„Samozřejmě že jsem. Copak si nepamatuješ? Jsi moje snoubenka. A brzy se budeme brát.“

Gideonova nenucená, nesmírně sebevědomá slova mě naprosto vyvedla z míry, leštěná dřevěná podlaha svatebního salonu se mi pod nohama prakticky zhoupla. Moje zpanikařená mysl se zoufale snažila zpracovat čirou absurditu té situace. Já? Jeho snoubenka? Jen jsem na něj zírala a naprázdno, v naprostém šoku, otvírala