdechl.

„Vzduch je čistý. Můžete vystoupit, Nejvyšší maršále.“

Kaelen típl doutník v ruce, než pomalu vyšel ze soukromého tryskáče.

Byl oděn do kožešinového kabátu, který šustil v chladném větru. Jeho výraz byl lhostejný, ale přesto v ostatních vzbuzoval strach.

Vyzařovala z něj aura panovníka shlížejícího na svět, až se lidem tajil dech.

Tisíce vojáků na něj jednotně upřely zrak, v očích se jim zračil obdiv.

Byl žijící legendou a jejich vírou.

„Vítejte zpět, Nejvyšší maršále!“ pozdravil ho spěšně Saber Wolf.

Kaelen lhostejně přikývl.

„Nejvyšší maršále,“ pokračoval Saber Wolf opatrně, „vaše rodina poslala lidi, aby se s vámi setkali. Čekají v salonku.“

„Zdá se, že zoufale touží po vašem návratu do rodiny.“

Kaelen zůstal stát jako přikovaný a podíval se směrem k salonku.

Skutečně tam stála řada lidí v oblecích, kteří úzkostlivě očekávali jeho návrat.

Když se jejich pohledy střetly, lidé uvnitř se zachvěli a neubránili se tomu, aby nepadli na kolena s prosebnýma očima.

Pro každého, kdo by tuto scénu viděl, by to byl obrovský šok.

Opravdu právě teď padla na kolena ta důstojná a vlivná rodina Vanceů z Ardentonu?

Kaelen si odfrkl a v duchu se ztratil ve vzpomínkách.

On, původní mladý pán rodiny Vanceů v Ardentonu, byl před patnácti lety donucen hlavou rodiny, aby šel do vězení místo svého bratra dvojčete.

Nikdo z rodiny se ho tehdy nezastal, dokonce ani jeho vlastní rodiče.

Z vězení byl propuštěn o pět let později.

A během pouhých několika let se stal maršálem s bezkonkurenční mocí a světovým Bohem války číslo jedna.

V minulosti, když zakoušel krutost života, o něj rodina Vanceů nejevila nejmenší zájem.

Ale teď, když byl bohatý a mocný, si na něj konečně vzpomněli.

Jak směšné!

Kaelenovou tváří mihl stín sebeironie a chladně odpověděl: „Vyřiď jim, že ve chvíli, kdy mě rodina Vanceů před patnácti lety přinutila jít do vězení za mého bratra, Kaelen Vance zemřel. Současný Kaelen Vance nemá s rodinou Vanceů z Ardentonu nic společného. Řekni jim, ať už mě nikdy neobtěžují, jinak před svýma očima uvidí potoky krve! Postarej se o to, Saber Wolfe. Ať mi nenaruší svatební hostinu.“

Saber Wolf spěšně přikývl. „Ano, pane!“

Kaelen přistoupil ke svatebnímu vozu, který stál opodál.

Pohladil nefritový přívěsek, který se mu houpal na hrudi. Jeho hněv pak zmizel, potlačen zjevným úsilím vůle.

Nemohl si pomoct a pomyslel na původ toho nefritového přívěsku.

Před deseti lety, když si odseděl svůj trest ve vězení, si ho nikdo z rodiny Vanceů nepřišel vyzvednout; nikdo mu ani neposlal pozdrav.

Úplně na něj zapomněli.

Byl bez peněz a žil na ulici. Hladový a umírající zimou chtěl svůj život přímo tam a tehdy ukončit.

Ale v tom kritickém okamžiku mu kolemjdoucí malá holčička dala kabát vycpaný bavlnou a nefritový přívěsek.

„Tenhle kabát tě zahřeje před zimou a tenhle nefritový přívěsek ti přinese štěstí. Dokud žiješ, je tu naděje.“

Znovu v Kaelenovi zažehla jiskru naděje a on se na oplátku utvrdil v odhodlání získat si jméno.

A tak ze sebe oprášil prach a vydal se na cestu vojáka.

Nespočetněkrát stál na pokraji smrti bez jakékoli naděje na přežití. Kdykoli se ocitl v ohrožení, bleskla mu hlavou ta krásná a laskavá silueta.

Byla Kaelenovým přesvědčením k životu a motivací k dalšímu boji.

Po pouhých pěti letech služby v armádě se stal maršálem ozbrojených sil.

Uprostřed národní krize byl Kaelen pověřen misí vést tisíce vojáků a provést čistku na hranicích devíti zemí. Musel je také donutit k podpisu Smlouvy o alianci devíti národů.

Pět let se Kaelen nesměl vrátit. Měl zakázáno využívat své bohatství a moc výměnou za spravedlivou hospodářskou soutěž pro eurasijské podniky v oněch devíti zemích.

Od té doby Nejvyšší maršál zmizel.

Do města Briercrest se vrátil pouze obyčejný muž, Kaelen Vance. Následně vyhledal dívku, Biancu Mercerovou, která mu tehdy dala nefritový přívěsek, a bláznivě se o ni ucházel.

Po pěti letech obětavosti to konečně přineslo své ovoce.

Dnes byl den, kdy se měl s Biancou oženit.

A den, kdy vypršela Smlouva o alianci devíti národů.

Včera vůbec poprvé za posledních pět let opustil město Briercrest a vydal se do OSN, aby ukončil Smlouvu o alianci devíti národů; dnes byl den, kdy spěchal zpět, aby se zúčastnil své svatby.

Po dnešní noci mu měla být automaticky vrácena jeho moc a bohatství.

„Nejvyšší maršále,“ zavolal Saber Wolf a podal mu seznam. „Váš Slavnostní ceremoniál velkého návratu je naplánován za tři dny. Tady je seznam pozvaných. Prosím, podívejte se.“

Kaelen pohlédl na seznam a řekl: „Pošlete tři pozvánky mé snoubence Biance. Chci, aby věděla, že za tři dny bude jejím manželem mocný Nejvyšší maršál, který dokáže převrátit svět naruby. Nejen nějaký obyčejný chlap z ulice!“

...

O hodinu později to ve svatební síni hučelo hlukem a vzrušením.

Hosté diskutovali o tom, co se právě stalo.

Před chvílí tým plně vyzbrojených vojáků doručil rodině Mercerových tři pozvánky.

Nebyla to obyčejná pozvánka, ale pozvání od Nejvyššího maršála, legendárního Boha války, na jeho Slavnostní ceremoniál velkého návratu.

Celý svět věděl, kdo je to Nejvyšší maršál. Byl bohatý a mocný, idol mnoha chlapců a dívek.

Ti, kteří se mohli zúčastnit jeho Slavnostního ceremoniálu velkého návratu, byli buď vysocí úředníci, nebo magnáti z velkých konsorcií.

Pro obyčejné lidi však bylo vyhrazeno jediné místo!

A to připadlo rodině Mercerových!

Byla to ta nejvyšší pocta, jakou mohl člověk vůbec obdržet!

Rodině Mercerových bylo souzeno prožít si vlastní příběh o Popelce a dostat se z chudoby k pohádkovému bohatství!

Dav byl pohlcen závistí a žárlivostí.

Samozřejmě dnes ještě více záviděli ženichovi, Kaelenu Vanceovi.

Jaké to měl štěstí, že se s Biancou mohl oženit právě v takové chvíli!

V budoáru plakala matka Biancy, Sylvia Mercerová, radostí a svírala v ruce tři pozvánky.

„Naše rodina konečně uspěla, Bianco. Až se za tři dny zúčastníme toho ceremoniálu, naše postavení ve městě Briercrest nepochybně vzroste. Pak se nám budou vtírat nesčetní bohatí a mocní lidé. Naše rodina se pravděpodobně stane součástí smetánky!“

Bianca byla plná pýchy. „Jo, mami. To opravdu předčí má očekávání.“

„Bianco,“ řekla najednou Sylvia přísným hlasem. „Naše rodina se chystá stoupat po společenském žebříčku a pro toho chudáka Kaelena je až moc snadné, aby si tě vzal jen s věnem tři sta tisíc, nemyslíš? Co takhle si říct o dalších tři sta tisíc, a jestli nám je nedá, nezaslouží si tě!“

Bianca přikývla. „Jak říkáš, mami. Poslechnu tě.“

Za malou chvíli dorazil Kaelen.

S nadějí i obavami ve tváři vstoupil do budoáru s květinami v ruce.

„Bianco, jsem tu, abych si tě vzal.“

Atmosféra v budoáru však byla vcelku chladná.

Kaelen se cítil trochu trapně, když Bianca nepřijala květiny, které přinesl.

„Kaelene,“ začala Biančina matka Sylvia, „jestli si chceš dnes vzít mou dceru, musíš nám dát věno dalších tři sta tisíc.“

Kaelen se zamračil. „Copak už jsem vám nedal věno tři sta tisíc? Proč chcete dalších tři sta tisíc?“

Popravdě řečeno, pár set tisíc pro něj nic neznamenalo.

Kdyby to Bianca chtěla, mohl jí poskytnout to největší bohatství, jaké si jen dovedla představit.

Nicméně jeho bohatství mělo být obnoveno až po půlnoci. V tu chvíli opravdu nemohl tři sta tisíc sehnat.

„Jistě jsi slyšel, že naše rodina obdržela pozvání od Nejvyššího maršála,“ začala Sylvia.

„Naše rodina se chystá vyšplhat po společenském žebříčku a stát se vznešenou rodinou. Nebyla by to pro mou rodinu ostuda, kdyby se rozkřiklo, že ses stal mým zetěm jen s věnem tři sta tisíc?“

Kaelen oněměl.

Myslíte si, že jsem ostuda jen proto, že jste dostali pozvánku od Nejvyššího maršála?

Ale vždyť já jsem ten Nejvyšší maršál!

Podíval se na Biancu. „Bianco, jaký je tvůj názor?“

„Myslím, že máma má pravdu,“ odpověděla Bianca.

„Až se zúčastníme Slavnostního ceremoniálu velkého návratu, určitě mě požádá o ruku nespočet boháčů. Zapomeň na tři sta tisíc. Jsem si jistá, že by si mohli dovolit i tři miliony. Tím, že žádáme jen tři sta tisíc, tě vlastně ještě šetříme.“

Kaelen si povzdechl. „Co takhle? Vezměme se nejdřív, ať nenecháme hosty čekat. Potom vám klidně dám třicet milionů, natož pak pouhých tři sta tisíc.“

Bianca podrážděně protočila panenky.

„Z koho se snažíš dělat blázna? Nejsou to jen prázdné sliby? Rychle sežeň peníze, a jestli je nemáš, tak si je půjč. Jinak se dnes nevezmeme.“

Kaelen se cítil bezmocný. Když se jim chystal říct, že on je onen Nejvyšší maršál, družička Maeve Barrettová to už nemohla vydržet.

„Bibi, myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste se nejdřív vzali. Hosté čekají venku. Když se teď budete dohadovat o svatebních darech a dělat scény, Kaelen bude všem jen pro smích. Jak pak bude moci v budoucnu zvednout hlavu před svými příbuznými a přáteli? Budou si z něj utahovat celý život.“

Kaelen na Maeve vděčně pohlédl.

Přestože byla jen družičkou a měla jen lehký make-up, převyšovala Biancu, jak vzhledem, tak postavou.

Kaelen k ní choval velkou náklonnost, protože mu předtím pomáhala Biancu získat.

Nečekaně se však Bianca s Maeve rozhádala.

Žárlila na Maevin dobrý vzhled a jen ji využívala. Jejich přátelství bylo zcela povrchní.

„Jak mi můžeš takhle vrazit nůž do zad, Maeve? Považuješ mě vůbec za přítelkyni? Budiž, že se Kaelena zastáváš, ale v den mé svatby jsi mi nedala ani žádný dárek. Ach ano, zapomněla jsem. Před deseti lety jsi mi darovala nefritový přívěsek. Chudá chudinka jako ty teď není hodna být mou přítelkyní. Vezmi si ten svůj hloupý nefritový přívěsek a vypadni.“

Bianca si přívěsek sundala a hodila ho Maeve.

Prásk!

Kaelen na ten nefritový přívěsek zíral, zatímco mu to v hlavě hučelo.

Cože?

Maeve je majitelkou toho nefritového přívěsku?

Takže to tehdy nebyla Bianca, kdo mi pomohl, ale Maeve?