Úleva mě zasáhla jako vlna, tak silná, že mě málem smetla ze židle. Gideon byl vzhůru. Oči – stále zastřené léky a zmatkem – měl otevřené a upřené na mě. Byl naživu, při vědomí, mluvil.

"Gideone," vydechla jsem, hlas se mi zlomil, jak mi po tvářích tekly slzy. "Bohu díky, že jsi v pořádku."

Pomalu zamrkal, snažil se zaostřit a trochu se na posteli pohnul. Po tváři mu kmitla grimasa bolesti.

"Opatr