Když se Vivienne před očima úplně zatmělo a její tělo zcela ochablo, připravila se na tvrdý, bolestivý náraz o ledovou betonovou podlahu. Jasné sluneční světlo plavící se po schodech soudu se rychle vytratilo do absolutní nicoty. Očekávaný drtivý pád však nikdy nepřišel.

Dominicova silná, svalnatá paže najednou vystřelila vpřed, pevně se ovinula kolem jejího štíhlého pasu a přitiskla ji přímo k jeho široké hrudi. Svěží, povědomá vůně máty okamžitě obalila její smysly a pronikla skrze mlžný, dezorientující opar její vysoké horečky. Jak se Dominic dotkl její kůže, akutně zaznamenal to palčivé, nepřirozené horko sálající z jejího čela. V hrudi mu agresivně vyvstalo náhlé, nevysvětlitelné puzení ochránit tuto křehkou ženu. Podíval se dolů na její bledou, jemnou tvář a uvědomil si, jak neskutečně lehká mu ve svém náručí připadá.

"Úplně hoříš," pronesl Dominic a skrze jeho obvykle stoické chování pronikl vzácný náznak upřímné starosti. "Máš horečku?"

Vivienne se trochu probrala z mrákot a prudce zasyčela, hlas sice namáhavý, ale plný odporu: "Do toho ti nic není!" Tvrdohlavě se začala v jeho sevření mrskat, zoufale se snažíc vymanit se z jeho železného stisku. Nechtěla nic jiného, než z tohoto setkání odejít s naprosto nedotčenou důstojností. Absolutně odmítala být obsazena do role ubohé, nemocné bývalé manželky, která pro přežití odpoledne potřebuje jeho náhlé slitování.

Jenže její naprosto vyčerpané a horečnaté tělo její nesmírnou sílu vůle hrubě zradilo. Ve vteřině, kdy se její nohy dotkly země a pokusila se od jeho pevné postavy odstoupit, prudce zavrávorala dozadu a svět se s ní nebezpečně roztočil.

Bez dalšího přemýšlení Dominic přistoupil blíž a vzal ji celou do náruče, zvedajíc ji bez sebemenší námahy jako nevěstu. Jeho sevření bylo pevné a bezpečné, nenechávající žádný prostor pro diskuzi. Autoritativně prohlásil: "Beru tě do nemocnice."

"Co to děláš? Pust mě!" protestovala Vivienne nahlas a zuřivost vháněla do jejích lící ještě hlubší ruměnec než samotná nemoc. Slabě tloukla pěstmi do jeho saka na míru. "Copak si nevzpomínáš, že už jsme se rozešli?"

Dominic její protesty rázně umlčel, hlas těžký a neochvějný. "Během té třicetidenní ochranné lhůty jsi právně vzato stále má manželka."

Isolde, stojící opodál a sledující vývoj tohoto intimního projevu, v panice zjistila, že rychle ztrácí kontrolu nad situací. V zoufalé snaze donutit ho, aby si vybral ji místo ženy, se kterou se právě rozváděl, okamžitě sáhla k předstírání slabosti. S dramatickým gestem si položila ruku na bok a zavolala na něj kňouravým tónem: "Dome, počkej! Takhle rychle přece s tím těhotenstvím jít nedokážu..."

Dominic její prosbu chladně odmítl, aniž by k ní vůbec otočil hlavu, aby vzal její představení na vědomí. "Zůstaň přesně tam, kde jsi," řekl Isolde hlubokým, pevným hlasem. "Počkej na mého asistenta Gideona, vyzvedne tě později. Nemohu tu jen nečinně stát a dívat se, když je Vivienne očividně těžce nemocná."

Při slyšení tohoto odvážného prohlášení si Vivienne v duchu odfrkla. Jaký to absolutní nesmysl. Přišlo jí naprosto absurdní, že si tenhle muž agresivně vynutil rozvod jen proto, aby udělal místo své těhotné milence, a teď měl tu čirou drzost chovat se, jako by mu na jejím blahu skutečně záleželo. Rozhodla se přistoupit na jeho zvrácenou hru a způsobit své sokyni maximální emocionální újmu, proto zcela změnila taktiku.

Pevně obtočila své štíhlé paže kolem Dominicova krku, plně se opřela o jeho teplou hruď a koketně zamrkala řasami. Podívala se na něj s širokým, nevinným pohledem a sladce zašeptala: "Děkuji ti, můj drahý exmanželi."

Dominic z toho náhlého provokativního chování zůstal naprosto a tiše beze slov. Jeho temné oči se o zlomek rozšířily, mysl si zcela nevěděla rady, jak si tenhle náhlý, křiklavý obrat v jejím postoji zpracovat. Zatímco Isolde zůstala stát na studené dlažbě úplně sama, a jak je sledovala odcházet, bledla čirou, nefalšovanou zlobou.

Po příjezdu do nemocnice Dominic překvapivě odmítl odejít. Místo aby ji tam vysadil a vrátil se ke své drahé milence, zůstal pevně ukotvený u Viviennina lůžka v soukromém pokoji, jeho přítomnost tvořila ve sterilní místnosti impozantní stín.

Brzy dorazily výsledky lékařských testů, které přinesl starší, přísně vypadající doktor svírající silnou složku. "Její tělesná teplota se drží na vysoce nebezpečných 39,3 °C," oznámil doktor zachmuřeně. "Trpí vážnou virovou a bakteriální infekcí."

Ošetřující lékař poté agresivně zaměřil svůj zrak na Dominica, tvář zkřivenou naprostým znechucením. "Co jste to za manžela?" pokáral ho přísně, když k miliardáři přistoupil a dožadoval se odpovědí. Doktor ho zuřivě vyplísnil: "Dovolit své ženě nosit tak neuvěřitelně tenké oblečení v mrazivém počasí! A to ještě, když už měla vysokou horečku! Máte vůbec nějaký zdravý rozum?"

Než se Dominic vůbec mohl pokusit otevřít ústa a vysvětlit neuvěřitelně složitou realitu jejich probíhajícího rozvodu, Vivienne úmyslně vstoupila do rozhovoru. Okamžitě nasadila nechutně sladký, přehnaně dramatický, uplakaný tón.

"Doktore, prosím, zapřísahám vás, neobviňujte ho," vykřikla a svírala v rukou tenkou nemocniční přikrývku. Začala vyděšenému zdravotníkovi dramaticky vyjmenovávat jeho údajné hříchy. "Nechal mě hladovět, nechal mě úplně mrznout v chladné noci, prachsprostě mě podváděl a agresivně mě přinutil k rozvodu..."

Doktor nahlas zalapal po dechu, oči doširoka rozevřené naprostým pobouřením, zatímco vrhal po Dominicovi vražedné pohledy.

Ale Vivienne zdaleka neskončila. Své teatrální představení završila hlubokým povzdechem a po rozpálené tváři jí sklouzla překrásně falešná slza. "Ale já jsem naprosto ochotná snášet veškeré tohle hrůzné zneužívání prostě proto... no, on je zkrátka až moc hezký! Nemohla bych se zlobit na takovouhle tvář!"

Dominica její nevypočitatelné, vysoce sarkastické chování zanechalo naprosto zmateného a hluboce znepokojeného. Hleděl na ni, jako by jí najednou narostla druhá hlava, a měl pevně sevřenou čelist.

Zmatený doktor, který očividně nechtěl mít s tímto neuvěřitelně toxickým, bizarním domácím sporem nic společného, horečně něco naškrábal do své lékařské karty. "Předepíšu vám kapačku," zamumlal rychle a v zájmu záchrany vlastního duševního zdraví z napjaté místnosti prakticky utekl.

Když ten odloučený pár zůstal opět naprosto sám, padlo na něj podivné, těžké ticho. Mlčení se mezi nimi protahovalo, husté a dusivé.

Vypínaje se vysoko nad jejím nemocničním lůžkem s narovnanými širokými rameny a rukama zabořenýma hluboko v kapsách na míru šitého obleku se na ni Dominic upřeně zadíval. "Už jsi konečně dohrála ty své hry?" zeptal se tichým hlasem.

Vivienne rozpačitě zakašlala a její teatrální fasáda se rozdrobila do sterilního nemocničního vzduchu. Odhodila dramatickou pózu a tiše odpověděla: "Jo." Jak tam tak ležela napojená na monitory, v duchu si uvědomila, že se dnes ráno málem dohnala na práh smrti jen proto, aby dokázala svou tvrdohlavou pointu.

Dominicův ostrý pohled trochu zjemněl a jeho srdce nevysvětlitelně zabolelo při pohledu na její zardělý, naprosto bezbranný stav proti zářivě bílým nemocničním polštářům. "Proč jsi to dnešní soudní stání jednoduše nepřeložila?" zeptal se tiše a v jeho hlubokém tónu byl patrný upřímný zmatek. "Zvlášť když jsi zjistila, že máš tak vysokou horečku."

Vivienne odvrátila zrak, aby se vyhnula jeho intenzivnímu, magnetickému pohledu a tiše zamumlala. "Jaký by to mělo smysl to odkládat?" V jejím hlase zaznívala unavená rezignace. "Konec našeho manželství je stejně nevyhnutelný."

V mysli odsunula absolutně poslední ze svých přetrvávajících, pošetilých fantazií o tom, že by si někdy získala jeho lásku, a podívala se zpět na něj s jasnýma očima. Formálně mu poděkovala za jeho dnešní pomoc, její tón zněl slušně, ale nesmírně odtažitě. "Už je mi fajn. Můžeš odejít. Tvá těhotná milenka na tebe čeká."

Výslovná zmínka o Isolde ho brutálně srazila zpět do jeho chladné reality a čelist se mu sevřela. Letmé okamžiky zranitelnosti se okamžitě vytratily. Strnule přikývl a přijal to zjevné propuštění. "Dobrá. Tak já jdu," souhlasil.

Otočil se k ní zády a těžkými, rozvážnými kroky zamířil ke dveřím. Právě když se natáhl po klice, dveře se rozletěly dokořán. Vysoká, štíhlá mužská postava sebevědomě nakráčela přímo do soukromého pokoje, naprosto ignorujíc tu těžkou atmosféru, která v něm vládla.

Nově příchozí nahlas zvolal: "Šéfko, jak jste se proboha kvůli rozvodu dostala do nemocnice..."