V ulepeném, propleteném dozvuku jejich fyzické intimity visela v šeru ložnice těžká, nezaměnitelná vůně sexu. Brianna ležela vedle Dereka, jejich nahá těla se stále leskla čerstvou vrstvou potu po jejich divokém mrdání. Derekův napůl ochablý penis bezstarostně spočíval na jejím holém stehně, ale Briannina mysl už byla na hony vzdálená od fyzického potěšení, které právě sdíleli. Líně, pomalu a záměrně kreslila kruhy na Derekově holé hrudi a svými ostrými akrylovými nehty ho lehce škrábala po kůži. Vyhrnula si hedvábnou noční košilku, jejíž tenká látka se jí lepila na vlhkou kůži, a její tón se rychle změnil ze svůdného na ostře panovačný.

„Říkala jsem ti, abys zapracoval na těch vlastnických papírech,“ naléhala Brianna důrazně a přimhouřila oči, když k němu vzhlédla. „Co je s tím? Musíme formálně zajistit ten showroom s dřevěným nábytkem a zbytek aktiv.“

Derek viditelně zaváhal a uvolněný dozvuk z jeho tváře okamžitě zmizel. V rysech se mu mihl záblesk skutečného strachu. Mírně se posadil a nervózně si mnul silně potetovanou levou paži. Nebyl to nijak zvlášť vysoký muž, měřil sotva metr sedmdesát tři, ale obvykle se nesl s namyšlenou suverenitou. Právě teď však byla ta suverenita ta tam.

„Ježkovy zraky, Brianno. Přestaň. Jasné? Snažím se,“ zamumlal Derek a obličej se mu zkřivil do grimasy. „Jen musím ty transakce pečlivě vyřešit. Nechápeš to právní riziko. Kdykoli může u soudu dokázat, že ty počáteční peníze převedla na můj účet. Původní registrace firmy jsou právně vázány na její jméno. Co když na nás podá žalobu? Můžeme přijít úplně o všechno.“

„Ale no tak, Dereku,“ odfrkla si Brianna a protočila panenky. „Vážně? Ty se snažíš? Je bez koruny a nemůže si dovolit ani průměrného právníka. Hned tak po nás nepůjde.“

„Zlato! Já ji znám,“ varoval ji Derek a hlas mu z čiré vážnosti klesl o oktávu. Naklonil se dopředu a ostře luskl prsty, aby zdůraznil svou myšlenku. „Je to velmi silná žena. Nebude jen tak nečinně sedět na zadku a čekat, až se její těžce vydřený majetek jen tak rozplyne.“

Nečekaný, upřímný kompliment směřovaný její nevlastní sestře okamžitě rozdmýchal Brianninu hluboce zakořeněnou, toxickou nejistotu. Už jen pouhá zmínka o tom, že by Clara měla nějakou obdivuhodnou vlastnost, jí vařila krev žilách.

„Ona že je silná? Páni!“ vyjela Brianna, hlas se jí zvedl v pronikavém, výbušném rozhořčení, když se opřela o čelo postele. „A co jsem já? Nějaká chudinka? To si o mně myslíš?“

Uvědomiv si svou fatální chybu, Derek se ji rychle snažil uklidnit. V očích mu bleskla panika, jak spěchal napravit škody. „Ne, ne. Miláčku. Prosím tě. Ty jsi nádherná. Stokrát krásnější než ona. Jsi všechno, co jsem kdy chtěl, miláčku!“

V zoufalé snaze ji dokonale rozptýlit, přesunul Derek ruce na tenká ramínka její hedvábné noční košilky. S nacvičenou lehkostí jí látku zcela stáhl z ramen a plně tak odhalil její nahá prsa chladnému vzduchu ložnice. Zahrnoval ji zoufalými chválami a jeho ruce bloudily po jejím nahém těle, aby jí připomněl svou naprostou oddanost.

Dokonale uchlácholena intenzivní fyzickou pozorností, Brianniny našpulené rty se začaly chvět zvráceným, chorobným štěstím. Užívala si svůj temný triumf. Přesně o tomhle vždycky snila. Úspěšně a systematicky vzala Claře všechno, co se kdy odvážila prohlásit za své. Clařin bezchybný byt, Clařinu údajnou novou práci v Kensington International a jejího snoubence z dětství – to všechno teď patřilo Brianně. Úplně svou sestru zničila a to vítězství chutnalo neuvěřitelně sladce.

Někde jinde, v malém, stísněném bytě, se Clařin svět právě brutálně roztříštil. Prvotní paralyzující panika ze zjištění, že muž v jejím bytě je naprostý cizinec, se rychle a prudce změnila v čistou, nefalšovanou zuřivost. Telefon ležel zapomenutý na prknech z tvrdého dřeva. Vyzbrojena náhlou, masivní vlnou adrenalinu, vyrazila Clara agresivně směrem k ložnici, aby konfrontovala toho obrovitého podvodníka žijícího v jejím domě.

Nezaváhala. Prudce rozrazila dveře ložnice, až dřevo hlasitě bouchlo o zeď. Přistihla ho právě ve chvíli, kdy seděl na okraji její postele a tajně šeptal do svého elegantního, drahého telefonu.

„Připravte ten vedle apartmá,“ zamumlal muž do sluchátka hlubokým hlasem, který nesl tón absolutní, nezpochybnitelné autority.

Clara nechápala, o čem mluví, a bylo jí to jedno. „S kým to mluvíš?“ vyštěkla vztekle a pevně si zkřížila paže na hrudi.

Muž při její nečekané přítomnosti mírně nadskočil. „Promluvíme si později,“ řekl rychle, ukončil hovor a ležérně hodil telefon na postel. Postavil se, zahákl si palce za kapsy na míru ušitých džínů a po neuvěřitelně pohledné tváři se mu rozlil široký, uvolněný úsměv. „Mluvil jsem s kamarádem. Tak co kdybychom si zašli někam na hezkou večeři? Zvu tě. A pak, po tvé první výplatě, mě pozveš na nějakou bombastickou večeři do luxusu ty.“ Udělal krok vpřed a hravě se pokusil dloubnout ji prstem do hrudi.

Clara jeho ruku prudce odstrčila. „Neodpověděl jsi mi, Arthure. Nebo ať už jsi kdokoli. S kým jsi mluvil?“

Zasmál se a promnul si zátylek v bolestně nepřesvědčivé ukázce nonšalance. „Já... Mluvil jsem s někým, kdo pracuje v jedné dost náročné modelingové agentuře...“

Ta lež byla zjevně vykonstruovaná a v napjatém vzduchu ložnice vyzněla neuvěřitelně naprázdno. To uvědomění zasáhlo Claru jako brutální fyzická rána do břicha: tenhle muž, co si hrál na ‚Arthura‘, byl naprostý, absolutní podvodník. A to nejhorší, jak její oči rychle přelétly jeho vysokou postavu, šíři jeho ramen a syrovou maskulinní energii, kterou vyzařoval s každým nádechem, dopadla na ni děsivá pravda. Rozhodně, stoprocentně nebyl gay.

Po kůži se jí rozlila náhlá, vtíravá vzpomínka na lahodné, elektrizující mrazení, které v ní jeho intenzivní pohled vyvolal před pouhými několika hodinami. Přimělo ji to z čirého hnusu fyzicky couvnout.

„Ať už jsi kdokoli... Zůstaň tam, kde jsi!“ varovala ho a hlas se jí třásl neovladatelným vztekem, jak dál ustupovala, odmítajíc přerušit oční kontakt.

„Neboj se mě, cukrouši,“ chlácholil ji jemně. Jeho hluboký hlas klesl o oktávu, zněl hladce jako samet, když se pokusil přistoupit blíž. Zvedl obě své velké ruce v gestu kapitulace. „Claro, můžu to vysvětlit!“

„Ty lháři!“

„Claro, prosím, jen mě nech to vysvětlit.“ Natáhl ruku a pokusil se ji jemně chytit za ruce, ale Clara naprosto odmítala poslouchat další slovo z jeho jedovatých lží. Prudce jeho ruce odstrčila.

„VEN!“ zaječela, svaly poháněné čirou silou její zrady.

„Cože? Poslouchej, Claro...“

„ŘEKLA JSEM... VEN!“

Poháněna čistou, oslepující zuřivostí, vyrazila vpřed a hrubě ho popadla za límec jeho drahé, na míru ušité košile. Její malé ruce pevně zmáčkly naškrobenou látku. S využitím celé váhy svého těla agresivně táhla ohromeného, zcela se nebránícího miliardáře k chodbě. Mohl ji snadno přemoct jedinou paží, ale jednoduše se nechal táhnout a jeho ostré rysy odrážely upřímný šok. Vláčela ho přes obývák a silou ho vystrčila ven na chodbu.

„No dobře! Tak si zamkni dveře!“ zamumlal si pod fousy, narovnal si zničený límec, a pak se odklidil chodbou pryč, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Clara zabouchla dveře a hlasitá rána se rozlehla prázdným bytem. „Lump,“ zašeptala zlostně proti zavřeným dveřím a divoce zaháněla náhlý nával štípavých slz, které jí hrozily přetéct přes řasy. Zasunula západku, hruď se jí prudce zvedala těžkými, trhanými nádechy.

V zoufalé touze po jakémkoli rozptýlení od toho pohledného ďábla, kterého právě násilím vykopla ze svého křehkého života, se Clara hned druhý den vrhla po hlavě do své oslnivé nové reality v Kensington International. Dorazila k tyčícímu se sídlu společnosti, nervy jí bzučely směsicí zbytkového adrenalinu a dychtivého očekávání.

Viceprezident Nolan Pierce, elegantně oblečený a veskrze profesionální muž, ji osobně provedl ohromujícími, rozlehlými chodbami dvacátého patra.

„Tohle je tvá kancelář, Claro. Doufám, že se ti bude líbit,“ řekl Nolan plynule a ukázal na obrovský prostor zařízený v elegantní barevné kombinaci jemné šedé a světle modré. Okna od podlahy až ke stropu nabízela dechberoucí, panoramatický výhled na rušné město pod nimi. „Ve dvacátém patře sídlí vyšší management a kanceláře generálního ředitele. Je tu také speciální zasedací místnost vyhrazená pouze pro ta nejdůležitější jednání. Brzy poznáš i našeho CEO. Vance Kensington je obrovský fanoušek pracovitých lidí.“

Clara se nepřestávala rozhlížet a byla naprosto a dokonale ohromena samotným měřítkem toho luxusu. Nenápadně zatahala za pas svých volných kalhot a doufala, že si nikdo nevšimne, jak špatně jí padnou. Nebezpečně zhubla, protože zůstávala dlouhé hodiny o hladu, zatímco Derek a Brianna vysávali její účty. Ale ta noční můra už konečně skončila.

„Mimochodem, Claro. Jak brzy se sem můžeš přestěhovat?“ prořízl najednou Nolanův hlas její vířící myšlenky.

„Sem?“ Clara zamrkala a mysl se jí na okamžik vyprázdnila. Chtěli po ní, aby v budově kanceláře zůstávala čtyřiadvacet hodin denně? Byla přirozený workoholik; zvládla by spát na gauči, kdyby to znamenalo, že si udrží tuhle neuvěřitelnou práci.

„Jo. Tahle budova je v podstatě hotel. Vzpomínáš? Vlastní ho Kensington International,“ vysvětlil Nolan ledabyle a kráčel k velkému mahagonovému stolu. „Našim vysoce postaveným zaměstnancům ve vedení nabízíme extrémně luxusní hotelové ubytování. Náš CEO obývá penthouse. Pak je tu patro pro exekutivu, kde bydlím já spolu s dalšími dvěma klíčovými zaměstnanci.“

Claře prakticky spadla brada. Bude mít luxusní hotelové apartmá? „Takže budu bydlet v patře pro exekutivu?“ zeptala se a tázavě se na něj podívala. Když ale Nolan okamžitě začal kroutit hlavou, líce jí zalila vlna hlubokých rozpaků. Myslela si, že hrubě překročila své hranice. „Moc se omlouvám, Nolane. Samozřejmě, proč bych měla dostat patro pro exekutivu? Očividně musí existovat další, standardní patro pro běžné pracovníky.“

Zněla naprosto omluvně, připravená přijmout i komoru na košťata, kdyby jí ji nabídli. Ale byla naprosto zaskočená, když Nolan odpálil obrovskou bombu.

„Ne, Claro,“ informoval ji Nolan klidně a zachoval naprosto vážnou tvář. „Tvoje bude vedle penthousu.“

Clara ztuhla a dech se jí zasekl v krku. „Cože? Jak to myslíš? Budu bydlet s generálním ředitelem?“

„Ne... Ne... Samozřejmě, že ne!“ Nolan se zasmál a odmítavě mávl rukou. „Bude s tebou sdílet exkluzivní nejvyšší patro, ale ty budeš mít naprosté, absolutní soukromí. Tvoje je to vedlejší apartmá. Kromě toho, oficiálně se budeš zodpovídat přímo CEO, jakmile se vrátí. Právě teď je na Manhattanu a dohlíží na naši centrálu.“

Než vůbec Clara mohla začít zpracovávat samotný rozměr toho, že bude sdílet soukromé patro s neuchopitelným Vancem Kensingtonem, Nolan pokračoval ve svém štědrém útoku.

„Budu tady zítra v devět, Nolane,“ dokázala ze sebe Clara vykoktat a snažila se znít profesionálně.

Nolan ji překvapil znovu tím, že rezolutně zavrtěl hlavou. „Nastup oficiálně až po celém týdnu, Claro. Vezmi si volno. Přines si své věci. Pohodlně se zabydli ve svém novém obytném apartmá. Jdi si nakoupit pořádný pracovní šatník. Dáme ti okamžitě ohromující zálohu na plat ve výši padesáti procent, která je určena speciálně k tomuto účelu.“

Nolan se odmlčel a čekal na odpověď. Clara tam jen stála, s otevřenou pusou, naprosto paralyzovaná šokem. Nebyla si úplně jistá, jestli slyšela správně.

„Ehm. Dobře. Já... Nevěděla jsem, že svým zaměstnancům poskytujete takové zázemí,“ zašeptala a ze rtů jí unikl nervózní, zatajený smích.

Clara, ohromená touhle surreální, neuvěřitelnou vlnou štěstí a extrémní, bezkonkurenční štědrostí společnosti až k absolutnímu bodu plačtivosti, cítila hluboko ve svém nitru, že její nevyřčené, zoufalé modlitby byly konečně vyslyšeny.

„Proč bychom neměli? Naši zaměstnanci jsou pro nás hluboce důležití!“ Nolan jí věnoval svůj naprosto nejlepší, uklidňující úsměv. Byl to nepopiratelně pohledný muž, dokonale upravený a zdvořilý, ale její zrádná mysl okamžitě nabídla kruté srovnání: nebyl vůbec jako Arthur.

Sama ve své velkolepé, nově přidělené kanceláři poté, co Nolan konečně odešel, přešla Clara k obrovskému skleněnému oknu. Přitiskla své chladné čelo na okenní tabulku a vyhlédla na město. Avšak místo toho, aby se soustředila na nádherné panorama nebo na svůj ohromující korporátní triumf, zjistila, že urputně bojuje s tím, aby zapudila přetrvávající, opojnou myšlenku na toho podvodníka. Vzpomínka na jeho širokou hruď, jeho hluboký, dunivý hlas, kterým ji nazval ‚cukrouši‘, a kořeněnou vůni jeho drahé kolínské se jí vtírala do smyslů. Děsilo ji zjištění, že z mysli vymazává ‚Arthura‘ mnohem urputněji, než se kdy snažila zahnat mučivou vzpomínku na Derekovu desetiletou zradu.

Clara ty vtíravé, nanejvýš matoucí myšlenky odsunula stranou a donutila se soustředit na bezprostřední realitu. Byla tu jedna přetrvávající, nebezpečná obava, kterou musela absolutně vyřešit, než oficiálně upíše svou duši Kensington International. Odvrátila se od okna a rychle Nolana dohonila právě ve chvíli, kdy vcházel na hlavní chodbu.

„Nolane, počkej. Potřebuju ti něco říct,“ přiznala váhavě a nervózně si před sebou mnula prsty. Zhluboka se nadechla a obrňovala se před případnými následky. „Mám sestru, která tady pracuje. Doufám, že firemní politika nebude mít žádný problém s tím, když pro ni budou pracovat dvě sestry?“