„Nemůžu uvěřit, že jsme vážně tady,“ pronesl Valerius plný nenávisti. Nebyl nadšený z cesty na Zemi, a už vůbec ne z toho, že se má pokusit pomoci sjednotit své království s *pozemšťany*, jak to Valerius rád nazýval.

„Víš, že Země se od naší poslední návštěvy dramaticky změnila. Jsi víc než schopný zvládnout cokoliv, Vale, a navíc, kdo by se odvážil zkřivit ti na hlavě byť jen vlásek, když máš za bratra mě?“ Kaelar si nemohl pomoct a protočil nad svým mladším bratříčkem očima.

„Jo, jo, jsi velkej a děsivej, jupí,“ prohodil Valerius škádlivým tónem a na rtech mu pohrával úšklebek. Bez ohledu na to, jak byli staří, Valerius svého bratra stále rád popichoval a zkoušel, co vydrží.

Kaelar si jen odfrkl a už po sté během této cesty protočil očima. Chápal, že si z něj Val dělá jen legraci, ale nemohl si pomoct, jeho vnitřní běs byl z Valovy dětinské hry občas frustrovaný.

Kaelar byl jediný démon s vnitřním běsem, Balorem. Většina démonů tvořila se svou lidskou částí jeden celek, bez vnitřního hlasu, měli jen jednu mysl a dvě těla. Kaelar měl naproti tomu dvě mysli i dvě těla. Kaelar a Balor tvořili dokonalé duo, pod jejich vedením Peklo šlapalo jako hodinky, a ani by ho nemohl řídit nikdo jiný. Samotné Peklo nebylo nikdo jiný než Kaelarova matka. Peklo dalo Kaelarovi život a požehnalo mu Balorem, aby se stal Obsidiánovým králem. Kaelarova matka se zamilovala do člověka a nepřála si nic jiného, než se usadit a žít s ním svůj život. A tak Kaelar uplynulých deset tisíc let vládl Obsidiánovému království se svým bratrem Valeriem po boku. Valerius tam však zpočátku nebyl. Kaelar nevěděl, že má jeho otec další dítě, dokud ho jednoho dne k Zemi nezačalo cosi silně táhnout. Kaelar si nebyl jistý, co to je za tah, a tak se obrátil o pomoc na své rodiče a doufal, že mu dokážou vysvětlit ten zvláštní pocit, ze kterého se mu jen dělalo špatně a přál si, aby ustal.

(***před více než deseti tisíci lety***)

Když tam Kaelar seděl v naprostém omámení, nemohl uvěřit tomu, co mu rodiče právě řekli. Země je plná dalších tvorů, jako je on? Je naživu už třicet let a oni mu o dalších nadpřirozených bytostech tohoto světa neřekli ani slovo. Nikdy nevěděl, že existuje nějaká bytost jménem Měsíční bohyně, která obdařuje tvory, jako je on, osudovou družkou, a co víc, byla to sestra jeho matky. *Co se to tu sakra vůbec děje?* pomyslel si. Bylo toho na Kaelara moc, aby to všechno vstřebal naráz. Ale jako silný král, kterým je, naslouchal každému slovu svých rodičů. Pak mu ušima prolétla slova, o kterých si nikdy nemyslel, že je uslyší... *Ten špatný pocit a to táhnutí, co cítíš, je pravděpodobně tvůj bratr, musí být nemocný nebo zraněný.* Otec promluvil s obavami a snažil se neznít ještě rozrušeněji a ustaraněji, než už byl.

Kaelar vystřelil ze židle a dožadoval se informace, kde je. Nemohl uvěřit, že před ním tajili tak obrovské tajemství! Věděl ale, že to udělali jen proto, že by Kaelar Valeria přivedl do pekla a proměnil ho v jednoho z nich. Kaelarův otec to pro svého druhého syna zpočátku nechtěl. Chtěl, aby poznal život a jednoduše ho žil, dokud nenaplní svůj čas, ale teď se zdálo, že ten čas nadešel.

Kaelar prošel portálem na Zemi a následoval tah ke svému bratrovi. Našel Valeria smrtelně nemocného uvnitř něčeho, co vypadalo jako stan léčitelů. Kaelar neztrácel čas, vzal bratra do náruče a odnesl ho zpět k portálu. Jeho rodiče na druhé straně čekali na jejich návrat. Jakmile se Kaelar vrátil, zahájili proces Valeriovy proměny a jen doufali, že už není příliš pozdě a že to zabere. Poprvé Kaelar poděkoval Měsíční bohyni, že mu pomohla zachránit jeho „malého“ bratříčka.

(***současnost***)

Když se Kaelar a Valerius přiblížili k hranici smečky Půlměsíce, Kaelar okamžitě litoval, že tudy jeli. Objevilo se pět vlkodlaků a dožadovalo se vědět, proč tu jejich *druh* vůbec je.

Valerius se jejich chabému pokusu znít drsně jen uchechtl. Kaelar se naopak obdařil svým typickým úšklebkem. Úšklebkem, který znamenal jen to, že přijdou zlé věci. Kaelar vlkodlaky nesnášel. Během uplynulých deseti tisíc let Kaelar a Valerius viděli, jak silnější vlci šikanují ty slabší a dělají z nich prakticky otroky, čistí, vaří a dělají všechnu práci, kterou se jim samotným dělat nechtělo. Dokonce se rozdělili do smeček a oddělili se od svého vlastního druhu. Nenáviděli se navzájem a dělali si ze sebe nepřátele. Kaelar to vůbec nedokázal pochopit. Jeho království bylo jednotné. Neexistovaly žádné „smečky“. Jistě, v jeho království byly stovky různých měst a městeček, ale všechny tvořily jedno království. Žádní nepřátelé, žádná nenávist k vlastnímu druhu. Vedl mírumilovné království a zakládal si na lásce a loajalitě, kterou chovali ke svému králi a domovině. Takže to, že sem přijel a viděl tuhle hraniční hlídku, jen přililo olej do ohně.

Než Kaelar vůbec stihl zareagovat, objevil se tam král Darius a okamžitě začal situaci uklidňovat. Darius už věděl, že Kaelar a Valerius dorazili, ucítil jejich přítomnost ve vteřině, kdy překročili hranice jeho království. A co víc, věděl, jaký jeho starý přítel je, nemohl nechat nějaké pitomé mladé vlky zabít jen proto, že řekli špatnou věc *samotnému* Kaelarovi.

Když napětí pominulo a Valeriovi se podařilo bratra uklidnit, i když se mu do toho nechtělo, Darius a jeho stráže doprovodili Kaelara a Valeria do královského zámku. Říct, že zámek byl obrovský, by bylo slabé slovo, ale pro Kaelara a Valeria to samozřejmě žádné překvapení nebylo. Byli zvyklí na svůj vlastní zámek doma.

Když muži dorazili k zámku, přivítala je Dariova družka, královna Alys. Měřila něco málo přes metr šedesát, měla dlouhé světle hnědé vlasy, tmavě hnědé oči a dokonale kulaté těhotenské bříško. Darius se neubránil širokému úsměvu, který se mu usadil na tváři, když sledoval, jak se k nim jeho družka pomalu kolébá. Den, kdy potkal Alys, byl bezesporu tím nejlepším dnem jeho života. Když Alys poprvé spatřil, řekl, že vypadá jako anděl. Neměl ani tušení, že Alys je skutečně anděl. Darius by si nikdy nepomyslel, že mu, kříženci démona, lykana a čaroděje, Měsíční bohyně požehná někým tak čistým a krásným. Dariova matka byla bílá čarodějka, ta nejčistší a nejsilnější ze všech čarodějek, zatímco jeho otec byl kříženec démona a lykana, král všech nadpřirozených bytostí na zemi. Málokdo ví, že Dariův lykan je kříženec s démonem, způsobilo by to v jeho království rozruch, kterému by se raději vyhnul. Zejména proto, že jeho děti by se staly hlavním terčem jakékoliv nenávisti vůči němu. Ačkoliv Darius měřil něco málo přes dva metry, byl vysoký a měl svaly i sílu, aby si zjednal respekt, jednoduše nemůže a nechce vystavit svou rodinu jakémukoliv nebezpečí. Přátelé, kteří jeho tajemství znají, ho plně chápou a jeho rozhodnutí respektují.

Po přivítání s Alys neztrácel Kaelar čas a šel rovnou k věci. Byl na misi a ta pro něj byla důležitější než seznámení s každou duší v zámku. Darius je odvedl přímo do soukromí své pracovny, aby projednali sjednocení obou království a důvody, které k němu vedou.

„Můžeme už přejít k věci?“ ozval se Kaelar ve vteřině, kdy se dveře zavřely.

„Prošli jsme si všechny dokumenty, které jsi nám poslal, a souhlasím téměř se vším, co jsi uvedl, že by se mělo stát po sjednocovacím rituálu,“ vypustil ze sebe Darius pomalu a klidně, aby se ujistil, že se Kaelar kvůli tomu, co právě řekl, nepodráždí.

Ale Kaelara to samozřejmě frustrovalo. „Téměř se vším? Co to má sakra znamenat? Byl jsem víc než velkorysý, moje království se může spojit s tvým, můj lid může žít svobodně mezi tím tvým, nebudou tvým lidem dělat žádné problémy. Na rozdíl od tvého mě moje království plně podporuje v mých rozhodnutích. Jsou nadšení z pomyšlení, že by jejich druhem mohla být čarodějka, lykan, upír nebo třeba pitomá víla. Ti, kteří budou chtít žít v rámci hranic smeček, se budou podílet na chodu stejně jako kterýkoli jiný člen. NEBUDOU se však podřizovat tomu, aby byli něčím míň než vaši takzvaní *alfové*. Viděl jsem, jak tady silní šikanují slabé, a nedovolím, aby se s mým lidem takto zacházelo, to jistě chápeš, králi Darie.“ Už jen z tohoto krátkého výlevu se Kaelarova beztak krátká trpělivost ještě zkracovala.

„Naprosto ti rozumím, Kaelare. Mně se také nelíbí, jak silní šikanují slabé. Snažím se to změnit, ale snáze se to řekne, než udělá, když nemůžu být u všech svých smeček najednou. Ano, vydal jsem prohlášení o tom, jak je znepokojivé, že raději ubližují slabším členům, místo aby se jim snažili pomoci stát se silnějšími. Smečky by se měly navzájem chránit, ne si ubližovat. Ale s tím já nesouhlasím, Kaelare. Zmínil ses, že do tvého království nesmí vstoupit nikdo jiný kromě tvého druhu?“ I Dariuse začínala tahle schůzka štvát. Sjednocovali království, a přesto Kaelar to své před ostatními uzavíral.

„Obsidiánové království, většině známé jako Peklo, není bezpečným místem pro potulující se vlky, víly nebo jakýkoli jiný druh. Zatímco pro démony je to domov a bezpečné útočiště, pro ostatní by slunce a vzduch znamenaly smrt během několika minut. Peklo není stvořené k tomu, aby v něm žili nebo ho dokonce jen navštěvovali lidé ze Země. Nesnažím se syslit si své království pro sebe nebo ho držet pod zámkem. Jen se prostě snažím zabránit tomu, aby členové tvého království nezemřeli, kdybych měl brány Pekla otevřít. Fyzicky pro ně není možné tam žít... Ledaže by byli druhem pekelného prince nebo krále, tedy mě.“ Překvapivě to Kaelar mužům v místnosti vysvětlil, místo aby byl paličatý jako obvykle a Dariuse prostě ignoroval.

„Takže, když jsme tohle vyřešili, přejděme k rituálu, který se uskuteční. Kdy bys chtěl, aby to proběhlo?“ zeptal se Darius s úsměvem.

„Až najdu svou družku a udělám z ní svou královnu. Jen tvoji muži tady vědí, proč se tohle sjednocení děje. Nechci, aby mi cokoliv stálo v cestě, až si budu nárokovat svou družku,“ prohlásil Kaelar. „A neukážu slitování nikomu a ničemu, co se mi postaví do cesty.“