V upoceném a spletitém dozvuku jejich fyzické intimity visela v šeré ložnici těžká, nezaměnitelná vůně sexu. Brianna ležela vedle Dereka, jejich nahá těla se stále leskla čerstvou vrstvou potu z jejich náruživého šukání. Derekův poloochablý penis bezstarostně spočíval na jejím holém stehně, ale Briannina mysl už byla na hony vzdálená od fyzického potěšení, které právě sdíleli. Líně kreslila pomalé, uvážlivé kruhy na Derekově holé hrudi a svými ostrými akrylovými nehty lehce škrábala jeho kůži. Vytáhla si hedvábnou noční košilku nahoru, tenká látka se jí lepila na vlhkou kůži a její tón se rychle změnil ze svůdného na ostře panovačný.

"Říkala jsem ti, abys zapracoval na těch vlastnických papírech," naléhala Brianna důrazně a přimhouřila oči, když k němu vzhlédla. "Co se s tím stalo? Musíme formálně zajistit ten showroom s dřevěným nábytkem a zbytek aktiv."

Derek viditelně zaváhal a uvolněný výraz po milování mu okamžitě zmizel z tváře. Jeho tváří kmitl záchvěv skutečného strachu. Mírně se posadil a nervózně si mnul svou hustě potetovanou levou paži. Nebyl to nijak zvlášť vysoký muž, měřil sotva metr sedmdesát tři, ale obvykle si vykračoval s namyšlenou suverenitou. Právě teď však tato suverenita byla zcela pryč.

"Ježíši, Brianno. Přestaň, jasné? Snažím se," zamumlal Derek a obličej se mu zkřivil do grimasy. "Jen musím ty transakce provést opatrně. Nechápeš to právní riziko. Kdykoliv může u soudu dokázat, že převedla počáteční peníze na můj účet. Původní obchodní registrace jsou všechny právně vázány na její jméno. Co když na nás podá žalobu? Můžeme ztratit naprosto všechno."

"Ale no tak, Dereku," ušklíbla se Brianna a obrátila oči v sloup. "Vážně? Ty se snažíš? Je bez haléře a nemůže si dovolit ani prachobyčejného právníka. Hned tak po nás nepůjde."

"Zlato! Já ji znám," varoval ji Derek a jeho hlas klesl o oktávu v naprosté vážnosti. Naklonil se dopředu a ostře luskl prsty, aby zdůraznil svou myšlenku. "Je to velmi silná žena. Nebude jen tak nečinně sedět na zadku a čekat, až její těžce vydřený majetek jen tak zmizí."

Nečekaný, upřímný kompliment směřovaný k její nevlastní sestře okamžitě rozdmýchal Brianninu hluboce zakořeněnou, toxickou nejistotu. Pouhá zmínka o tom, že by Clara měla nějakou obdivuhodnou vlastnost, v ní naprosto vařila krev.

"Ona že je silná? Páni!" vyhrkla Brianna, její hlas se zvedl v pronikavém, výbušném rozhořčení, když se opřela o čelo postele. "A kdo jsem já? Slaboch? To si o mně myslíš?"

Když si Derek uvědomil svou fatální chybu, rychle se ji snažil uklidnit. V očích mu bleskla panika, když spěchal, aby napravil škody. "Ne, ne. Zlato. Prosím tě. Jsi nádherná. Stokrát krásnější než ona. Jsi všechno, co jsem vždycky chtěl, zlato!"

V zoufalé snaze ji dokonale rozptýlit přesunul Derek ruce k tenkým ramínkům její hedvábné noční košilky. S nacvičenou lehkostí stáhl látku úplně z jejích ramen a plně tak odhalil její holá prsa chladnému vzduchu ložnice. Zahrnul ji zoufalou chválou, jeho ruce bloudily po jejím nahém těle, aby jí připomněl svou absolutní oddanost.

Brianniny našpulené rty, důkladně obměkčené intenzivní fyzickou pozorností, se začaly chvět zvráceným, pokřiveným štěstím. Vyžívala se ve svém temném triumfu. Přesně o tomhle vždycky snila. Úspěšně a systematicky sebrala Claře vše, co se kdy odvážila prohlásit za své. Clařin bezchybný byt, Clařina domnělá nová práce v Kensington International a její snoubenec z dětství – to vše nyní patřilo Brianně. Svou sestru naprosto zničila a vítězství chutnalo neuvěřitelně sladce.

Jinde, v malém, stísněném bytě, byl Clařin svět právě násilně rozbit na kousky. Počáteční, paralyzující panika ze zjištění, že muž v jejím bytě je naprostý cizinec, se rychle a prudce proměnila v čistou, nefalšovanou zuřivost. Telefon ležel zapomenutý na prknech z tvrdého dřeva. Vyzbrojená náhlým, masivním přívalem adrenalinu nakráčela Clara agresivně k ložnici, aby konfrontovala toho obrovitého podvodníka, který žil v jejím domě.

Neváhala. Prudce rozrazila dveře ložnice, až dřevo hlasitě bouchlo o zeď. Přistihla ho právě ve chvíli, kdy seděl na okraji její postele a tajně šeptal do svého elegantního, drahého telefonu.

"Připravte ten vedle apartmá," zamumlal muž do sluchátka a jeho hluboký hlas nesl tón absolutní, nezpochybnitelné autority.

Clara nechápala, o čem to mluví, a bylo jí to jedno. "S kým to mluvíš?" zeptala se ostře a pevně si zkřížila paže na hrudi.

Muž při její nečekané přítomnosti mírně nadskočil. "Promluvíme si později," řekl rychle, ukončil hovor a nenuceně hodil telefon na postel. Postavil se, zahákl si palce do kapes svých džínů ušitých na míru a po jeho neuvěřitelně pohledné tváři se rozlil široký, uvolněný úsměv. "Mluvil jsem s kamarádem. Tak co říkáš na to, že bychom zašli někam na hezkou večeři? Zvu tě. A po tvé první výplatě mě vezmeš na bombastickou večeři do nějakého luxusního podniku ty." Udělal krok vpřed a hravě se pokusil píchnout ji prstem do hrudi.

Clara mu ruku zuřivě odstrčila. "Neodpověděl jsi mi, Arthure. Nebo kdokoli jsi. S kým jsi mluvil?"

Uchechtl se a promnul si zadní část krku v bolestně nepřesvědčivém projevu nenucenosti. "Já... mluvil jsem s někým, kdo pracuje v téhle náročné modelingové agentuře..."

Ta lež byla zjevně vykonstruovaná a v napjatém vzduchu ložnice vyzněla neuvěřitelně naprázdno. Zjištění zasáhlo Claru jako brutální fyzická rána do břicha: tenhle muž, který si hrál na 'Arthura', byl naprostý, absolutní podvodník. A co bylo ze všeho nejhorší, jak její oči rychle zkoumaly jeho obrovitou postavu, šířku jeho ramen a syrovou, maskulinní energii, kterou vyzařoval s každým nádechem, usadila se v ní děsivá pravda. Rozhodně a absolutně nebyl gay.

Náhlá, vtíravá vzpomínka na rozkošné, elektrické mrazení, které v ní jeho intenzivní pohled vyvolal pouhých pár hodin zpátky, jí přeběhla po kůži. Donutilo ji to fyzicky couvnout v naprostém hnusu.

"Ať už jsi kdokoli... zastav se!" varovala ho a hlas se jí třásl nezadržitelným vztekem, když dál couvala a odmítala přerušit oční kontakt.

"Neboj se mě, cukrouši," přemlouval ji jemně. Jeho hluboký hlas klesl o oktávu a zněl hladce a sametově, když se pokusil přistoupit blíž. Zvedl obě své velké ruce v gestu kapitulace. "Claro, můžu to vysvětlit!"

"Lháři!"

"Claro, prosím tě, prostě mě to nech vysvětlit." Natáhl ruku a pokusil se ji jemně chytit za ruce, ale Clara naprosto odmítala poslouchat jediné další slovo z jeho jedovatých lží. Násilně jeho ruce odstrčila.

"VEN!" zaječela, čistá síla jejího pocitu zrady jí hnala do svalů energii.

"Cože? Poslouchej, Claro—"

"ŘEKLA JSEM... VEN!"

Poháněná čistou, oslepující zuřivostí vyrazila kupředu a hrubě ho popadla za límec jeho drahé, na míru šité košile. Její malé ruce pevně zkroutily naškrobenou látku. Za použití celé váhy svého těla agresivně táhla ohromeného, zcela se nebránícího miliardáře k chodbě. Mohl ji snadno přemoct jedinou paží, ale prostě se nechal táhnout, zatímco se v jeho ostrých rysech zračil skutečný šok. Protáhla ho obývacím pokojem a silou ho vystrčila na chodbu.

"No dobrá! Tak si ty dveře zamkni!" zamumlal si pod fousy a narovnal si zničený límec, než se rozešel chodbou pryč, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Clara přibouchla dveře, hlasité prásknutí se rozléhalo prázdným bytem. "Darebák," zašeptala zlomyslně k zavřeným dveřím a urputně bojovala s náhlým návalem štípavých slz, které hrozily, že se jí přelijí přes řasy. Zasunula západku, její hruď se zvedala těžkým, trhaným dechem.

V zoufalé touze po jakémkoliv rozptýlení od toho pohledného ďábla, kterého právě násilně vykopla ze svého křehkého života, se Clara hned druhý den vrhla po hlavě do své oslnivé nové reality v Kensington International. Dorazila do tyčícího se sídla společnosti a nervy jí vibrovaly směsicí zbytkového adrenalinu a dychtivého očekávání.

Viceprezident Nolan Pierce, elegantně oblečený a skrz naskrz profesionální muž, ji osobně provedl ohromujícími, rozlehlými chodbami dvacátého patra.

"Tohle je vaše kancelář, Claro. Doufám, že se vám bude líbit," řekl hladce Nolan a ukázal na masivní prostor vyzdobený v elegantní barevné kombinaci jemně šedé a světle modré. Okna od podlahy ke stropu nabízela dechberoucí panoramatický výhled na rušné město pod nimi. "Dvacáté patro zahrnuje vyšší management a kanceláře generálního ředitele. Je tu také speciální zasedací místnost vyhrazená pouze pro schůzky na nejvyšší úrovni. Brzy se s naším generálním ředitelem také setkáte. Vance Kensington je obrovským fanouškem tvrdě pracujících lidí."

Clara se nepřestávala rozhlížet, zcela a naprosto ohromená samotným rozsahem toho luxusu. Nenápadně zatahala za pas svých volných kalhot v naději, že si nikdo nevšimne, jak špatně jí sedí. Ztratila nebezpečné množství váhy z toho, jak hladověla dlouhé hodiny, zatímco Derek a Brianna vysávali její účty. Ale tahle noční můra už byla konečně u konce.

"Mimochodem, Claro. Jak brzy se sem můžete nastěhovat?" rozřízl náhle Nolanův hlas její vířící myšlenky.

"Sem?" Clara zamrkala, její mysl měla na okamžik okno. To chtěli, aby zůstávala v kancelářské budově dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu? Byla rozený workoholik; zvládla by spát na gauči, pokud by to znamenalo, že si tuhle neuvěřitelnou práci udrží.

"Jo. Tahle budova je v podstatě hotel. Vzpomínáte si? Vlastní ji Kensington International," vysvětlil nenuceně Nolan a kráčel k velkému mahagonovému stolu. "Nabízíme našim vysoce postaveným vedoucím zaměstnancům extrémně luxusní hotelové ubytování. Náš generální ředitel obývá střešní apartmá. Pak je tu manažerské patro, kde bydlím já a další dva klíčoví zaměstnanci."

Claře spadla čelist prakticky až na podlahu. Bude mít k dispozici luxusní hotelové apartmá? "Takže budu bydlet na manažerském patře?" zeptala se a tázavě se na něj podívala. Ale když Nolan okamžitě začal kroutit hlavou, tváře jí zalil příval hlubokého studu. Myslela si, že hrubě překročila své hranice. "Moc se omlouvám, Nolane. Samozřejmě, proč bych měla dostat manažerské patro? Očividně tu musí být nějaké další standardní patro pro běžné zaměstnance."

Zněla naprosto omluvně, připravená přijmout i komoru na košťata, pokud by jí ji nabídli. Byla však naprosto zaskočena, když Nolan vyrukoval s naprostou bombou.

"Ne, Claro," informoval ji hladce Nolan a zachovával neuvěřitelně vážnou tvář. "To vaše bude hned vedle střešního apartmá."

Clara ztuhla, dech se jí zasekl v krku. "Cože? Jak to myslíte? Budu bydlet s generálním ředitelem?"

"Ne... ne... Samozřejmě, že ne!" zasmál se Nolan a odmítavě mávl rukou. "Bude s vámi sdílet exkluzivní nejvyšší patro, ale budete mít naprosté, absolutní soukromí. Vaše je to sousední apartmá. Navíc, oficiálně se budete zodpovídat přímo generálnímu řediteli, jakmile se vrátí. Právě teď je na Manhattanu a stará se o naši centrálu."

Než Clara vůbec začala zpracovávat ohromný rozsah faktu, že bude sdílet soukromé patro s nepolapitelným Vancem Kensingtonem, Nolan pokračoval ve svém štědrém útoku.

"Budu tu zítra v devět, Nolane," podařilo se Claře vykoktat a snažila se znít profesionálně.

Nolan ji znovu překvapil, když rázně zavrtěl hlavou. "Oficiálně nastupte až za jeden celý týden, Claro. Vezměte si volno. Přivezte si své věci. Pohodlně se usaďte ve svém novém rezidenčním apartmá. Běžte nakupovat a pořiďte si pořádný pracovní šatník. Poskytneme vám ohromující padesátiprocentní zálohu na plat hned teď, vyčleněnou speciálně pro tento účel."

Nolan přestal mluvit a čekal na odpověď. Clara tam prostě jen stála s otevřenou pusou, naprosto ochromená šokem. Nebyla si úplně jistá, jestli slyšela správně.

"Ehm. Dobře. Já... nevěděla jsem, že svým zaměstnancům takhle moc vycházíte vstříc," zašeptala a ze rtů jí unikl nervózní, zadýchaný smích.

Přemožena až k slzám tímhle surrealistickým, neuvěřitelným kouskem štěstí a extrémní, bezkonkurenční štědrostí společnosti, Clara v hloubi duše cítila, že její nevyřčené, zoufalé modlitby byly konečně vyslyšeny.

"Proč bychom nevycházeli? Naši zaměstnanci jsou pro nás hluboce důležití!" Nolan jí věnoval svůj naprosto nejlepší, uklidňující úsměv. Byl to nepopiratelně pohledný muž, dokonale upravený a zdvořilý, ale její zrádná mysl okamžitě přinesla drsné srovnání: nebyl naprosto vůbec jako Arthur.

Sama ve své velkolepé, nově přidělené kanceláři poté, co Nolan konečně odešel, přešla Clara k masivnímu skleněnému oknu. Přitiskla si chladné čelo na okenní tabulku a dívala se ven na město. Přesto, místo aby se soustředila na velkolepé panorama nebo svůj ohromující korporátní triumf, přistihla se, že násilně bojuje, aby zapudila přetrvávající, opojnou myšlenku na toho podvodníka. Vzpomínka na jeho širokou hruď, jeho hluboký, dunivý hlas, který jí říkal 'cukrouši', a kořeněná vůně jeho drahé kolínské ulpívaly na jejích smyslech. Děsilo ji uvědomění si, že bojuje mnohem urputněji, aby vymazala 'Arthura' ze své mysli, než jak kdy bojovala s mučivou vzpomínkou na Derekovu desetiletou zradu.

Clara odsunula vtíravé, vysoce matoucí myšlenky stranou a donutila se soustředit na bezprostřední realitu. Byla tu jedna přetrvávající, nebezpečná obava, kterou absolutně musela vyřešit, než oficiálně upíše svou duši Kensington International. Odvrátila se od okna a rychle dostihla Nolana právě ve chvíli, kdy vcházel na hlavní chodbu.

"Nolane, počkejte. Musím vám něco říct," přiznala váhavě a nervózně si před sebou mnula prsty. Zhluboka se nadechla a obrněla se pro potenciální následky. "Mám sestru, která tady pracuje. Doufám, že firemní pravidla nebudou mít problém s tím, když pro ni pracují dvě sestry?"