„Zatraceně! Jdu tak pozdě!“

Z Klářiných rtů uniklo ostré zaklení, když se celou svou vahou opřela do těžkých skleněných dveří bistra Ruby’s Diner. Srdce jí divoce bušilo do žeber ve frenetickém, zoufalém rytmu, který odrážel absolutní chaos, v nějž se proměnil její život. Když dveře povolily, mírně zavrávorala, přičemž agresivně žvýkala peprmintovou žvýkačku, aby zamaskovala nervozitu. Bistro praskalo ve švech pod náporem dopolední špičky, vzduchem se neslo cinkání kávových šálků a tichý hovor. Bylo to dokonalé, nenápadné, a přesto veřejné místo pro schůzku naslepo, ale když její úzkostný pohled přelétl po vinylových boxech, člověk, kterého hledala, nikde nebyl.

Krku se jí okamžitě zmocnila panika. Podívala se na náramkové hodinky. Bylo už čtvrt na jedenáct dopoledne. Šla příliš pozdě? Už odešel?

Tiše si mumlala pro sebe a spěšně ustupovala. Proplétala se mezi přeplněnými stoly, dokud se nevtlačila do stísněných prostor dámských toalet. Zamkla se v malé kabince, sklopila prkénko a svezla se na něj, přičemž se třesoucími se prsty vytáhla telefon. Potřebovala se uklidnit. Přejela po obrazovce, aby si znovu přečetla tu naprosto zásadní, záchrannou zprávu od své nejlepší kamarádky Tessy.

*„Kláro. Zítra ráno v deset se s tímhle mužem sejdi v Ruby’s Diner. Nechoď pozdě. Je to neúspěšný model. Potřebuje někde bydlet. Nenech se unést jeho vzhledem, zlato. Je to gay. ;-) Je připravený si tě vzít. Jdi do toho, zlato. Hodně štěstí.“*

Tento neznámý muž byl Klářinou absolutně poslední nadějí. Její hloupoučká kamarádka jí dokonce ani nestihla poslat jeho fotku, protože včera večer musela chytit urgentní let do Paříže.

Klára klepla na obrazovku a přehrála si krátkou hlasovou zprávu, kterou jí Tessa zanechala těsně před nástupem do letadla. *„Klári. Nezapomeň se s ním zítra ráno sejít. Musím nutně odcestovat. Máma je nemocná a přijali ji do nemocnice. Arthur tam bude přesně v deset v námořnicky modré košili. Je to velmi dochvilný chlap. Hodně štěstí.“*

Jenže ten údajně dochvilný Arthur nebyl k nalezení. Kláře těžce dolehlo na ramena vyčerpání a hluboký, vroucí vztek, když vstala a vyšla z kabinky, aby si umyla ruce. Sevřela okraje porcelánového umyvadla a zírala na svůj bledý odraz.

Zničující zrada její dětské lásky a bývalého snoubence Dereka spolu s její prolhanou mladší nevlastní sestrou Briannou ji naprosto zdrtila. Lhali, podváděli a emocionálně i psychicky ji vysáli. Bytostně potřebovala manžela z rozumu, aby zachránila svou pošlapanou hrdost. Potřebovala se k někomu legálně připoutat, k někomu, k komukoli, aby získala zpět svůj život.

„Bože! Potřebuju toho chlapa,“ zamumlala Klára zuřivě do zrcadla a opláchla si obličej studenou vodou. „Potřebuju Derekovi ukázat, s kým si to vlastně zahrává.“

Zhluboka, rozechvěle se nadechla, vyšla zpět do rušné jídelny a její zelené oči s obnoveným odhodláním skenovaly místnost.

Její pohled se náhle zastavil a zadrhl o dechberoucím způsobem pohledného muže, který seděl u klidného rohového stolu. Byl vysoký a jeho široká ramena napínala látku svěží, dokonale střižené námořnicky modré košile. Přes opěradlo židle měl přehozené zjevně značkové, drahé sako od obleku, což naprosto odporovalo popisu „neúspěšný model“. Hlavu měl momentálně skloněnou a jeho dlouhé prsty obratně létaly po klávesnici elegantního notebooku.

V domnění, že tenhle zjev antického boha musí být její cíl – možná měl ten drahý oblek půjčený na nadcházející konkurz – přistoupila ke stolu. S každým krokem se cítila naprosto ohromená a odzbrojená jeho dokonalými, ostře řezanými rysy.

*Ach, díky bohu! Díky bohu! Je tady! Děkuju ti, Tesso,* odříkávala v duchu a posílala své nejlepší kamarádce tiché objetí přes oceán.

Klára se zastavila na kraji jeho stolu. Když nezvedl zrak od obrazovky, váhavě zaklepala klouby o dřevěný povrch.

Muž konečně zvedl hlavu.

Ty bláho.

Klára dočista zapomněla dýchat. Rychle zamrkala a chtěla se štípnout, aby svému vyčerpanému mozku připomněla, že se jí to nezdá. Zatraceně, Tesso! Proč jsi nezmínila, že je tak šíleně, neskutečně sexy? Byla to snad nějaká vesmírná ironie, že takhle pohledný muž byl gay!

„Jestli sis mě už doprohlížela, mám práci,“ rozbil její chvilkový trans hluboký, zvučný hlas. Ta slova byla prodchnutá chladnou, lhostejnou arogancí.

Jeho ledově modré oči se do jejích zabodly s pronikavou intenzitou, ze které ji zamrazilo. Můj bože, byl to prakticky filmový herec. A jen na ni zíral a čekal, až promluví. Jak naprosto pitomě teď asi musí vypadat.

„Ehm. Já... Já jsem Klára Whitmoreová. Já...“ zakoktala se a její obvyklé sebevědomí se pod jeho mrazivým pohledem vypařilo. Připadala si jako naprostý blázen a natáhla přes stůl ruku v očekávání zdvořilého potřesení.

Místo aby ruku přijal, muž ji pouze nechal v blízkosti notebooku a pod svou ostrou čelist si vložil zaťatou pěst. Stále na ni zíral.

Kláru zalila vlna neklidu. Tenhle chlap byl nepopiratelně kurevsky sexy, ale zároveň vypadal jako ukázkový hajzl. Přesto si nemohla dovolit být vybíravá. Byl její jedinou nadějí.

Klára se odmítala nechat odradit jeho mrazivým chováním, stáhla ruku zpět, nasadila zářivý, odhodlaný úsměv a odvážně vklouzla na sedadlo přímo naproti němu.

„Poslouchej, Arthure!“

Když ho oslovila tímhle jménem, mužovo dokonale klenuté obočí cuklo a změřil si ji pohledem, jako by dočista přišla o rozum. Ignorovala to. Vypadal sice nápadně jako Henry Cavill, ale rozhodně nehodlala nafukovat jeho ego tím, že by mu to řekla.

„Tessa ti už určitě řekla, že si někoho nutně potřebuju vzít,“ pokračovala Klára.

„Prosím?“ V hlubinách jeho ledově modrých očí se náhle zaleskl jemný, nečitelný záblesk zájmu.

„Poslouchej, Arthure. Vyložme prostě všechny karty na stůl,“ pustila se Klára do svého zoufalého návrhu a naklonila se dopředu. „Tessa mi o tobě všechno řekla. Mám tady tenhle mrňavý, titěrný byt. Je v něm malá postel. Můžeš si ji vzít, jestli chceš, a já klidně zvládnu spát na gauči.“

Viděla, že teď už má jeho pozornost. Osměleně natáhla ruku přes stůl a zlehka ji položila na jeho pevné předloktí.

„Zrovna teď mám dočasně zmrazené finance. Ale jakmile dostanu své peníze zpět, slibuju, že ti královsky zaplatím. Taky ti můžu pomoct s tvou skomírající kariérou. Mám v modelingovém průmyslu známé.“

Modlila se, aby nezněla tak naprosto zoufale, jak se cítila. Poprvé od chvíle, kdy se posadila, si všimla nepatrné trhliny v ledu jeho pohledu. Pohlédl na její malou ruku spočívající na jeho paži. Přísahala by, že v jeho výrazu spatřila letmý náznak vřelosti, ale ten zmizel stejně rychle, jak se objevil.

„Takže, co říkáš?“ naléhala Klára, když si uvědomila, že v duchu kalkuluje s jejími slovy.

„Kdy chcete tu věc se svatbou... slečno?“ zeptal se a jeho hluboký hlas byl nebezpečně sametový.

„Ehm. Já jsem Klára. A co nejdříve. Kdykoli se ti to bude hodit.“

Zvedl ostré, tmavé obočí a jeho pohled se stal hodnotícím a odvážným. „Co třeba hned?“

„Hned?“ vydechla Klára a rozšířily se jí oči. Nečekala, že to půjde tak neuvěřitelně hladce. Bylo to doslova splněné přání.

Pevně přikývl. „Ano. Jestli hned... tak do toho jdu. Jinak dohoda padá.“

Sklapl notebook a celé jeho vystupování se změnilo v rozhodné jednání. Klára byla nadšená a nesmírně se jí ulevilo. Bez vteřiny zaváhání souhlasila a vyskočila ze židle. Když obcházela stůl a její boky se v tom spěchu mírně vlnily, přistihla ho, jak si nepokrytě a drze prohlíží její sexy nohy. Teď jí to bylo úplně jedno. Dostávala přesně to, co potřebovala.

Následující dvě hodiny byly absolutní šmouha. Muž využil konexe, které se na neúspěšného modela zdály podezřele rychlé a mocné, a dokázal v rekordním čase zajistit kněze, dva svědky i legální oddací listiny.

Když stáli venku na rušném chodníku před matričním úřadem, byl tento surreálný čin oficiálně dokonán. Od projíždějících aut se odráželo slunce. Klára svírala svou plátěnou tašku a myšlenky se jí honily hlavou milionovou rychlostí. Přijeli taxíkem, který zaplatila ona, a teď na ni realita znovu tvrdě dopadala.

„Kam půjdeš teď?“ zeptal se nenuceně a sledoval, jak se zběsile hrabe v tašce.

„Zrovna teď mám naprosto zoufalý pracovní pohovor, Arthure. Popřej mi štěstí,“ řekla Klára a konečně vylovila propisku a zmačkaný kousek papíru. Rychle si na tašce načmárala svou adresu a podala mu ji.

„Tady je moje adresa. Vyzvedni si své věci a ubytuj se u mě! Budu na tebe čekat.“

Věnovala mu poslední zářivý úsměv, otočila se na podpatku a rozběhla se k nedalekému stanovišti taxíků, přičemž jí podpatky rychle klapaly o beton. Byla si naprosto nevědomá intenzivního, zmateného pohledu, který muž upíral na její vzdalující se záda. Prostě nedokázal uvěřit tomu, k čemu ho právě donutila.

Muž, který zůstal stát sám na chodníku, sledoval, jak se žlutý taxík zařazuje do rušného městského provozu. Právě v tu chvíli mu z vnitřní kapsy saka začal zvonit mobil. Vytáhl ho a nenuceně to zvedl.

„Vancei! Kamaráde! Kde jsi, chlape?“ Hlas jeho přítele Nolana se sluchátkem rozléhal ve stavu šílené paniky.

„Nolane. Co se stalo?“ zeptal se Vance klidně.

„Zatím se nic nestalo, ale určitě stane, jestli se do dnešního večera neoženíš! Tvůj starý je čím dál nervóznější a Vanessa nebere telefon. Vím, že byla strategicky domluvená, že si tě dneska vezme za deset milionů dolarů. Ale myslím, že jestli bezohledně požaduje dvacet milionů, tak jí je radši dej! Nemáme jinou možnost.“

Vance poslouchal přítelovo hyperventilující běsnění s mrazivým klidem. Když se Nolan konečně odmlčel, Vance promluvil a z jeho tónu odkapávala naprostá lhostejnost.

„Vanessu už nepotřebujeme. Srát na ni a na ty její vyděračské částky. Mimochodem, právě jsem se oženil.“

„Cože jsi udělal?!“ vyrazil ze sebe Nolan, znějíc naprosto oněměle.

„Oženil jsem se,“ zopakoval Vance zcela klidně. „Takže teď by se můj starý neměl snažit připravit mě o mou pozici generálního ředitele Kensington Company. Právě teď ti přes WhatsApp posílám fotku svého oddacího listu. Ukaž ho mýmu starýmu.“ V jeho hlase zazněla stopa temného sarkasmu.

Na druhém konci se rozhostilo těžké ticho. „Jak jsi to zvládl, chlape? Kdo je ta holka? Jak astronomickou cenu jí platíš?“

Vance Kensington dovolil, aby se jeho rtů dotkl pobavený, upřímně veselý úsměv. Podíval se dolů na zmačkaný kousek papíru, na kterém byla adresa ošuntělého bytu.

„To je na tom to nejlepší, Nolane. Já jí neplatím. To ona slibuje, že zaplatí mně. Jo, a nabízí mi bydlení.“

„Dělá co?!“ Nolan se prudce rozkašlal, očividně se dávil pivem a přitom se snažil potlačit smích.

Vance se zasmál a zavěsil, čímž efektivně zneškodnil otcovo ultimátum během jediného bizarního rána. Zdálo se, že jeho odvážná nevěsta na poslední chvíli o něm neví absolutně nic. Vytočil další číslo.

„Kde je moje auto, Simone? Přivez ho sem.“

„Ano, pane.“

Za necelé dvě minuty hladce zastavil u chodníku zářivý McLaren P1 v odstínu Napier green – mistrovské inženýrské dílo za milion dolarů – a přitahoval pohledy každého chodce v ulici. Okamžitě z něj vystoupil uniformovaný šofér, uctivě se uklonil a vzal si z Vanceovy ruky brašnu s notebookem.

„Zajisti nějaké nenápadné auto jako dočasné řešení, Simone,“ nařídil Vance klidně.

Po udělení pokynů šoférovi vklouzl Vance Kensington na luxusní kožené zadní sedadlo šité na míru a jeho mysl se naprosto uvolnila. Dusivý a nesplnitelný úkol dohodnutého sňatku, který nad ním visel ještě dnes ráno, byl magickým způsobem vyřešen tím nejnečekanějším způsobem.

Opřel si hlavu o opěrku. O té ohnivé dívce, která se k němu právě legálně připoutala, nevěděl naprosto nic, ale to ona měla být tou, kdo dostane zaplaceno. Působila odvážně a on byl naprosto a beznadějně zvědavý, aby o ní zjistil víc. Divokým způsobem si ho spletla s nějakým neznámým ‚Arthurem‘. Ale v tomto naprosto bizarním zvratu osudu ten ubohý Arthur zkrátka o vlásek přišel o šanci.