"Sinclaire... Sinclaire... Sinclaire... Sinclaire... Alaricu Sinclaire! Co tady děláš?!"

Pohledný mladík se slunnou povahou hloupě zíral na Alarica Sinclaira a dostal takový strach, že mu nekontrolovatelně začaly cvakat zuby.

"Tohle je... ta tvá takzvaná přísaha?"

Ta nepatrná stopa důvěry, kterou předtím Alaric Sinclair projevil ve svých očích, byla okamžitě pryč a nahradil ji ledový chlad.

"To je jen náhoda. Už nikdy před tebou neuteču!"

Marcella Astorová ze strachu pustila jeho ruku. Tento drobný pohyb však způsobil, že pohled Alarica Sinclaira ještě více ochladl a aura zlomyslnosti, která ho obklopovala, se změnila ve vražednou!

"Neboj se ho, Marcello!"

Její druhý bratr využil příležitosti, zvedl ji a vlastním tělem ji zaštítil. Přestože se Alarica Sinclaira bál tak, že se začal třást, stále mluvil odhodlaně.

"Alaricu Sinclaire! Teď nemáš s Marcellou oficiálně nic společného! Jako její druhý nejstarší bratr mám právo vzít ji domů!"

"Vypadni."

Alaric Sinclair se při vstávání tvářil obzvlášť zasmušile. Kdykoli se choval jako tyran, připomínal samotnou Smrt.

Marcella Astorová slyšela, jak jí buší srdce. "Zatraceně, z toho na mě zase leze mráz!" pomyslela si.

"Nikam ne... Á!"

Než to Jasper Astor stihl doříct, Alaric Sinclair ho popadl za límec, zvedl do vzduchu a nedbale odhodil stranou.

Alaric Sinclair došel k Marcelle Astorové. Z jeho kruté aury se jí rázem zatajil dech a před očima se jí zatmělo.

"Marcello! Utíkej, hned!"

Její druhý bratr se svíjel bolestí, ale i tak ji varoval.

Marcella Astorová pevně zaťala pěsti, aby potlačila třes. Stála strnule jako solný sloup.

"Proč neutíkáš?"

Alaric Sinclair přimhouřil oči, natáhl ruku a zvedl jí bradu. Lehkým pohybem přejel drsným palcem po jejích rtech, jako by se snažil něco posbírat.

Vypadalo to, jako by samotná Smrt projevovala poslední okamžik soucitu někomu, kdo se právě chystá přejít na onen svět.

Marcella Astorová se snažila dodat si odvahy. Přinutila se zvednout hlavu a statečně se zahledět do očí Alarica Sinclaira.

"Právě jsem ti řekla, že už ti nikdy neuteču. Dostavím se přesně na banket a potvrdím naše zásnuby. Vezmu si tě," odpověděla s vážným výrazem.

"Splatím ti všechny dluhy, které vůči tobě z našich předchozích životů mám," řekla si pro sebe.

Chladný a strnulý výraz Alarica Sinclaira se trochu uvolnil, ale stále to nestačilo.

"Myslíš si, že ti to budu jen tak věřit?"

"Budeš!" odpověděla rezolutně.

Rozepnula si první knoflíček u halenky, aby odhalila nádherný safírový přívěsek.

Měl tvar slzy a vyzařovala z něj tajemná, a přesto jemná aura. Byl to dárek od její matky, který měla u sebe už od narození.

Z nějakého důvodu si začala přívěsek sundávat. Aniž by ji k tomu kdokoli nutil, vzala Alarica Sinclaira za ruku a vložila mu ho do dlaně.

"Měl bys vědět, jak moc je pro mě tenhle přívěsek důležitý. Teď ti ho dávám. Objevím se včas na dnešním zásnubním banketu a ty mi ho pomůžeš znovu nasadit, dobře?"

"Marcello! Zbláznila ses?! Jak jsi mohla tomu démonovi dát dárek od naší matky?" vyhrkl Jasper Astor podrážděně.

Marcella Astorová však na bratra neměla čas. Netrpělivě čekala na verdikt Alarica Sinclaira.

Cítila, jak na její tvář dopadl mužův ledový pohled. Zastavil se tam, jako by se ji snažil prokouknout skrz naskrz.

Promluvil právě ve chvíli, kdy měla Marcella Astorová pocit, že si vyslechne rozsudek smrti.

"Dobře."

"Věděla jsem, že mi uvěříš!"

Marcella Astorová si úlevou povzdechla. Usmála se tak vesele, až se jí zablesklo v očích. Její zářivý výraz způsobil, že mužův ledový pohled na zlomek vteřiny zaváhal, než se rozplynul spolu s temnotou. Atmosféra v salonku se vrátila k normálu a zdálo se, jako by znovu nastalo jaro.

"Skvělé! Přežili jsme!"

"Takže se uvidíme večer! Jdeme, druhý bratře!"

Marcella Astorová pomohla svému bratrovi vstát ze země a bez dalších zádrhelů letiště opustili.

"Opravdu nemůžu uvěřit, že by nás ten démon, Alaric Sinclair, byl skutečně ochotný nechat jít!"

Jasper Astor se odvážil promluvit proti "démonovi" až ve chvíli, kdy byli v bezpečí v jeho autě. Prsty svírající volant se mu stále mírně třásly.

Marcella Astorová pocítila mírnou bolest u srdce, když se podívala na svého druhého bratra. Bylo zřejmé, že měl obrovský strach, přesto ji nikdy neváhal bez rozmýšlení bránit.

V minulém životě se o ni její druhý bratr staral jako o princeznu. Udělal by cokoli, co by si přála, i kdyby pro ni měl zemřít.

Ona se však rozhodla věřit Chloe Mercerové a nikdy mu nevěnovala pozornost. Vlastně se mu dokonce vyhýbala a opovrhovala jím.

Vzpomněla si, že stál dokonce těsně před ní, když čelil smrti. "Neboj se, Marcello," řekl jí s úsměvem.

Začaly ji pálit oči.

V tu chvíli jí v tašce zazvonil telefon. Marcella Astorová ho vzala do ruky a uviděla, že jí volá Chloe Mercerová. Její výraz okamžitě potemněl.

"Ty jsi ale opravdu prohnaná, Chloe Mercerová. Sotva jsme odjeli, už mi voláš!"