„Audrey Mercerová, raději mi řekni, že je to jen vtip. Nikdy ti nedovolím, aby ses s Adrianem rozešla,“ vyštěkl Robert.

Audrey pokrčila rameny, tón jejího hlasu byl naprosto bezvýrazný. „Co na to říct, tati? Už jsme se rozešli.“

Robert vyskočil na nohy a ruka mu vyletěla vzhůru, jako by jí chtěl dát facku.

Ale Audrey ustoupila a vyhnula se jeho dosahu. „Tati, dostat facku jednou víc než stačilo. V žádném případě tu nebudu jen tak stát a nenechám tě, abys mě uhodil podruhé.“

Robert úzkostlivě přecházel sem a tam, hlas měl ostrý. „Adrian s tím souhlasil? Naše rodiny se dohodly na zasnoubení. Nemůže to jen tak zrušit.“

„Nepotřebuje souhlasit. Každý si může svobodně vybrat, s kým bude chodit,“ odsekla Audrey.

„Audrey, raději si to dvakrát rozmysli. Jestli to zasnoubení opravdu zrušíš, budeš to ty, kdo bude platit poplatky za babičku v domově s pečovatelskou službou,“ řekl chladně Robert.

„To je 160 000 dolarů ročně. Jsi si jistá, že jsi na to připravená?“ dodal.

Audrey zuřila. Hořce si pomyslela: ‚Je tohle opravdu můj otec? Je to ten samý muž, který mě kdysi zvedal do náruče a houpal na houpačce? Opravdu mi vyhrožuje poplatky za babiččin domov s pečovatelskou službou?‘

„Tati, je to tvoje matka,“ vyštěkla Audrey. „Ty by ses o ni měl starat.“

Robert zachoval klid. „Rodina Mercerových je na pokraji bankrotu. Kde mám vzít peníze na tak luxusní pečovatelský domov pro ni? Proč si ji nevezmeš domů a nestaráš se o ni sama?“

Audrey se hořce zasmála a hněv v ní překypoval. „Fajn, já to zaplatím. Odteď je babička moje zodpovědnost. Už si s ní nemusíš dělat starosti.“

Bez jakýchkoli okolků Audrey s prásknutím zabouchla dveře a vyrazila ven.

Všichni v kanceláři sekretariátu zůstali v šoku.

„Sáro, kdo to byl? Ona se vážně opovážila vybuchnout na pana Mercera?“ zašeptal někdo.

Sára zavrtěla hlavou a odpověděla: „Nevyzvídej.“

Robert dal jasně najevo, že by neměly klevetit, takže Sára držela jazyk za zuby.

Místo toho potají poslala zprávu Heleně.

*****

Helena se podívala na telefon a chladně se zasmála. „Sienno, zdá se, že Audrey tvého otce zase pořádně naštvala.“

„Mami, co udělala? Proč vždycky dělá takové scény?“ zahučela Sienna. „Zrovna jsem doufala, že mi táta koupí nové auto.“

Helena ji utěšovala. „O tom autě si promluvíme později. Tvůj otec má dneska příšernou náladu. Buď trpělivá, zlatíčko. Jednoho dne bude všechno tvoje.“

Přestože Sienna nechtěla čekat, nezbývalo jí nic jiného, než se s tím smířit.

*****

Adrian se probudil s třeštící bolestí hlavy, stále malátný po včerejším flámu. Rychle se posadil, zmatený neznámou místností.

Do pokoje vešla Giselle, oblečená do pohodlného domácího oblečení, a v ruce nesla hrnek.

„Adriane, včera večer jsi byl úplně mimo, tak jsem tě musela dotáhnout k sobě do bytu. Tady, právě jsem uvařila polévku na kocovinu. Vypij to a udělá se ti líp,“ řekla Giselle mírným tónem.

Adrianovy vzpomínky byly útržkovité, ale pamatoval si, že pil se svými kamarády, než se mu všechno začalo rozmazávat.

„Giselle, díky, že ses o mě postarala. Kde jsi spala ty?“ zeptal se Adrian.

Gisellin byt byl docela stísněný, byla v něm jen jedna malá ložnice.

Giselle zčervenaly tváře, když odpověděla: „Ta postel je dost velká, a navíc jsem měla strach, že bys mohl uprostřed noci něco potřebovat, takže jsem spala taky tady.

„Uklidni se, Adriane. Audrey neřeknu ani slovo.“

Adriana to zaskočilo a najednou se cítil trochu nesvůj.

„Dobře. Musím jet do kanceláře, takže už půjdu,“ řekl a snažil se znít nenuceně.

Když byl oblečený, vzal si telefon a zamířil ke dveřím. „Gigi, to místo je tu až moc stísněné. Nech mě, ať ti koupím větší dům.“

Giselle mu věnovala sladký úsměv. „To zní skvěle. Díky, Adriane.“

*****

Když Adrian dorazil do kanceláře, cítil se naprosto nesvůj.

Neustále se díval na telefon, scrolloval nahoru a dolů, ale nepřišla jediná zpráva ani hovor.

Zčistajasna se ho zmocnila úzkost. Přemítal: ‚Myslí to Audrey tentokrát s tím rozchodem opravdu vážně?‘

Adrian zavolal své sekretářce Iris Clayové. „Můžeš se spojit s Audrey Mercerovou z advokátní kanceláře Crestwood a požádat ji, aby se u nás zastavila?“

„Jistě, pane Hawthorne,“ odpověděla Iris.

„A nezmiňuj, že jsem to já, kdo ji chce vidět,“ dodal Adrian těsně předtím, než zavěsil.

Iris byla trochu zmatená. Pomyslela si: ‚Odkdy se šéf začal tak zajímat o řadovou právničku?‘

„Rozumím, pane Hawthorne. Hned se jí ozvu,“ řekla Iris.

‚Ona si vážně myslí, že mě může jen tak odkopnout a jít dál?‘ pomyslel si Adrian se zatnutou čelistí. ‚Tak jednoduché to zas není.‘

*****

Audrey včera splatila celou částku za svůj dům a na všech bankovních účtech jí teď zbývalo jen 60 000 dolarů – sotva dost na pokrytí poplatků za babiččin pečovatelský dům na tři a půl měsíce.

Její babička, Beatrice Mercerová, kdysi bydlela s Robertem ve vile.

Ale nebyla na tom zdravotně dobře a měla ráda klid, zatímco Helena každé ráno začínala na plné plíce zpívat operu.

Jednou navíc služebná popletla Beatriciny léky, a tak po tom Beatrice požádala o přesun do domova s pečovatelskou službou.

Audrey z toho zpočátku nebyla vůbec nadšená, ale když viděla, jak profesionální a starostlivý je tamní personál, už proti tomu neprotestovala.

Tento luxusní pečovatelský domov poskytoval osobní péči, měl prvotřídní lékařský tým a dokonce i penzionované špičkové doktory na telefonu. Upřímně řečeno, bylo to mnohem pohodlnější než bydlet doma.

Audrey si dala záležet na tom, aby Beatrice navštěvovala každý týden, bez ohledu na to, jak byla zaneprázdněná.

V rodině Mercerových byla její babička jediná, kdo na ni byl opravdu hodný.

Audrey si nikdy nepředstavovala, že její otec skutečně použije babičku jako vyjednávací prostředek k tomu, aby jí vyhrožoval.

‚On nemá vůbec žádné srdce!‘ zuřila v duchu Audrey.

„Babi, jsem tady,“ zavolala Audrey a její hlas byl plný vřelosti.

Beatricina tvář se rozzářila, když spatřila svou nejoblíbenější vnučku. „Drey, tak ráda tě vidím.“

Beatrice si Audrey přeměřila pohledem. „Zhubla jsi. Drey, slib mi, že už nebudeš držet žádné diety. Jestli to takhle půjde dál, ztratíš svůj půvab.“

Audrey se usmála: „Nebudu, babi. Udělám, co řekneš.“

Beatrice se podívala na Audrey, která ji právě objímala, a neubránila se dojetí. „Ale no tak, zlatíčko, vždyť to je jen pár dní.

„Nepracuješ moc tvrdě? Nezasedl si na tebe někdo v práci?“

Audrey zavrtěla hlavou. Dovolila si být něžná jen tehdy, když byla s tím jediným člověkem, který ji doopravdy miloval.

„Ne, babi. Jenom se mi po tobě stýskalo, to je všechno,“ zažvatlala Audrey roztomile.

„Taky se mi stýskalo, zlatíčko. Jak se má tvůj táta a ostatní? Sienna zas nezačala dělat nějaké potíže, že ne?“ zeptala se Beatrice.

Beatrice neměla Helenu nikdy v lásce a popravdě řečeno, do pečovatelského domova se přestěhovala jen proto, že ji prostě už nedokázala vystát.

Vždycky žertovala, že to všechno je jen proto, že má nevděčného syna.

„Ona?“ odfrkla si Audrey. „Není dost chytrá na to, aby způsobila nějaké skutečné drama.“

„Babi…“ začala Audrey, pak se odmlčela, slova se jí zadrhla v hrdle. „Přišla jsem dneska proto, že potřebuju, abys mi s něčím poradila.“

Beatrice si všimla Audreyina vážného obličeje a i její vlastní výraz zvážněl. „Copak se děje, zlatíčko? Vypadáš, jako by tě něco opravdu trápilo.“

„Babi, rozešla jsem se s Adrianem,“ řekla Audrey.

Beatrice a Adrianova babička, Tara Hawthorneová, byly celoživotní přítelkyně a už v mládí dokonce domluvily zasnoubení mezi svými dětmi. Beatrice však měla pouze syna a Alistairova dcera se vdala brzy, takže se zasnoubení nakonec přeneslo na další generaci.

Před svou smrtí Tara přiměla Alistaira slíbit, že jediná vhodná osoba, která by si mohla vzít jejich vnuka, musí být někdo z rodiny Mercerových.

Alistair svou ženu nadevše miloval, a tak považoval její poslední přání za posvátné a postaral se o to, aby ho splnil.

Přestože rodina Mercerových prožívala těžké časy, Alistair nikdy ani nepomyslel na to, že by pro svého vnuka vybral nevěstu z jiné rodiny.

Beatrice byla upřímně překvapená. „Naštval tě nějak Adrian?“

Až moc dobře věděla, jak moc Audrey Adriana zbožňuje.

Popravdě řečeno, Beatrice si nikdy nemyslela, že by se k sobě hodili. Audrey byla prostě na Adriana až příliš upnutá.

Beatrice si přála, aby Audrey nakonec skončila s chlapem, který ji bude milovat víc, a ne s někým, komu bude muset sama neustále všechno dávat.

Jen ten, kdo si prošel manželstvím, mohl skutečně pochopit, jak je to důležité.

„Už jsem se přes něj přenesla, babi. Nechci se za nikoho vdávat. Můžeš mi slíbit tuhle jedinou věc?“ žadonila Audrey.

Beatrice ztichla, ponořená do myšlenek, a nakonec si dlouze povzdechla. „Fajn. Zasloužíš si něco mnohem lepšího.“

Audrey zabořila tvář do Beatriciny náruče a ztlumeným hlasem zamumlala. „Babi, jsi ta nejlepší. Miluju tě víc než kohokoli jiného.“

Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

„Paní, máte tu návštěvu. Prý je to někdo z rodiny Hawthorneových,“ ozval se zvenčí hlas.

Audrey předpokládala, že je to Adrian, a její výraz okamžitě zakysl. „Řekněte mu, ať odejde.“

Vzápětí do místnosti vstoupila vysoká postava. „Audrey, teď už mě nechceš ani vidět?“