S těmito slovy se Audrey otočila a odešla, zatímco si všichni v salonku vyměňovali zmatené pohledy.

Někdo se rozpačitě zasmál. "Audrey je tak vtipná, že?"

"Adriane, nezlob se. Jenom jí trochu namaž med kolem pusy. Zase ji to přejde," vložil se do toho někdo další.

Jiný muž se ušklíbl: "Proč by se namáhal? Adriane, nerozmazluj ženský. Když to uděláš, budou po tobě jenom šlapat."

"Zmlkněte." Adrianova tvář byla ledově chladná. Měl toho jejich neustálého žvanění plné zuby.

Giselle poskočilo srdce. Říkala si: 'Odkdy se Adrian začal Audrey zastávat? Vzala mi už mé místo, zatímco jsem byla pryč?'

Giselle si skousla ret a promluvila jemným hlasem: "Adriane, bojíš se, že bude Audrey naštvaná? Můžu se jí omluvit, ano?"

Píchla ho prstem do boku, hlas měla sladký a trochu ufňukaný. "Nezlob se, Adriane. Vidíš? Všechny jsi vyděsil."

Když byli malí, Giselle do Adriana pod stolem ráda takhle šťouchala. Když to udělala, nikdy na ni nedokázal zůstat naštvaný.

Stejně jako vždycky Adrianův chladný výraz zjihl. "Nejsem naštvaný. Gigi, na tebe bych nikdy nedokázal být naštvaný kvůli někomu jinému."

Giselle sklopila zrak, tváře jí zrudly. "Já na tebe taky ne."

Všichni začali vtipkovat a zlehčovat situaci, a napjatá atmosféra, kterou po sobě Audrey zanechala, rychle zmizela.

*****

Audrey zamířila přímo do Adrianova domu. Byl to dům, který jim Adrianův dědeček, Alistair Hawthorne, věnoval jako svatební dar.

"Paní, vy už jste zpátky." Služebná Martha Higginsová vypadala poněkud překvapeně.

'Neměli si dnes vyřizovat svatbu? Proč se paní vrátila sama?' divila se Martha.

Audrey šla rovnou nahoru. Moc věcí si s sebou nepřivezla. Na všechno jí stačil jediný kufr.

Když míjela Adrianovu pracovnu, všimla si, že mu na stole leží tablet.

Když jednou Audrey přišla a zkusila se na Adrianově tabletu podívat na nějaký seriál, zničehonic na ni bezdůvodně vyjel.

Vždycky si myslela, že prostě jen nenávidí, když mu lidé sahají na věci, ale dnes viděla, jak si Giselle s Adrianovým telefonem bezostyšně hraje.

Audrey vešla do pracovny. Poklepala na obrazovku, aby ji probudila, ale tablet vyžadoval heslo.

Zhluboka se nadechla a nejdřív zadala Adrianovy narozeniny.

Bylo to špatné heslo.

Pak zadala své vlastní narozeniny. Pořád špatně.

Při třetím pokusu si Audrey vzpomněla, že se Giselle narodila na Svátek práce.

Rychle si to vygooglila a zjistila, že Svátek práce ten rok připadl na 2. září.

Audrey s mírně se chvějícími prsty zadala 0902. Tentokrát bylo heslo správné.

Těžce polkla, cítila, jak se jí v ústech šíří hořkost.

Tablet byl vymazaný a nebyla v něm jediná aplikace.

Audrey dala na své instinkty a ťukla na fotoalbum.

Když uviděla těch 3 344 fotek, srdce se jí zastavilo. Všechny byly vzpomínkami na Giselle a Adriana.

Na některých byla jen sama Giselle, na jiných byli zachyceni oba společně.

Adrian se však vždycky vyhýbal společnému focení s Audrey. Jedinou jejich společnou fotkou byl svatební portrét visící u nich v ložnici.

Adrian kdysi tvrdil, že se nerad fotí, ale na těchto 3 344 fotkách vypadal upřímně mnohem šťastnější, než když byl s Audrey.

Audrey tablet vypnula, aniž by zanechala jakoukoli stopu, že tam kdy byla.

Když Martha sledovala, jak Audrey táhne svůj kufr dolů ze schodů, neubránila se zvědavosti.

Zeptala se: "Paní, zrovna jste se vrátila. To už zase odjíždíte na další cestu?"

Martha věděla, že Audrey je právnička a často cestuje za prací, takže předpokládala, že jede na další služební cestu.

Audrey se odmlčela, zamumlala "jo" a odešla bez sebemenší emoce ve tváři.

*****

Adrian se do bytu, který s Audrey sdílel, vrátil až druhý den.

Za více než čtyřiadvacet hodin od ní nedostal jedinou textovku.

'Tak teď už má i nervy, co?' pomyslel si Adrian trochu podrážděně.

"Vrátila se včera Audrey?" zeptal se Adrian.

Martha zavrtěla hlavou. "Pane, myslím, že paní odjela na služební cestu. Neřekla, kdy se vrátí."

'Je opravdu na služebce, nebo se mi jen snaží vyhnout?' uvažoval Adrian.

Adrianovi to vlastně bylo jedno. Věděl, že se po vychladnutí vrátí sama.

Kromě toho už byli zasnoubení a měli nafocené svatební fotky, takže zoficiálnit to byla jen otázka času.

A pokud šlo o její včerejší řeči ohledně zrušení svatby, těm nevěnoval ani vteřinu.

'Není šance, že by mě vážně odmítla,' pomyslel si Adrian s úšklebkem.

"Dobře, chápu," řekl Adrian a zamířil rovnou nahoru.

Hlavní ložnice byla stále prázdná. Plánovali se do ní nastěhovat až po svatbě.

Adrian a Audrey bydleli každý ve svém hostinském pokoji, takže neměl ani tušení, že svatební portrét ze zdi hlavní ložnice zmizel.

Jakmile se Adrian posadil, zazvonil mu telefon. Byl to Alistair.

"Adriane, už jste si s Audrey vyřídili to povolení k sňatku? Neviděl jsem ve skupinovém chatu žádné novinky," zeptal se Alistair.

Adrian se na vteřinu odmlčel a odpověděl: "Dědo, ten den mi do toho něco vlezlo, takže jsme to nevyřídili. Zapomněl jsem ti to říct. Zařídíme to po tvé narozeninové oslavě."

"Zařiď to brzy. Nenechávej mě v obavách," řekl Alistair.

A dodal: "Mimochodem, slyšel jsem, že je Giselle zpátky?"

Adrian věděl až příliš dobře, že před pěti lety Giselle odjela, protože Alistair chtěl, aby si vzala někoho, koho neměla ráda.

Adrian netušil, o čem si Giselle s Alistairem ten večer povídali, ale poté, co Alistair od nápadu s dohazováním upustil, sbalila se a odjela bez ohlédnutí.

Ani Adrianovi neřekla, že odjíždí.

Ten rok dosáhl Adrianův vztah s rodinou úplného dna. Teprve až když se zasnoubil s Audrey, se ledy konečně prolomily.

"Jo, asi je zpátky." Adrian pokrčil rameny a dělal, že mu na tom nezáleží.

Jeho uvolněný postoj Alistaira uklidnil a ten odpověděl: "Dobře. Řeknu tvému otci, ať jí zavolá. Měla by přijít domů.

"Adriane, nezáleží na tom, kdo se vrátil. Chci, abyste si s Audrey ty papíry brzy vyřídili. Rozumíš?"

Adrianův pohled zvážněl. "Jo, já vím."

Když Adrian zavěsil, promnul si spánky.

Alistairova narozeninová oslava se konala už zítra, a když Adrian otevřel chat s Audrey, byl stále zamrzlý na dni, kdy se na ni vykašlal.

Poslal další zprávu: [Dědova narozeninová oslava je zítra. Už ses vrátila z té své cesty?]

Čekal celou hodinu a jediné, co poslala zpět, byl jeden obyčejný otazník.

Adrianova podrážděnost byla napsaná v celé jeho tváři.

Odpověděl: [Audrey, nech si ty svoje manýry. Nechápeš, jak důležitá pro dědu ta zítřejší oslava je?]

Audrey zrovna vylezla ze sprchy, když uviděla Adrianovu zprávu. Nenahněvala se. Místo toho se jen chladně zasmála.

Odpověděla: [Rozešli jsme se. Na oslavu narozenin tvého dědečka zítra nepřijdu. Vezmi si koho chceš.]

Adrian začínal ztrácet trpělivost. [Pořád hraješ ty svoje hry na kočku a myš? Kdo řekl, že jsme se rozešli? Zítra tě v sedm vyzvednu. Audrey, víš, jak moc dědovi na tobě záleží. Chceš ho na jeho narozeniny zklamat?]

Jeho zpráva byla napůl výhrůžka, napůl varování.

Audrey si chladně odfrkla. [Můžu jít s tebou, ale musíš mi za mou přítomnost zaplatit předem.]

Poslala mu číslo svého bankovního účtu a dodala: [Do poznámky to prostě označ jako poplatek za služby.]

Adrianův výraz byl plný popuzení. Upřímně netušil, co to na něj Audrey tentokrát zkouší za habaďúru.

Nechtělo se mu ale s ní dohadovat, takže jí bez okolků poslal na účet 300 tisíc dolarů.

Audrey si během pár vteřin zkontrolovala transakci a pak odepsala: [Díky, šéfe!]

Nenamáhala se napsat už ani jediné další slovo. Cokoli navíc jí připadalo jako ztráta energie.