MAEVE

Zírala jsem na otce naprosto přesvědčená, že si ze mě musí střílet, že je to nějaký zvrácený žert.

Jeden jediný rok? Obětní Luna?

Čekala jsem na pointu, čekala jsem, až se usměje a řekne mi, že to všechno je jen strašlivý vtip, aby mě potrestal za to, že jsem zmizela. Ale Desmondovy oči zvážněly k smrti, když přistoupil blíž a obešel svůj masivní mahagonový stůl. Výslovně mi nastínil svůj velkolepý, zoufalý plán s mrazivě kamennou tváří.

"Napadlo mě nabídnout mu Valerii," přiznal otec a hlas mu ztěžkl panikou. "Ale ona už je zadaná. Je s někým jiným a Alfa Král by mohl být naprosto nepříčetný, kdyby si myslel, že se ho snažíme urazit tím, že mu nabídneme ženu jiného muže. Proto jsi pro jeho uspokojení tou absolutně jedinou zbývající volbou, Maeve."

Odmlčel se a očima kmital po mé naprosto zahojené kůži. "A nemáš ani tušení, jak dokonale to načasování vychází. Byl jsem k smrti vyděšený, že budeme mít obrovské problémy s tím, aby tě Alfa Král od Ironfangu s tvými jizvami přijal, ale teď? Když je tvá tvář zázračně v pořádku? Jsem naprosto přesvědčený, že z tebe bude nadšený."

Ze rtů mi uniklo hořké, nevěřícné odfrknutí. Práskla jsem dlaní do vlastního stehna a nehty se zaryly do mého vlastního masa. "Počkej," vyštěkla jsem a zpražila ho pohledem. "Prosím, neříkej mi, že jsi mě donutil cestovat celou tu cestu z Aethelgardu jen proto, abys mi řekl, že budu obětována doslovnému démonovi."

Nikdo při zdravém rozumu se se smečkou Ironfang nezahrával. Dokonce i já, někdo, kdo se aktivně vyhýbal smečkové politice a o současném dění věděl jen velmi málo, jsem věděla přesně, jak moc nebezpeční jsou. Pověst Alfa Krále Ronana Blackwooda byla nechvalně proslulá napříč naprosto všemi teritorii. Byl všeobecně známý jako krutý, krvelačný dobyvatel. Byl zahalen temnými, děsivými fámami o tom, že brutálně zavraždil vlastního otce a bratra, jen aby se chopil moci.

"Alfa Ronan není žádný démon, Maeve," řekl otec, vypadaje mým výbuchem upřímně překvapeně.

"A přesně to on je!" zakřičela jsem a rozhodila rukama. "Kolují zvěsti, že vyvraždil vlastní pokrevní linii! Jak proboha očekáváš, že se prostě podvolím a budu s takovým mužem?"

"To jsou pouhé spekulace," trval si nestydatě na svém Desmond a mávnutím mé obavy odehnal jako otravné mouchy. "Kromě toho musíš snést být jeho Lunou jen po jeden jediný rok. Jeden rok, Maeve. To nic není."

"Nepotřebuješ rok na to, abys někoho zabil!" odsekla jsem jedovatě. "K tomu stačí minuta. A u monstra, jako je Ronan Blackwood, jsem si jistá, že by mu bohatě stačila půlminuta. A proč to vůbec musí být na rok? Když chce Lunu, proč dočasnou?"

"Upřímně, to nevím," přiznal otec a prohrábl si rukou řídnoucí vlasy.

"A je ti to fuk," obvinila jsem ho a přistoupila přímo k němu. Ta pokorná, submisivní loutka, kterou kdysi ovládal, byla dávno mrtvá. Byla jsem naprosto hotová s tím nechat tohoto muže diktovat můj život. "Záleží ti jen na tom, abys ze svých ramen shodil svůj obrovský finanční krach na moje záda. Vůbec tě nezajímá ta absolutní noční můra, do které mě házíš."

Na zlomek vteřiny mu přes tvář přelétl šok. Stará Maeve by nikdy nezvýšila hlas. Pokorně by sklonila hlavu a souhlasila. Ale nová Maeve znala svou cenu.

Desmond fyzicky přistoupil blíž a uchopil mou ruku. Stiskl mi prsty se zoufalou, ubohou intenzitou. Oči měl široce rozevřené, skelné, a prakticky mě prosil. Opravdu jsem si myslela, že tam na ten drahý koberec padne na kolena.

"Maeve, prosím," žadonil, a hlas se mu lámal. "Tohle je ta úplně poslední věc, o kterou tě kdy požádám. Prosím tě o tuto jednu poslední, život zachraňující laskavost. Jen to pro mě udělej, jen na jeden rok. Zachraň smečku."

Zírala jsem dolů na jeho třesoucí se ruce. Pracovnu naplnilo těžké, dusivé ticho. Navzdory té husté zášti, která se mi vařila v krvi, ta zbývající, hluboce zakořeněná synovská povinnost ve mně nakonec povolila. Nenáviděla jsem ho za to, ale pomalu, neochotně jsem přikývla. Podvolila jsem se.

O několik hodin později jsem stála naprosto sama v tiché samotě svého starého dětského pokoje.

Nepřítomně jsem zírala na svůj odraz v zrcadle, které mě zachycovalo v plné délce. Byla jsem ozdobena úchvatnou, až na zem splývající červenou róbou. Látka dokonale obepínala mé křivky a vlasy mi padaly ve volných vlnách přes ramena. Vypadala jsem naprosto připravená setkat se s děsivým Alfa Králem, i když každá jediná buňka v mém těle na mě křičela, ať uteču.

Moje úzkost bublala z toho bizarního uspořádání na jeden rok. Proč by údajný vrah stál o dočasnou Lunu? Nedávalo to vůbec žádný smysl. Ale jak jsem tam stála v tom tichém pokoji, má mysl nevyhnutelně odplula od Alfy Ronana a přitáhla ji mnohem hlubší, starší bolest.

Jako magnet mě to táhlo rovnou k malé zásuvce nočního stolku. Zatáhla jsem za rukojeť. Sáhla jsem až úplně dozadu a vytáhla vybledlý, zmačkaný kus papíru.

Snímek z ultrazvuku.

Třesoucími se prsty jsem ten lesklý papír zvedla na světlo. Jemně jsem obkreslila přízračné, vybledlé obrysy mých nenarozených dětí. Dvojčata. Pět trýznivých let uběhlo od té hrůzné noci, a přesto pohled na tento jediný snímek zůstával současně tím nejlepším i nejhorším, co mě kdy potkalo.

Byla to masochistická závislost. Měl tu ničivou, nezastavitelnou moc rozbít mé srdce pokaždé, když jsem se na něj podívala, a přesto jsem se ho prostě nedokázala vzdát. Do očí mi vhrkly horké slzy a hrozily, že mi zničí make-up. Tolik mi chyběla. Oplakávala jsem život, který mi byl násilně vyrván ještě dřív, než měl vůbec šanci začít.

Můj tichý, soukromý žal byl prudce přerušen, když se dveře do ložnice agresivně rozletěly.

Nadskočila jsem a spěšně strčila zmačkaný snímek za záda, právě když do pokoje vtrhla má nevlastní sestra Valerie. Pěnila vzteky. Oči jí planuly ledovým rozhořčením, když agresivně přejížděly po mé zázračně uzdravené tváři a nádherné červené róbě obepínající mé tělo.

"Jak jsi to udělala?" dožadovala se hlasitě Valerie a její hlas kapal čirou zlobou. "Jak ses zbavila té jizvy? A co přesně je tvůj mistrovský plán, Maeve? Chceš, aby všichni viděli tu tvou novou krásnou verzi, že? Myslíš si teď o sobě, že jsi tak výjimečná."

Ani jsem neucukla. Pouze jsem protočila panenky. Ta hluboká, dusivá bolest z ultrazvuku se okamžitě rozplynula v čisté, palčivé podráždění.

"Prosím tě, neříkej mi, že jsi agresivně vtrhla do mého pokoje jen proto, aby sis pofňukala nad tím, jak dobře vypadám," odsekla jsem s kamennou tváří a změřila si ji pohledem s hlubokým zklamáním. "To jsi vážně myslela, že budu vypadat ohavně navždycky?"

Valeriin pohled nabral vyloženě vražedný výraz. "No, jen abys věděla, tahle malá proměna nezmění vůbec nic mezi tebou a Cormacem. Je naprosto připraven oficiálně si mě vybrat jako svou družku. Brzy bude tady a vy dva půjdete rovnou do chrámu, abyste ten váš rozchod udělali oficiálním."

Překřížila paže na hrudi a po tváři se jí rozlil samolibý, triumfální úšklebek. "Před lety to mezi námi nevyšlo. Ale teď? Teď chce mě."

Zírala jsem na ni dlouhou chvíli, naprosto neohromená.

"Používáš moje zbytky?" vysmála jsem se jí a unikl mi ostrý, povýšený smích. Zavrtěla jsem nad ní s lítostí hlavou. "Vzhledem k tomu, že ses vždycky pyšnila tím, jak jsi 'ta hezká', spokojit se s mými upatlanými zbytky je prostě ubohé, Valerie. Upřímně jsem od tebe čekala víc."

Její samolibý úsměv okamžitě zmizel, vystřídán napjatým, zuřivým zamračením. Otevřela ústa, aby na mě začala ječet, ale já udělala krok vpřed a naprosto ji utnula.

"O mě se bát nemusíš," prohlásila jsem pevně a hlas mi zledovatěl. "S Cormacem Hastingsem jsem naprosto skončila a nemůžu se dočkat, až to s ním s konečnou platností uzavřu."

Aniž bych jí dala další vteřinu na reakci, vstoupila jsem přímo do jejího osobního prostoru, vytlačila ji ven na chodbu a silou jí zabouchla dveře od ložnice přímo před jejím ohromeným obličejem. Hlasité *prásk* dřeva se rozlehlo pokojem a zanechalo mě opět v naprostém tichu.

Krátce po této konfrontaci jsme s otcem nastoupili do zadní části jednoho z jeho luxusních černých SUV. V napjatém tichu jsme cestovali směrem k oslnivému, neuvěřitelně bohatému území smečky Ironfang.

Když jsme projížděli masivními, těžce hlídanými branami, stěží jsem dokázala vstřebat ten čistý rozsah panství. Bylo zastrašující, rozrůstající se s ohromnými kamennými sídly a nedotčenými, silně opevněnými pozemky. Všeobecně byla známa jako největší a nejbohatší smečka ze zcela jasného důvodu.

Po našem příjezdu nás vysoce trénované stráže odvedly do velkolepé, rozlehlé haly s vysokými stropy a černými mramorovými podlahami. Okamžitě a srdečně nás přivítala Nejvyšší Luna Rowena, impozantní matka Alfy Ronana.

"Desmonde! Jsem tak ráda, že jste to zvládli," řekla Rowena a její hlas byl velitelský, přesto zdvořilý. Obrátila svůj ostrý pohled na mě a oči se jí mírně rozšířily. "Tohle je tvá dcera?" zeptala se mého otce. "Nuže, ať Bohyně žehná, je absolutně nádherná."

Rowena upřímně žasla nad mou dechberoucí krásou a skládala mi komplimenty, které se zdály naprosto upřímné. Vynutila jsem si zdvořilý úsměv a na znamení úcty sklonila hlavu.

"Prosím, posaďte se, než počkáme na Alfu Ronana," přikázala Rowena a ukázala na sadu sametových pohovek. "Brzy se k nám připojí."

Nicméně, jak se minuty vlekly, Rowenina zdvořilá vřelost pomalu slábla do viditelného, napjatého podráždění. Masivní pendlovky v rohu hlasitě tikaly a odrážely se jeskynní místností.

Z deseti minut bylo dvacet. Z dvaceti bylo čtyřicet.

Zůstali jsme trapně čekat ve velké hale téměř celou hodinu, než její syn uráčil ukázat svou tvář. Otec se silně potil a nervózně poposedával na pohovce. Pokaždé, když prošla stráž, Desmond sebou trhl. Ta čirá neúcta, nechat nás takhle dlouho čekat, byla záměrná, obrovská hra o moc od Alfa Krále, aby nám připomněl, kdo přesně koho vlastní.

Rowena nakonec vstala s čelistí zaťatou očividným hněvem a omluvila se, aby ho šla najít. Vrátila se o pár minut později, a s napjatým, nuceným úsměvem nás ujistila, že už je konečně na cestě.

A pak se to stalo.

Těžké, impozantní dubové dveře na vzdáleném konci velké haly náhle se zaskřípěním povolily.

Samotný vzduch v místnosti se jako by prudce změnil, atmosférický tlak klesl tak rychle, že mi zalehlo v uších. Prostor zaplavila těžká, dusivá vlna čisté dominance.

Do místnosti vstoupil Alfa Ronan.

Z obou stran ho těsně obklopovali dva hřmotní, těžce ozbrojení strážci, ale ve vteřině, kdy vstoupil, naprosto splynuli s pozadím. Byl obrovský, vyzařující temnou, smrtící energii, která si vynucovala naprostou submisivitu.

Zadržela jsem dech. Srdce mi divoce bušilo o žebra, zatímco mé oči zůstaly upřené na Alfa Krále. Jakmile zcela vstoupil do světla křišťálových lustrů, konečně se mi naskytl jasný, ničím nerušený pohled na jeho tvář.

Na mou hruď brutálně dopadla čirá, paralyzující hrůza.

Stisklo mi to plíce tak silně, že fyzicky bolelo dýchat. Krev mi zchladla a proměnila se v mých žilách v naprostý led. Má mysl pádila ve zběsilé, zoufalé panice, prosíc vesmír, ať je to nějaký zvrácený, nemožný vtip. Nohy mi zeslábly a musela jsem se chytit okraje sametové pohovky, abych se přímo tam na té mramorové podlaze nezhroutila.

Protože jak... jak, ve jménu Měsíční bohyně Selene, jsem mohla hledět přímo do jeho bezchybně pohledné tváře?

Nebyl to absolutně žádný omyl. Ty oči, čelist, široká ramena.

Děsivý Alfa Král od Ironfangu byl přesně ten samý muž, který mi vzal panenství, sliboval mi svět a před pěti lety mě naprosto zničil.