TESSA

"Bude to osm dolarů." Dospívající dívka za pultem mluvila plochým monotónním hlasem, aniž by se obtěžovala zvednout zrak od svítící obrazovky pokladny.

Podala jsem jí desetidolarovou bankovku, vzala si drobné a opatrně popadla naše zmrzlé dobroty. Vystoupila jsem z krátké fronty a uvolnila místo hloučku netrpělivých zákazníků, kteří stáli za námi. K tomuhle malému stánku v parku jsme chodily každé slunečné odpoledne. Od chvíle, kdy se moje dcera rozhodla, že zmrzlina je ta nejlepší věc ve vesmíru, se z toho stala naše malá tradice.

"Tady máš, zlatíčko. Jedna slaný karamel pro mě a jedna cukrová vata pro tebe. Dobrou chuť."

"Děkuju, mami!"

Podala jsem Ivy její růžový kornoutek a připravila se na její reakci. Na její malé tváři se rozzářil obrovský úsměv od ucha k uchu. Její jasné oči zajiskřily čistou, nefalšovanou radostí, když okamžitě přitiskla jazyk na studený cukr. Vidět tenhle její výraz mě zasáhlo přímo u srdce. Právě tohle byla moje největší slabina. Dřela jsem do úmoru, snášela dlouhé hodiny a bolavé nohy jen proto, abych udržela ten nevinný úsměv na její tváři.

Dostat se až sem byl brutální, vyčerpávající výstup.

Před šesti lety jsem udělala rozhodnutí, které se zrodilo z čiré zoufalosti. Měla to být jednoduchá transakce – jedna noc plná ohromujícího sexu s nádherným cizincem, která mi měla pomoci zapomenout na drtivou bolest ze zjištění, že mě můj snoubenec podvedl. Vyplížila jsem se z jeho obrovské postele ještě před svítáním, nechala ho tvrdě spát a byla přesvědčená, že můžu prostě odejít a začít svůj život odznova. Místo toho jsem z toho střešního bytu odešla s tajemstvím, které navždy změnilo můj osud.

Milovala jsem svou dceru z celého srdce a každý den děkovala Bohu za to, že mi ji přinesl do cesty. Ale začátky vyzkoušely můj zdravý rozum. Masonova zrada mě zasáhla hluboko, ale skutečná noční můra začala, až když zjistil, že jsem těhotná. Místo aby převzal odpovědnost za to, že zničil náš vztah, utkal Mason odpornou síť zlomyslných lží. Před našimi rodinami hrál zničenou oběť. Tvrdil, že já jsem byla ta, kdo se s někým tahal za jeho zády, a překroutil všechno tak, aby mé těhotenství vypadalo jako konečný důkaz mé nevěry.

Ty lži zničily všechno. Čekala jsem, že Mason bude krutý, ale reakce mých rodičů mě naprosto zdrtila. Masona zbožňovali. Pocházel z bohaté rodiny, měl slušnou práci a oni mu ty jeho falešné slzy spolkli i s navijákem. Ani se nepozastavili nad tím, aby si vyslechli mou verzi příběhu. Vzali za slovo prolhaného, podvádějícího hajzla místo své vlastní krve. Mrknutím oka se mnou zpřetrhali všechny styky, sbalili mi kufry a zamkli za mnou dveře.

Můj život se rozpadl na milion ostrých střípků. Ocitla jsem se sama, bez peněz a těhotná uprostřed New Yorku. Zajistit finanční stabilitu, kterou dítě potřebuje, mi připadalo jako zdolat nezdolatelnou horu. Moje pekárna, Praline, tehdy vydělávala sotva na to, abychom mohli svítit. Nájemné ve městě pohltilo každý cent, který jsem vydělala. Neměla jsem žádnou záchrannou síť, žádnou rodinu, o kterou bych se mohla opřít, a nulovou emoční podporu. Přerušení těhotenství by bylo praktickým řešením, ale nemohla jsem to udělat. Když jsem se dívala na ultrazvuk, věděla jsem, že tohle dítě je to jediné, co mi z rodiny zbylo.

Valerie vstoupila do toho zmatku a zachránila mi život. Val byla jako dar z nebes, když se ke mně svět otočil zády. Nikdy bych jí nedokázala splatit tu nesmírnou podporu, kterou mi poskytla během těch temných měsíců. Val sbalila mých pár věcí a přestěhovala si mě k sobě do bytu, a kategoricky odmítala, abych platila byť jen cent z nájmu. Držela mě za ruku při záchvatech paniky i při nekonečných slzách. Dnes už se jen usmívám, když si vzpomenu na den, kdy se Ivy narodila. Val nakráčela na porodnické oddělení s propašovanou lahví šampaňského a vysloužila si za to zlostný pohled nerudné staré zdravotní sestry.

Když byly Ivy dva roky, Praline se konečně postavila na nohy. Vitríny se začaly vyprazdňovat už před polednem a na můj bankovní účet začaly plynout skutečné zisky. Rozhodla jsem se, že je čas postavit se na vlastní nohy a odstěhovat se. Přesvědčit o tom Val se ukázalo jako noční můra. Celé dva dny se mnou hrála hru na tichou domácnost, zuřila, že chci opustit její bezpečné útočiště.

Malý ulepený prstík, který do mě dloubl, mě vytrhl ze vzpomínek.

"Podívej na toho pejska!"

Sledovala jsem Ivyin prst. Přes zelenou trávu radostně v kruzích poskakoval obrovský zlatý retrívr a přetahoval se se smějícím se malým chlapcem.

"Mami, můžeme si prosím pořídit pejska?" Ivy ke mně vzhlédla, vyzbrojena těma velkýma, prosebnýma psíma očima, o kterých moc dobře věděla, že se jim jen těžko odolává.

Srdce mě zabolelo. Nenáviděla jsem jí cokoli odepírat, natož něco, co jí přinášelo tolik radosti. Ale teď jsem musela dodržovat přísná pravidla.

"Ivy, už jsem ti to říkala, zlatíčko," pronesla jsem mírným, ale pevným hlasem. "Oscar nemá rád psy."

Oscar byl můj současný přítel. Seznámili jsme se před dvěma lety, když vešel do Praline a objednal si u mě dort na oslavu narozenin svého kamaráda. Byl to první muž, který mě od Masona zaujal – pomineme-li toho bezejmenného cizince, z jehož postele jsem před šesti lety utekla.

Oscar mě dobýval vytrvale. Stal se v pekárně štamgastem a každé ráno se objevoval na kávu. Po dvou měsících, kdy uplatňoval své kouzlo, jsem souhlasila s rande. Šest měsíců po začátku našeho vztahu mě požádal, abych se k němu nastěhovala. Váhala jsem. Nyní jsem musela chránit Ivy a nemohla jsem si dovolit dělat zbrklá rozhodnutí. Val mi silně rozmlouvala, abych se k němu stěhovala, a varovala mě, že je příliš kontrolující. Trvalo mi celý rok zvažování pro a proti, než jsem ten krok konečně udělala a modlila se, že dělám pro naši budoucnost to správné rozhodnutí.

Život s Oscarem měl ale svá nekompromisní pravidla. Měl rád dům bez poskvrnky, tiché večery a nenáviděl zvířata.

Ivy svěsila ramena a tvář se jí zkroutila do hlubokého zamračení. "Ale jak někdo může nemít rád pejsky?"

Těžce jsem si povzdechla. O štěně prosila každý týden. "Je mi to líto, miláčku. Musíme respektovat jeho pravidla."

Ivy mou omluvu ignorovala. Zamračila se na trávu a agresivně olízla svou cukrovou vatu, oči nespustila ze zlatého retrívra, který právě radostně zavalil chlapce mokrými pusami.

VAUGHN

Těžké mahagonové dveře do mé ředitelské kanceláře se rozletěly bez jediného zaklepání.

Nespustil jsem oči z finančních zpráv rozložených na stole. Musel to být Ronan. Dovolil jsem si předpokládat, že žádný z mých zaměstnanců by neměl tu odvahu vpadnout do mé kanceláře bez ohlášení.

Ronan nakráčel do místnosti a zastrčil si ruce do na míru šitých kalhot. Zastavil se před mým stolem, pár dlouhých vteřin mi zkoumal tvář, a pak ze sebe vydal podrážděný povzdech.

"Neříkej mi, že na ni pořád myslíš," řekl Ronan, s tónem propleteným nedůvěrou.

Zachoval jsem prázdný výraz, ale můj bratr trefil přesně do černého. Myslel jsem na ni. Myslel jsem na ni pořád. Už víc než pět let jsem si v hlavě obsedantně přehrával každou vteřinu oné noci. Ty klidné, podmanivé zelené oči mě strašily ve snech. Blýskaly se mi v mysli během zasedání správní rady. Nenechaly mě spát a nutily mě v hluboké noci zírat do stropu.

Tou největší zasranou ironií téhle neústupné fixace bylo, že jsem dokonce neznal ani její jméno.

Nevěděl jsem o ní vůbec nic. Neměl jsem ani tušení, kdo je, odkud pochází, nebo kam zmizela. Znal jsem jen měkkou křivku jejích boků. Znal jsem přesně ty zvuky, které vydávala, když můj penis zajel hluboko do její vaginy. Věděl jsem, jak sladce chutnala, když jsem se jí ústy věnoval tam dole.

Ale ona se vypařila jako pára nad hrncem. Toho rána jsem se probudil do prázdného, chladného povlečení. Obrátil jsem střešní byt vzhůru nohama, abych našel nějakou stopu. Odhozený kus oblečení, vzkaz načmáraný na ubrousku, ztracenou náušnici. Nic. Připadalo mi, jako bych si tu celou noc jen představoval, nebýt toho, že mé tělo si stále neslo matnou vzpomínku na její dotek. Jak jsem do prdele mohl nezjistit její jméno?

Zničila mě. Zničila mou touhu po jakékoli jiné ženě na zemi. Sex už od té doby nebyl tak zkurveně dobrý. Pokaždé, když jsem si do postele vzal nějakou jinou, skončil jsem jen znechucený a neuspokojený a neustále jsem je porovnával s duchem, kterého jsem nemohl vypátrat.

Tichou kanceláří se rozlehl tichý smích.

"Tak dobrá kunda, jo?" zeptal se Ronan.

Čelist se mi stáhla. Zaskřípal jsem zuby, podrážděný tím ohromným pobavením, které mu tančilo v hlase. Miloval pokoušet štěstí a testoval moje hranice, kdykoli k tomu měl příležitost.

"Přestaň mluvit," vyštěkl jsem.

Mé varování si vysloužilo jen další hlasitý smích, než se Ronan milosrdně rozhodl nechat toto téma být. Přenesl váhu a jeho vystupování nabralo o něco profesionálnější ráz.

"Pamatuješ si, že už brzy tu máme výroční den společnosti Keystone Associates, že?" zeptal se.

"Do prdele," zaklel jsem si pod fousy.

Přejel jsem si rukou po obličeji. Na tu událost jsem úplně zapomněl. Můj rozvrh byl už tak noční můra a role hostitele stovek korporátních žraloků byla na samém dně mých priorit.

"Jo," protáhl Ronan a jasně si mou frustraci užíval.

"Nadine se stará o zařizování pro tuhle akci," řekl jsem a opřel se do koženého křesla. Dlouze jsem vydechl a na rtech mi zahrál nepatrný úšklebek, když mě něco napadlo. Vzhlédl jsem a setkal se s bratrovým pohledem. "Připomenu jí, ať dotáhne detaily. Nebo by ses toho úkolu raději zhostil ty?"

Reakce byla okamžitá. Teď byla řada na mně, abych se bavil. Ronanův úšklebek zmizel. Oči se mu na zlomek vteřiny zúžily do ostrých škvírek, než své podráždění maskoval. Jeho výraz zchladl a zvážněl.

"To vynechám," řekl Ronan a jeho hlas náhle zněl ploše.

Chvíli jsem ho pozoroval a nechal mezi námi natáhnout ticho. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší to nechat být a nechat si své myšlenky pro sebe.