V soukromém VIP salonku klubu Imperial Crown seděl Adrian se zamlženým pohledem a svíral v ruce sklenici.

Zaklonil hlavu, vystavil na odiv dokonalou linii čelisti a jedním plynulým pohybem dopil svůj drink.

Před ním se povalovalo několik prázdných lahví.

Ostatní mladí lidé si vyměnili pohledy.

„Adriane, zpomal. Pohádali jste se snad s Gigi nebo něco takového?“ hádal jeden z nich.

Při zmínce o tom povědomém jméně Adrianova hlava prudce vystřelila vzhůru. „Co se stalo s Gigi?“

„Nebo jde o Audrey?“ vložil se do toho další.

Adrianovy oči, zkalené alkoholem, se náhle rozšířily. Vyštěkl: „Její jméno přede mnou nevyslovujte.“

„Audrey, ty jsi tak nevděčná,“ zamumlal Adrian zrychleným a trhaným dechem. „Jak můžeš být tak chladná? Ty malý spratku, měli jsme se vzít. Jak jsi mohla...“

Než to stihl doříct, svezl se Adrian s očima zavřenýma zpátky na pohovku, nadobro mimo.

‚Ty vole, od kdy mu na Audrey tolik záleží?‘ pomysli si chlapi, zjevně všichni poněkud v šoku.

„Měli bychom zavolat Audrey, aby pro něj přijela?“ navrhl jeden z nich.

Nathan Cole už u sebe měl Audreyino číslo, tak ji vytočil.

Telefon zvonil a zvonil, ale nikdo to nebral.

„Zvedla to?“ zeptal se někdo z nich.

Adrian už se opil pod obraz dřív, ale skoro pokaždé to bylo kvůli dívce, na které mu záleželo nejvíc – Giselle.

Pokaždé pak Nathan zavolal Audrey, aby si pro Adriana přijela.

Dřív ten telefon vzala vždycky mrknutím oka a Nathan žertoval, že možná má jeho číslo na rychlé volbě.

Ale dnes večer bylo něco špatně.

„Nezvedla to. Co teď?“ zeptal se Nathan.

„Vypadá to, že budeme muset zavolat Giselle,“ řekl s ušklíbnutím jeden z nich.

Než Giselle dorazila do klubu Imperial Crown, byl už Adrian úplně namol.

Zeptala se a zněla trochu nakrknutě: „Proč je dneska v noci Adrian tak opilý?“

„Ale no tak, my jsme ho do pití nenutili. Je to jen kvůli tomu, že se pohádal s Audrey,“ bránil se jeden z chlapů.

Jakmile to vyřkl, celá místnost ztichla jako hrob.

Ten kluk, co to řekl, dostal od svého kamaráda ránu do ramene. „Nevšímej si ho, Giselle. Mluví nesmysly. Adrian je prostě jen nadšený, že jsi zpátky, tak to trochu přepískl.“

Giselle nevypadala zrovna dvakrát potěšeně.

Nemohla jen tak odbýt Adrianovy přátele, takže i když očividně nebyla v náladě, dokázala ze sebe vyloudit úsměv a řekla: „Díky, kluci. Už si ho vezmu domů.“

Adrian byl o dobrého půl hlavy vyšší než Giselle, takže jí dělalo potíže ho podpírat.

„Adriane, chceš přespat u mě, nebo tě mám vzít domů?“ zeptala se.

Adrian byl tak namol, že vůbec nevnímal.

Giselle se nedočkala odpovědi, a tak se zlehka usmála a řekla: „Když nic neříkáš, vezmu tě rovnou k sobě.“

S vypětím všech sil ho naložila do taxíku a nahlásila řidiči adresu svého bytu.

Adrian nevydržel sedět v klidu, naklonil se a zabořil obličej do jejího krku. Jeho dech nasáklý alkoholem ji omýval po kůži, zatímco mumlal.

Adrian zamumlal: „Drey, jak jsi mohla roztrhat naše svatební fotky jen proto, že ses na mě naštvala?

„Nejsi hodná holka. Asi tě budu muset potrestat.“

Slyšíc ta slova, Giselliny oči potemněly.

‚Takže se dnešní noc opil do němoty kvůli Audrey,‘ pomyslela si hořce.

*****

Audrey dnes udělala dvě velké věci.

Zaprvé, ukázala Adrianovi, jak moc je odhodlaná se s ním rozejít.

Zadruhé, doplatila v plné výši onen malý byt, ve kterém dosud bydlela.

Vzalo jí to do posledního centu veškeré úspory, které si dokázala odložit od doby, co před třemi lety odpromovala.

Když svírala list vlastnictví v rukou, cítila se, jako by dostala novou chuť do života.

Vzhledem k tomu, že bylo ještě brzy, Audrey zamířila přímo do ZenithTechu, aby svému otci vyložila karty na stůl.

Recepční v ZenithTechu Audrey vůbec nepoznala.

Kromě Robertova asistenta a možná pár sekretářek ve skutečnosti skoro nikdo ve firmě Audrey nikdy předtím neviděl.

Audrey přistoupila a řekla: „Dobrý den, jdu za panem Robertem Mercerem.“

Recepční na ni vrhla ledový pohled. „Máte smluvenou schůzku? Bez ní se teď s panem Mercerem setkat nemůžete.“

„Mohla byste prosím vyřídit Peterovi, že je tu Audrey Mercerová? On ví, kdo jsem,“ pronesla Audrey sebejistě.

Recepční se uchechtla na svou kolegyni. „Tady je zas další, co tvrdí, že zná Petera.“

„Je mi líto, ale Peter má dnes volno. Proč to nezkusíte jindy?“ odpověděla recepční.

Audrey do ZenithTechu často nechodila, ale to, jak si ji recepční změřila a dívala se na ni spatra, ji skutečně dopálilo.

„Jen počkejte. Zavolám si,“ řekla Audrey s chladnou tváří.

Mrazivým hlasem vytočila Helenu. „Heleno, jsem v hale ZenithTechu. Mohla bys říct na recepci, že potřebuji mluvit s tátou?“

Helena zněla překvapeně. „Drey, to ses jim nepředstavila?“

„Prostě jim předej telefon. Já si s nimi promluvím. Omlouvám se, pravděpodobně jsou tu nové, takže tvé jméno ještě neznají,“ řekla Helena.

Helenin telefonát zabral mnohem rychleji než cokoliv, co by řekla Audrey.

Recepční jí s odfrknutím otevřela dveře a zabručela: „Co si o sobě vůbec myslí?“

*****

Zatímco Audrey čekala na výtah, narazila na Marcuse Drakea, dalšího právníka z jejich kanceláře. Marcus Drake se zeptal: „Audrey, jsi tu taky pracovně?“

Audrey po něm střelila pohledem. „Vyřizuju jen nějaké osobní věci. Ty jsi tu pracovně?“

„Jo, mám něco k jednání s panem Mercerem. No nic, nebudu tě zdržovat. Slyšel jsem, že ve svých nedávných případech boduješ. Na někoho ve tvém věku dost působivé,“ řekl Marcus s úsměvem.

Marcus a Robert byli rivalové, a aby toho nebylo málo, Marcusova manželka byla Robertova bývalá žena.

Audrey se jen lehce usmála a ani to nechtěla nijak komentovat.

„Na shledanou, Marcusi. Už jedu nahoru,“ řekla.

Audrey vystoupila ve dvaadvacátém patře a okamžitě sdělila personálu, proč tam je.

Hlavní sekretářkou kanceláře vedení bývala Helena a pár starých zaměstnanců se tam stále pohybovalo. Někdo Audrey poznal a odvedl ji rovnou do Robertovy kanceláře.

„Co tady děláš, Drey?“ zeptal se Robert, lehce zaskočený.

Audrey se zhluboka nadechla a s úsměvem zavřela dveře. „Tati, potřebuju s tebou o něčem mluvit.“

Robert se zamračil, zjevně naštvaný. Nesnášel, když se Audrey objevila u něj v kanceláři.

„Proč o tom prostě nemůžeš mluvit doma?“ zabručel.

Audrey nad jeho přístupem ani nemrkla. Vytáhla si židli a posadila se přímo naproti němu. „Myslím, že bude lepší, když si promluvíme tady.“

Robert odložil pero a věnoval Audrey přísný pohled. „Dobrá, co se děje?“

„Rozešla jsem se s Adrianem. Tati, raději zruš ty svatební pozvánky, než se to celé zvrtne v jeden obrovský průšvih,“ řekla Audrey.