"Zatraceně! Jdu hrozně pozdě!"

Z Clařiných rtů uniklo ostré zaklení, když se celou svou vahou opřela do těžkých skleněných dveří bistra Ruby. Srdce jí divoce bušilo do žeber ve frenetickém, zoufalém rytmu, který odrážel absolutní chaos, v nějž se proměnil její život. Lehce zavrávorala, když dveře povolily, a agresivně přežvykovala mátovou žvýkačku, aby zamaskovala svou nervozitu. Bistro praskalo ve švech pod náporem dopolední špičky, vzduch naplňovalo cinkání kávových šálků a tlumený hovor. Bylo to dokonale nenápadné, a přesto veřejné místo pro schůzku naslepo, ale jak její úzkostný pohled přelétl přes vinylové boxy, člověk, kterého hledala, nikde nebyl.

Hrdlo jí okamžitě začala svírat panika. Pohlédla dolů na své náramkové hodinky. Bylo už čtvrt na jedenáct dopoledne. Přišla příliš pozdě? Už odešel?

Mumlajíc si něco pod nosem, spěšně se stáhla a kličkovala mezi přeplněnými stoly, dokud se neprotlačila do stísněných prostor dámských toalet. Zamkla se v malé kabince, sklopila prkénko a svalila se na něj. Třesoucími se prsty vytáhla telefon. Potřebovala se uklidnit. Přejela po obrazovce, aby si znovu přečetla tu klíčovou, záchrannou zprávu od své nejlepší kamarádky Tessy.

*„Claro. Zítra v deset dopoledne se v bistru Ruby sejděš s tímhle chlapem. Nechoď pozdě. Je to strádající model. Potřebuje někde bydlet. Nenech se unést jeho vzhledem, zlato. Je gay. ;-) Je připravený si tě vzít. Jdi do toho, drahoušku. Hodně štěstí.“*

Tento neznámý muž byl Clařinou absolutně poslední nadějí. Její potrhlá kamarádka jí nestihla poslat ani jeho fotku, protože včera večer musela chytit neodkladný let do Paříže.

Clara klepla na obrazovku a přehrála si krátkou hlasovou zprávu, kterou jí Tessa zanechala těsně před nástupem do letadla. *„Clare. Nezapomeň se s ním zítra ráno sejít. Musím naléhavě odcestovat. Máma je nemocná a přijali ji do nemocnice. Arthur tam bude přesně v deset v námořnicky modré košili. Je to velmi dochvilný chlap. Hodně štěstí.“*

Jenže ten údajně dochvilný Arthur nebyl nikde k nalezení. Vyčerpání a hluboký, doutnající hněv těžce dolehly na Clařina ramena, když vstala a vyšla z kabinky, aby si umyla ruce. Sevřela okraje porcelánového umyvadla a zírala na svůj bledý odraz.

Zničující zrada její dětské lásky a bývalého snoubence Dereka spolu s její lživou mladší nevlastní sestrou Briannou ji nechala naprosto zdrcenou. Lhali jí, podváděli ji a emocionálně i psychicky ji vysáli. Bytostně potřebovala manžela z rozumu, aby zachránila svou pošlapanou hrdost. Potřebovala se legálně svázat s někým, s kýmkoli, aby získala zpět svůj život.

"Bože! Potřebuju toho chlapa," zamumlala Clara zarputile k zrcadlu a opláchla si obličej studenou vodou. "Musím Derekovi ukázat, s kým si to vlastně zahrává."

Clara se zhluboka, roztřeseně nadechla, vyšla zpět do rušné jídelny a její zelené oči s obnoveným odhodláním skenovaly místnost.

Její pohled se náhle zastavil a utkvěl na dechberoucně pohledném muži, který seděl u klidného rohového stolu. Byl vysoký, jeho široká ramena napínala látku dokonale střižené námořnicky modré košile. Přes opěradlo židle měl přehozené zjevně značkové, drahé sako, což naprosto odporovalo popisu „strádajícího modela“. Hlavu měl momentálně skloněnou a jeho dlouhé prsty se znalecky míhaly po klávesnici elegantního notebooku.

V domnění, že tahle postava připomínající řeckého boha musí být jejím cílem – drahé sako si možná vypůjčil na nadcházející konkurz – přistoupila ke stolu. S každým krokem cítila, jak ji jeho bezchybné, ostře řezané rysy naprosto ohromují a odzbrojují.

*Ach, díky bohu! Díky bohu! Je tady! Děkuju, Tesso,* opakovala si v duchu a posílala přes oceán němé objetí své nejlepší kamarádce.

Clara se zastavila na okraji jeho stolu. Když nevzhlédl od obrazovky, váhavě zaklepala klouby na dřevěný povrch.

Muž konečně zvedl hlavu.

Ty bláho.

Clara vlastně zapomněla dýchat. Rychle zamrkala s touhou se štípnout, aby svému vyčerpanému mozku připomněla, že nespí. Zpropadená Tesso! Proč ses nezmínila, že je tak šíleně, neskutečně sexy? Byla to snad nějaká vesmírná ironie, že takhle pohledný muž byl gay!

"Jestli sis mě už dostatečně prohlédla, mám práci," přerušil její chvilkový trans hluboký, znělý hlas. Slova byla protkána chladnou, lhostejnou arogancí.

Jeho ledově modré oči se do těch jejích zabodly s pronikavou intenzitou, až se zachvěla. Můj bože, byl to prakticky filmový otec. A on na ni prostě jen zíral a čekal, až promluví. Jak naprosto hloupě teď asi musela vypadat.

"Ehm. Já... já jsem Clara Whitmoreová. Já..." zakoktala a její obvyklé sebevědomí se pod jeho mrazivým pohledem vypařilo. S pocitem naprostého hlupáka natáhla ruku přes stůl v očekávání zdvořilého stisku.

Místo aby muž natáhl ruku a přijal ji, nechal své ruce poblíž notebooku a pod svou ostrou linií čelisti si podepřel bradu zaťatou pěstí. Dál na ni zíral.

Clarou se přelila vlna neklidu. Tenhle chlap byl sice nepopiratelně neskutečně sexy, ale zároveň působil jako ukázkový kretén. Přesto si nemohla dovolit být vybíravá. Byl její jedinou nadějí.

Clara se nenechala odradit jeho mrazivým chováním, stáhla ruku zpět, nasadila zářivý, odhodlaný úsměv a směle vklouzla na sedadlo přímo naproti němu.

"Poslyšte, Arthure!"

Když ho oslovila tímto jménem, mužovo dokonale tvarované obočí sebou cuklo a pohlédl na ni, jako by se nadobro zbláznila. Ignorovala to. Vypadal sice nápadně jako Henry Cavill, ale rozhodně nehodlala nafukovat jeho ego tím, že by mu to řekla.

"Tessa vám už musela říct o tom, že si potřebuju někoho vzít," tlačila Clara dál.

"Prosím?" V hlubinách jeho ledově modrých očí se náhle mihl jemný, nečitelný záblesk zájmu.

"Poslyšte, Arthure. Vyložme prostě všechny karty na stůl," pustila se Clara do svého zoufalého návrhu a naklonila se vpřed. "Tessa mi o vás všechno řekla. Mám tenhle pidi mrňavý byt. Je tam malá postel. Můžete si tu postel vzít, jestli chcete, a já se mileráda spokojím s gaučem."

Viděla, že teď má jeho pozornost. Osmělená, natáhla ruku přes stůl a jemně ji položila na jeho pevné předloktí.

"Právě teď jsou moje finance dočasně zmrazené. Ale jakmile získám své peníze zpět, slibuji, že vám štědře zaplatím. Můžu vám také pomoct s vaší uvadající kariérou. Mám kontakty v modelingovém průmyslu."

Modlila se, aby nezněla tak naprosto zoufale, jak se cítila. Poprvé od chvíle, co si sedla, si všimla nepatrné praskliny v ledu jeho pohledu. Pohlédl dolů na její malou ruku, která spočívala na jeho paži. Mohla by přísahat, že v jeho výrazu spatřila letmou stopu vřelosti, ale ta zmizela stejně rychle, jak se objevila.

"Takže, co říkáte?" naléhala Clara, uvědomujíc si, že v duchu kalkuluje s jejími slovy.

"Kdy chcete tu svatbu uskutečnit... slečno?" zeptal se, jeho hluboký hlas nebezpečně hladký.

"Ehm. Jsem Clara. A jak nejdříve to půjde. Cokoli vám vyhovuje."

Zvedl ostré, tmavé obočí a jeho pohled se změnil v hodnotící a smělý. "A co třeba hned?"

"Hned?" vydechla Clara a oči se jí rozšířily. Nečekala, že to půjde tak neuvěřitelně hladce. Byl to doslova splněný sen.

Pevně přikývl. "Ano. Jestli hned... jdu do toho. Jinak dohoda padá."

Zaklapl svůj notebook a celé jeho vystupování se změnilo ve ztělesnění rozhodné akce. Clara byla nadšená a nesmírně se jí ulevilo. Bez vteřiny zaváhání souhlasila a vyskočila ze židle. Když obcházela stůl, boky se jí ve spěchu lehce pohupovaly a přistihla ho, jak si nepokrytě prohlíží její sexy nohy. V tu chvíli jí to bylo úplně jedno. Dostávala přesně to, co potřebovala.

Následující dvě hodiny byly naprostá šmouha. S využitím konexí, které se na strádajícího modela zdály podezřele rychlé a mocné, se muži podařilo v rekordním čase zajistit kněze, dva svědky a právní dokumenty k sňatku.

Když stáli před matričním úřadem na rušném chodníku, ten neskutečný čin byl oficiálně dokonán. Slunce se odráželo od projíždějících aut. Clara svírala svou kabelku a myšlenky se jí hnaly milionem mil za minutu. Přijeli taxíkem, který zaplatila, a realita se na ni nyní znovu začala řítit.

"Kam teď půjdeš?" zeptal se ledabyle a sledoval, jak se zběsile přehrabuje v tašce.

"Právě teď mám zoufale důležitý pracovní pohovor, Arthure. Popřej mi štěstí," řekla Clara, když konečně vylovila propisku a zmačkaný kousek papíru. Narychlo si na tašce naškrábala svou adresu a podala mu ji.

"Tady je moje adresa. Vyzvedni si své věci a ubytuj se u mě! Budu na tebe čekat."

Clara na něj vrhla poslední zářivý úsměv, otočila se na podpatku a rozběhla se k nedalekému stanovišti taxíků, přičemž její podpatky rychle klapaly o beton. Neměla absolutně tušení o intenzivním, zmateném pohledu, který muž upíral na její vzdalující se záda. Prostě nemohl uvěřit tomu, k čemu ho právě donutila.

Muž, ponechaný o samotě na chodníku, sledoval, jak žlutý taxík splývá s rušným městským provozem. Právě v tu chvíli mu z vnitřní kapsy saka začal zvonit mobilní telefon. Vytáhl ho a ležérně to zvedl.

"Vancei! Kamaráde! Kde jsi, chlape?" Hlas jeho přítele Nolana se ozýval ze sluchátka ve stavu zběsilé paniky.

"Nolane. Co se stalo?" zeptal se Vance hladce.

"Ještě se nic nestalo, ale určitě se stane, pokud se neoženíš před dnešním večerem! Tvůj starý pán začíná být nervózní a Vanessin telefon neodpovídá. Vím, že to bylo strategicky domluveno tak, aby si tě dnes vzala za deset milionů dolarů. Ale myslím, že pokud nemilosrdně požaduje dvacet milionů, tak jí je radši dej! Nemáme jinou možnost."

Vance poslouchal přítelovo hyperventilující bědování s mrazivým klidem. Když se Nolan konečně odmlčel, Vance promluvil tónem z kterého odkapávala čirá lhostejnost.

"Vanessu už nepotřebuju. Srat na ni a na její vyděračský platby. Mimochodem, právě jsem se oženil."

"Ty jsi udělal co?!" vykoktal Nolan, znějící naprosto ohromeně.

"Oženil jsem se," zopakoval Vance, naprosto nevyveden z míry. "Takže by se teď můj starý pán neměl snažit sebrat mi pozici generálního ředitele Kensington Company. Právě teď ti přes WhatsApp posílám fotku mého oddacího listu. Ukaž ho starýmu pánovi." Do jeho hlasu se vloudila stopa temného sarkasmu.

Na druhém konci linky nastala chvíle těžkého ticha. "Jak jsi to dokázal, chlape? Kdo je ta holka? Jakou astronomickou cenu jí platíš?"

Vance Kensington dovolil, aby se jeho rtů dotkl pobavený, upřímně veselý úsměv. Podíval se dolů na zmačkaný kousek papíru, na kterém byla adresa ubohého bytu.

"To je na tom to nejlepší, Nolane. Neplatím já jí. To ona slíbila, že bude platit mně. Jo, a nabízí mi bydlení."

"Ona dělá co?!" Nolan se prudce rozkašlal, zjevně se zalykal pivem a zároveň se snažil potlačit smích.

Vance se zasmál a ukončil hovor, čímž během jednoho bizarního dopoledne účinně neutralizoval otcovo ultimátum. Zdálo se, že jeho odvážná nevěsta na poslední chvíli o něm neví absolutně nic. Vytočil další číslo.

"Kde je moje auto, Simone? Přivez ho sem."

"Ano, pane."

Za necelé dvě minuty hladce zastavil u obrubníku zářivě zelený McLaren P1 - milionový inženýrský zázrak - a přitáhl na sebe pohledy všech chodců v ulici. Okamžitě vystoupil uniformovaný šofér, uctivě se uklonil a vzal si z Vanceovy ruky brašnu s notebookem.

"Zařiď jako dočasné řešení nějaké nenápadné auto, Simone," nařídil Vance hladce.

Po udělení pokynů svému šoférovi vklouzl Vance Kensington na luxusní zadní sedadlo potažené kůží na míru, jeho mysl byla naprosto uvolněná. Ten dusivý, neřešitelný úkol jeho dohodnutého sňatku, který se nad ním tyčil ještě to ráno, se magicky vyřešil tím nejnečekanějším možným způsobem.

Opřel si hlavu o opěrku. O té ohnivé dívce, která se s ním právě právně svázala, nevěděl naprosto nic, ale to ona měla být tou, komu se platí. Působila odvážně a on byl naprosto a bezmocně fascinován a toužil se o ní dozvědět víc. Divokým nedopatřením si ho spletla s nějakým neznámým ‚Arthurem‘. Ale v tomto naprosto bizarním zvratu osudu ten ubohý Arthur právě o vlásek prohrál.