Druhý den ráno jsem se probudila s lahodně bolavým pocitem mezi stehny, tělo jsem měla ztěžklé a vyčerpané živými, sprostými vzpomínkami na ten bazén. Fantomový pocit jeho tlustého, tvrdého ptáka, který mě roztahoval a tak dokonale si mě podmaňoval, stále přetrvával hluboko v mých svalech. Tiše jsem zasténala a natáhla se přes tu prostornou, luxusní matraci, zatímco má ruka naslepo hledala tu hřejivou, pevnou hmotu muže, který mě tak dokonale zničil. Místo toho se mé prsty setkaly s ničím jiným než křupavou bavlnou s vysokým počtem vláken.

Druhá strana postele byla naprosto prázdná, a když jsem přitiskla dlaň naplocho k prostěradlu, bylo studené.

Rychle jsem se posadila a přitiskla si hrubou bílou přikrývku na obnaženou hruď. Gideon, můj šíleně drahý, neuvěřitelně talentovaný gigolo, se vypařil jako pára nad hrncem. Skenovala jsem noční stolek, napůl v očekávání, že uvidím načmáraný vzkaz, vizitku nebo jen nedbalé sbohem naškrabané na hotelovém papíře. Nebylo tam absolutně nic.

Hluboko v hrudi mi zaplálo ostré bodnutí upřímného rozčilení, okamžitě následované absurdním, naprosto neopodstatněným štípancem zklamání. Co jsem vlastně čekala? Že muž, kterého jsem si najala, aby ze mě doslova vyšukal zlomené srdce a zradu, tu zůstane, aby se v ranním světle mazlil? Byl to profesionál. Dechberoucně nádherný, vysoce kvalifikovaný sexuální pracovník, který odvedl přesně takovou službu, za jakou jsem si zaplatila.

Ale stejně. Trochu ve stylu ‚byla jsi úžasná, kotě, zopakujeme to‘ by ho nezabilo, ne?

To tu jako vážně ležím a uvažuju o tom, že budu měsíce šetřit ze svého hubeného platu, jen abych si s ním mohla dovolit další noc? Ta myšlenka mi v mysli rozkvetla jako ubohý, zoufalý plevel. Naštvaně jsem tu myšlenku odehnala, silou jsem skopla zamotané přikrývky z nohou a donutila se vstát z postele. „Vzpamatuj se, Tesso,“ zamumlala jsem si pro sebe, zatímco mé bosé nohy dopadly na hebký koberec. „Tímhle se živí.“

Zabalila jsem si svůj lahodně pomlácené tělo do nadýchaného bílého hotelového županu a odtoulala se do obývací části apartmá. Zastavila jsem se jako přikovaná.

Na masivním skleněném jídelním stole byla rozložena honosná snídaně královské úrovně. Stříbrné poklopy, křišťálové džbány na džus a jemné porcelánové šálky, v nichž se ukrývala parádní, voňavá káva. Našla jsem malou, cynickou útěchu v té naprosté extravaganci, kterou objednal před tím, než se potichu a plíživě vytratil. Žaludek mi hlasitě zakručel. Jestliže mám být opuštěná jako použitá hračka, můžu se alespoň najíst jako královna. Posadila jsem se a zhltla zlatavé, máslové pečivo, dokonale ztracená vejce a exotické ovoce, které nejspíš stálo víc než můj celotýdenní rozpočet na jídlo.

Když jsem se dosyta najedla, odtáhla jsem se do masivní koupelny a dopřála si pětihvězdičkovou sprchu, kterou mi tu nechal k dispozici. Už samotný tlak vody byl náboženským zážitkem. Stála jsem dlouho pod kaskádovitými proudy vařící vody a nechala mnohonásobné trysky masírovat mé unavené, bolavé svaly a smývat lepkavé upomínky na jeho explozivní uvolnění i přetrvávající vůni jeho kořeněné kolínské.

Poté, co jsem si celou hodinu užívala nespoutaného luxusu apartmá, na mě konečně dopadla realita. Nemohla jsem se ukázat v práci ve špičkovém svatebním butiku oblečená ve skandálních, pomačkaných šatech ze včerejší party. Telefon byl vybitý, hrdost mírně pohmožděná, ale účty jsem stále musela zaplatit.

Opustila jsem hotel a zastavila se v nedalekém cenově dostupném obchodě o ulici dál, kde jsem si koupila nové levné džíny a jednoduchou pohodlnou blůzu. Byl to obrovský pokles kvality oproti včerejšímu hedvábí a krajce, ale budou muset stačit.

Dovlekla jsem se do práce a rozrazila těžké skleněné dveře svatebního butiku. Moje mysl byla stále ještě naprosto zamotaná do těch rozcuchaných prostěradel z apartmá a donekonečna mi přehrávala ty drsné, panovačné přírazy, které mě dovedly za hranu. Na tu nemožnou podívanou, která na mě čekala uvnitř v obchodě, jsem nebyla vůbec připravená.

Kabelka mi vyklouzla z náhle znecitlivělých prstů a s tupým žuchnutím dopadla na leštěnou podlahu.

Přímo tam, uprostřed butiku, upravený, zničujícím způsobem pohledný a naprosto bez ostychu, stál v ostře střiženém, tmavém uhlovém obleku Gideon. Vypadal jako zosobnění peněz. Skutečných starých peněz. Ne jako gigolo, co si účtuje hodinovou sazbu.

„Co tady děláte?“ vyhrkla jsem a hlas mi přeskočil v čisté, nefalšované panice. Zběsile jsem se podívala přes rameno, abych zjistila, kdo se dívá.

Otočil se ke mně, hladce zasunul ruce do kapes u kalhot a blýskl líným, dravým úšklebkem, při kterém mi poskočil puls. „Chybělas mi, kotě.“

„Takhle mi neříkejte,“ sykla jsem, tvář se mi horkem zbarvila, zatímco jsem se rozhlédla po onom bezchybném showroomu, vyděšená z toho, že nás někdo uslyší. Než jsem se stihla pustit do toho, abych ho roztrhala na kusy za to, že mě nechal v hotelu samotnou jako levnou, odhozenou donášku z restaurace, rozletěly se dveře zadní místnosti.

Moje šéfová, paní Higginsová, se náhle objevila. Prakticky vibrovala nervózním vzrušením, ruce měla pevně sepjaté před hrudníkem a oči široce rozevřené. Hlasitě celé prodejně oznámila, až se jí hlas rozléhal od křišťálových lustrů, že náš neuvěřitelně důležitý VIP klient, pan Vandermere, vysloveně trval na tom, abych mu já osobně pomohla s výběrem svatebních šatů.

Dívala jsem se napřímo do Gideonových pobavených, jiskřivých šedomodrých očí a čelist mi prakticky spadla až na zem.

Vandermere? Důležitý VIP klient?

V hrozivém záblesku poznání mi došlo, že si se mnou naprosto hraje. Rozšiřoval tu svou falešnou roli z vysoké společnosti i do mého skutečného, bolestivě nudného života. A nemohla jsem s tím dělat vůbec nic.

Donucená k poslušnosti upřeným, vyčkávavým pohledem své šéfové – vypadala, že by mě snad fyzicky srazila k zemi, kdybych tohoto údajného miliardáře urazila – jsem nasadila falešný úsměv.

To, co následovalo, bylo čisté, nefalšované mučení. Strávila jsem dvacet trýznivých minut tím, že jsem ze stojanů tahala těžké hedvábí, vrstvy tuhého tylu a korálky pošité živůtky. Ruce mě od váhy těch masivních šatů bolely. Představovala jsem jednu možnost za druhou, pečlivě je rozkládala na sametových prohlížecích pohovkách a zdůrazňovala jemné krajkové aplikace a složité korzetové zpracování.

A on všechny do jedněch odmítl.

Dělal to nenuceně, arogantně; šaty za deset tisíc dolarů odmítal ledabylým švihnutím zápěstí, jen aby mě mohl sledovat, jak se kroutím a nosím ty těžké látky tam a zpět po showroomu.

„A tyhle?“ zeptala jsem se skrz zatnuté zuby a držela před sebou hladké šaty ve stylu mořské panny. Měla jsem na sobě nucenou, nechutně sladkou masku profesionality, zatímco v duchu jsem mu propichovala jeho dokonale tvarovanou hruď tím plastovým ramínkem, co jsem měla v ruce.

Přistoupil blíž, naprosto ignorujíc fyzické hranice normální interakce mezi klientem a zaměstnancem. Vzal si z mých rukou tu jemnou látku a přidržel ty šaty těsně u mého těla. Jeho tmavé oči pomalu a těžce přejížděly po mé postavě a vizuálně mě svlékaly přímo tam, uprostřed butiku. Vzduch mezi námi praskal intenzivním, vysoce nevhodným sexuálním napětím.

„Snažím se tu rozhodnout…“ prohlásil dostatečně nahlas pro dychtivé uši mé šéfové. Pak se náhle naklonil a jeho ústa se otřela jen pár milimetrů od mého ucha. Ztišil hlas do zlomyslného, chraptivého šepotu určeného jenom pro mě. „Jestli vypadáš krásněji, když se zlobíš… nebo když se děláš.“

Obličej mi zahořel do ruda. Explicitní vzpomínka na jeho tvrdé přírazy zarývající se hluboko do mě mi okamžitě bleskla hlavou. Lůno se mi mimovolně stáhlo.

Rychle, zběsile jsem o krok couvla, přičemž jsem málem zakopla o lem těch šatů.

„Gideone,“ zašeptala jsem zuřivě. „Chcete vlastně nějaké šaty, nebo jste sem přišel jen proto, abyste mi naprosto zničil život?“

Zamyšleně naklonil hlavu, jedním dlouhým prstem si poklepal na pevnou bradu, jako by upřímně zvažoval své možnosti.

„Obojí.“

Zabodla jsem do něj pohled a nehty si zaryla hluboko do dlaní. Vystrčil mou tenčící se trpělivost rovnou z útesu, když arogantně požadoval, abych mu ukázala svůj naprosto nejoblíbenější kousek v celém obchodě. Odmítal se podívat na cokoliv jiného.

S nevolí jsem se k němu otočila zády a nakráčela k zamčené skleněné vitríně úplně vzadu v butiku. Ruce se mi mírně chvěly, když jsem ji odemkla a vytáhla ikonické, absurdně drahé šaty od Atelier Valois. Bylo to mistrovské dílo z bezchybného, třpytivého hedvábí, zřasené s takovou precizností, že to vypadalo jako tekuté měsíční světlo. Odtáhla jsem je k němu a připravila se na další sarkastickou provokaci nebo okamžité odmítnutí.

Zvedla jsem je na polstrovaném hedvábném ramínku.

Neudělal žádnou uštěpačnou poznámku. Podíval se na to bezchybné, třpytivé hedvábí a jeho chování se náhle změnilo. Zvedl oči a podíval se na mě s ohromující, těžkou intenzitou.

„Vezmu si tyhle.“

Zamrkala jsem, a paže mi pod váhou šatů mírně klesly. „Prosím?“

„Vezmu si tyhle šaty.“

Žaludek se mi stáhl náhlým, hlubokým podezřením. Gigolo – i ten špičkový, luxusní – by si nemohl dovolit šaty od Atelier Valois. To prostě nevycházelo. I kdyby ušetřil každý haléř od každé osamělé ženy, kterou uspokojoval, cena těchto šatů byla astronomická.

„Na co?“ vyhrkla jsem, protože jsem díky zmatení naprosto zapomněla na svůj hlas pro zákaznický servis.

Vytáhl tmavé, dokonale tvarované obočí a hravě se usmál, jako by to byla ta nejhloupější otázka, jakou v celém svém životě slyšel.

„Pro mou snoubenku,“ pronesl nenuceně, nahlas a jasně. Naklonil hlavu a předstíral nevinnost. „Nebo si snad myslíte, že si lidé kupují svatební šaty jen tak na procházku do parku?“

Můj mozek se naprosto roztavil. Jeho slova mě zasáhla jako splašený nákladní vlak a vyrazila mi dech přímo z plic.

„Vy jste zasnoubený?!“

Do prdele.

Krev mi ztuhla na led.

Spala jsem se zadaným chlapem?

To zjištění na mě s obrovskou silou dopadlo. V krku se mi vytvořil tlustý, masivní uzel a přiškrtil mi vzduch, zatímco drtivá vina se mi zlomyslně zarývala do hrudi. Udělalo se mi fyzicky špatně, žaludek se mi obracel čirou hrůzou.

Právě jsem dychtivě šukala s budoucím manželem jiné ženy, a teď tu stojím a držím její svatební šaty.