Audrey Mercerová poslala s úsměvem zprávu: [Zlato, právě jsem přistála. Za půl hodiny na radnici.]

Dnes byl ten den, kdy si měli s Adrianem Hawthornem konečně vyřídit povolení k sňatku.

Od jejich vysokoškolské romance přes zasnoubení až po dnešní den uplynulo přesně pět let.

Audrey se opřela o sedadlo. Ranní slunce vrhalo teplou záři na její rozzářenou tvář a dodávalo jí o to jemnější rysy.

Řidič zachytil její úsměv ve zpětném zrcátku a zavtipkoval: "Páni, sotva jste přistála, a už se ženete rovnou na radnici?"

"Jo, je přece Valentýn. Víte, termín jsem zamluvila už před dvěma týdny," odpověděla Audrey s úsměvem.

Řidič se zasmál. "Vy mladí opravdu víte, jak z věcí udělat něco výjimečného. Moje dcera na dnešek místo nesehnala, takže si to jde vyřídit až zítra."

"Gratuluji," řekla Audrey.

"Vám také," odvětil řidič.

Ale i poté, co Audrey vystoupila z taxíku, se jí Adrian stále neozval.

Našpulila rty a vytočila jeho číslo.

Telefon zvonil celou věčnost, než to konečně zvedl.

Adrianův hlas byl monotónní a nedával nic znát. "No? Co se děje?"

Audrey pevněji stiskla telefon a zeptala se: "Adriane, kde jsi? Už jsem na radnici. Budeme—"

Adrian ji přerušil. "Drey, teď nemůžu přijít."

Těžce polkla. "Co se stalo? Nedomluvili jsme se snad, že si dneska vyřídíme ty papíry?"

"Jo, do něčeho mi to vlezlo. Nechme to prostě na jindy, jasné? Kterýkoli jiný den bude fajn. Není to zas taková věda," řekl Adrian.

Ale pro Audrey to věda byla. Termín zamluvila před čtrnácti dny a od té doby se na tento den těšila.

Zazněl dívčí hlas. "Adriane, ty s někým voláš? Všichni na nás čekají dole u snídaně."

Audrey spadlo srdce do kalhot. To byl Gisellin hlas.

Giselle Finchová byla dívka, kterou rodina Hawthornových adoptovala před osmnácti lety. Audrey blesklo hlavou: 'Giselle se vrátila do země?'

Prsty, jimiž svírala telefon, jí zbělely, ale než se stihla na cokoli zeptat, hovor se náhle přerušil.

'Minulou noc mi tvrdil, že je moc unavený a šel brzy spát, ale on přitom celou noc trávil s jinou ženou?' pomyslela si Audrey hořce.

Zanedlouho jí na telefonu vyskočila textová zpráva.

Giselle: [Audrey, to jsi s Adrianem před chvílí mluvila ty? Zrovna jsem se vrátila. Adrian mi včera uspořádal večírek na přivítanou. Moc jsem toho vypila a nešla domů. Prosím, nevykládej si to špatně. Nepřidáš se k nám na snídani?]

Audrey měla pocit, jako by jí hruď svíralo těžké závaží a sotva mohla dýchat.

Odpověděla: [Jen mi pošli adresu. Hned tam dorazím.]

*****

Když Audrey stála přede dveřmi soukromého salonku v restauraci Amber Grill, slyšela, jak zevnitř doléhá štěbetání povědomých hlasů.

"Adriane, není dnes náhodou ten velký den, kdy si máte s Audrey vyřídit ty svatební papíry?" dobíral si ho někdo.

"Jo, slyšel jsem, že Audrey před půl měsícem ulovila termín jen proto, aby si Adriana dneska pojistila," prohodil další.

Někdo se ozval: "Počkat, a čím je ten dnešek vůbec tak výjimečný?"

"Tys zapomněl? Je Valentýna," odpověděl někdo.

"Tss, Adrian ji ani nemiluje. Každý ví, že jediná, koho nosí v srdci, je Giselle," ušklíbl se kdosi.

Giselle sklonila hlavu a nasadila ostýchavý výraz. "Ale no tak, to neříkejte. Adrian je prostě jen můj bratr."

Audrey stála přimražená přede dveřmi, ve tváři bledá jako stěna. Zoufale toužila slyšet, co na to odpoví muž, na kterém jí záleželo nejvíc.

Dveře salonku byly pootevřené jen na malou škvíru.

Zůstala zticha a nahlédla tou malou mezerou dovnitř. Adrian se líně rozvaloval na židli a ruku měl nenuceně přehozenou přes opěradlo Gisellina sedadla.

Zezadu to vypadalo přesně tak, jako by objímal dívku, na které mu záleželo nejvíc.

Zazněl Adrianův hlas. "Giselle, vážně mě bereš jen jako svého bratra?"

"Adriane," vydechla Giselle rozechvělým hlasem, "ty si opravdu nepůjdeš s Audrey vyřídit ty papíry?"

"Ne, už jsem jí to řekl," odvětil Adrian s naprostým nezájmem v hlase.

Adrian si právě všiml, jak se Giselle ze všech těch narážek chvějí ramena.

Zašeptal: "Giselle, nikdo pro mě není důležitější než ty."

Sotva to dořekl, všichni v místnosti si začali utahovat a dělat povyk.

Ale Audrey, stojící osamoceně za dveřmi, pocítila v srdci ostrou bolest.

Nikdy by ji nenapadlo, že ať udělá cokoli, nikdy nedokáže rozehřát led kolem jeho srdce.

V jeho srdci byla vždycky až na druhém místě. Ať se snažila sebevíc, nikdy nemohla být jeho jedinou.

Audrey si připadala ubohá.

Někdo, kdo se zrovna vracel z toalety, se zarazil, když uviděl Audrey stát u dveří.

"Ehm, Audrey, ty jsi tu taky? Nepůjdeš dál?" zeptal se dotyčný trochu rozpačitě.

Dveře salonku se náhle rozletěly dokořán a všichni uvnitř se ohlédli na ženu stojící ve dveřích, z jejížd tváře vyprchala veškerá barva.

Po krátké, trapné odmlce se někdo pokusil situaci zachránit. "Ach, Audrey, ty jsi tady. Už jsi jedla? Pojď, posaď se a dej si s námi."

Adrian stáhl ruku z opěradla za Giselle a zamračil se. "Drey, co tě sem přivádí?"

Audrey se zhluboka nadechla a udělala krok vpřed. "Nejsem tu snad vítaná?"

Giselle rychle vstala, aby jí nabídla své místo. "Audrey, pojď sem. Tohle místo je tvoje."

"Giselle, neodcházej." Adrian jí položil ruku na rameno.

Když Audrey viděla Adrianovo gesto, pocítila další bodnutí u srdce.

"To je v pořádku. Můžeš tam zůstat. Nepřišla jsem sem na snídani," řekla Audrey.

Adrian ztišil hlas a zněl trochu podrážděně. "Audrey, co tady děláš? Nedomluvili jsme se snad, že si ty papíry vyřídíme jindy?"

Audrey odpověděla s posměšným úsměvem: "Zapomeň na to. Ruším to."

"Cože? Co jsi to říkala?" zamračil se Adrian, protože jí tak docela nerozuměl.

Audrey se zhluboka nadechla, vykouzlila klidný úsměv a řekla: "Ruším to.

"Sám jsi řekl, že Giselle je pro tebe ta nejdůležitější. Zrušme naše zasnoubení. Můžeš být s kým chceš."

Adrian na okamžik ztuhl, naprosto zaskočen.

Přimhouřil oči a vyštěkl: "Co jsi to právě řekla?"

"Když je to ona, na kom ti záleží, proč si nevezmeš můj termín a nepůjdeš si zařídit svatbu s ní? Berte to jako můj dar pro vás dva," řekla Audrey ledovým tónem.

Sotva to Audrey dořekla, mrštila pevně zmačkaným papírem na zem.

"Audrey," varoval ji Adrian tichým, napjatým hlasem. "Giselle se zrovna vrátila. Nemůžeme si o tom promluvit v soukromí?"

Někdo se ušklíbl: "Ani náhodou to nezruší. Každý ví, že je do Adriana blázen. Kdyby proti tomu Adrianův dědeček nic nenamítal, ani by nedostala šanci se tady takhle předvádět."

Giselle cítila zadostiučinění, ale nasadila nervózní výraz. "Audrey, neposlouchej ty jejich nesmysly. Adrian je jen můj bratr!"

Tuhle výmluvu slyšela Audrey už tolikrát, že by to ani nespočítala.

'Vážně, jaký bratr by obětoval vlastní svatbu jen kvůli sestřinu večírku na přivítanou?' pomyslela si Audrey hořce.

Audrey ze sebe vydala opovržlivý smích. "Páni, to je tak sladké. Jsi si jistá, že je to jen tvůj bratr, a ne tvůj tajný milenec?"

Adrianova tvář potemněla hněvem. "To stačí. Audrey, okamžitě se Giselle omluv."

Audrey zvedla pěst, její hlas byl ledový a pevný. "Přísahám, že si Adriana Hawthorna nikdy nevezmu. Jestli to někdy vezmu zpátky, ať je Adrian prokletý a nikdy nemá děti."