VAUGHN

Chvíli jsem ho pozoroval a nechal mezi námi natáhnout těžké ticho. Naše předchozí škádlení vyprchalo, nahrazeno pochmurnou realitou korporátní rutiny. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší nechat jeho poznámku být a nechat si své myšlenky pro sebe. Změnil jsem téma a vzal do ruky vrchní štos finančních zpráv ležících na mém mahagonovém stole. Křupavý papír pod mým stiskem zašelestil.

"Když už mluvíme o povinnostech," zamumlal jsem, aniž bych se obtěžoval zvednout zrak od tabulek. "Nejdražší tatínek si nás o nadcházejícím víkendu oficiálně předvolal na formální rodinnou večeři."

Už jen to, že jsem ta slova musel vypravit z úst, mi na jazyku zanechalo trpkou, hořkou pachuť. Jen při pomyšlení na to, že budu sedět u dlouhého, nabubřelého jídelního stolu s tím mužem, se mi svírala čelist.

"Hmm," zabručel Ronan a přenesl váhu na koženou pohovku. "Máš vážně v plánu se tam ukázat?"

Protočil jsem oči a pohled nechal přibitý k číslům na papíře. Raději bych sloupal barvu z těchhle kancelářských zdí a strávil celý víkend tím, že bych ji sledoval schnout. I to by mě zajímalo stokrát víc, než přetrpět dusivou večeři s mým otcem.

"Kvůli matce," pronesl jsem ploše.

Pak jsem vzhlédl a s urputnou snahou udržet si stoický výraz jsem se podíval bratrovi do očí. Opravdu si myslel, že zmínka o naší matce změní dynamiku. K žádnému ze svých rodičů jsem nechoval naprosto žádné upřímné city. Neustálá manipulace, chladné kalkulace – tahle konkrétní část mé lidskosti se už dávno vypnula. Jenže Ronan neznal celý rozsah té hniloby v naší rodinné struktuře. Měl jsem v úmyslu být tím úplně posledním člověkem na zemi, kdo by mu zničil i ty zbývající iluze. Potřeboval jsem chránit jakýkoli střípek normálnosti, ve který stále věřil, i kdyby to znamenalo přetrpět jeden mizerný večer.

Moje myšlenky přerušilo rázné zaklepání na těžké dubové dveře.

"Dále," zavolal jsem.

Dveře se rozletěly a dovnitř nakráčela Nadine. Moje asistentka oplývala bystrou myslí a neskutečně přidrzlou pusou, díky které si nějakým zázrakem stále držela práci.

"Nadine. Perfektní načasování," řekl jsem a opřel se v křesle. "Zrovna jsem na tebe myslel."

Zvedla dokonale klenuté obočí a ruku si opřela o bok. "Znamená to, že jste se mě konečně rozhodl požádat o ruku, šéfe? Mám se objednat na manikúru? Abyste věděl, očekávám romantickou žádost při západu slunce. Nic menšího."

Z hrdla se mi vydral tichý smích. S Nadine jsme se drželi pohromadě už od střední. Přesněji řečeno, odmítala mě nechat na pokoji v přesvědčení, že by můj nedostatek společenskosti vedl k předčasnému hrobu způsobenému naprostou izolací.

"Máš hrozný smysl pro humor," vyštěkl Ronan. Jeho hlas zněl drsně a jeho hluboké rozhořčení se odráželo od zdí kanceláře. Z duše nesnášel její žertování.

Nadine ani nebrvou nehnula. Přezíravě pokrčila rameny, přičemž látka její hedvábné halenky zachytila světlo shora. "Úhel pohledu, Ronane."

"Nadine, ten výroční den," vložil jsem se do toho. Bez ohledu na to, jak nesmírně zábavné bylo sledovat, jak se můj bratr kvůli ní vytáčí, akce Keystone Associates měla přednost.

Mávla na mě rukou a na rtech jí hrál samolibý úsměv. "Všechny přípravy jsou zajištěny. Prostory jsou připravené a pozvánky odeslány dnes ráno. Nikdy nenajdeš zaměstnance, jako jsem já, Vaughne."

Proti tomu jsem nemohl argumentovat. I přes svůj neústupný přístup zůstávala tou nejschopnější osobní asistentkou ve městě.

"Děkuji."

"Není zač," odvětila Nadine hladce. "A na oplátku za své bezchybné služby žádám o povolení odejít dnes z kanceláře dřív. Mám rande." Při posledním slově vykouzlila zářivý, nepřehlédnutelný úsměv.

Než jsem vůbec stihl zpracovat její požadavek, Ronanův hlas klesl do hlubokého, intenzivního tónu, který vibroval místností.

"Rande?"

Nadine prudce otočila hlavu jeho směrem. Čelila jeho rozzuřenému pohledu s čistou, nefalšovanou vzdorovitostí. "Máš snad problém se sluchem?"

Zapletl jsem si prsty na břiše a zapadl hlouběji do svého koženého křesla. To houstnoucí napětí ve vzduchu bylo prvotřídním představením. Ronan po ní střelil tvrdým, ledovým pohledem, s napjatou čelistí, zatímco Nadine si stála za svým a odmítala přerušit oční kontakt. Místností praskalo nevyřčené napětí.

Po dlouhé chvíli, která se zdála jako věčnost, nakonec prolomila to přetlačování pohledů a podívala se zpět na mě. "Takže..."

"Jo," řekl jsem a mávl k ní směrem ke dveřím. "Běž. Užij si večer."

Ještě než mi ta slova opustila ústa, ucítil jsem, jak se Ronanův pohled přesunul a propaloval mi díru přímo do spánku.

"A nezapomeňte popřemýšlet nad tou žádostí o ruku při západu slunce," zavolala Nadine přes rameno, zatímco kráčela z kanceláře a zavřela za sebou dveře.

Stálo mě to veškeré síly, abych potlačil úsměv. Otočil jsem se k bratrovi. "Uklidni se. Tvoji žárlivost musí odtud cítit snad celá budova."

Ronan na mě jen prázdně zíral, oči naprosto mrtvé. "Jdi do prdele."

TESSA

Nekonečně jsem listovala nabídkou na Netflixu a hledala něco dobrého ke sledování. Byt se topil ve vzácném, klidném tichu. Ivy se konečně uklidnila a usnula ve svém pokoji a měkká záře jejího nočního světla pronikala do chodby. Moc jsem si přála proměnit tenhle večer v útulnou filmovou noc s Oscarem. Zoufale jsme potřebovali strávit nějaký čas spolu. Říkala jsem si, že bychom si mohli objednat velkou pizzu, schoulit se na gauči a pro jednou si jen užívat přítomnost toho druhého.

Ozval se zvonek. Hodila jsem ovladač na polštáře a spěchala k hlavním dveřím.

"Ahoj," řekl Oscar, když vešel dovnitř. Vykouzlil na tváři unavený, rutinní úsměv. Pracovní zátěž na konci roku ho vyčerpávala a bylo to vidět na tom, jak mu těžce klesala ramena.

"Ahoj!" Stoupla jsem si na špičky a vtiskla mu na rty jemný polibek. "Zrovna jsem nám chtěla objednat nějaké jídlo. Dali bychom si pizzu?"

Odtáhl se a zavrtěl hlavou. "Nechci jídlo s sebou. Můžeš mi prostě uvařit nějaké teplé jídlo?"

Spolkla jsem okamžitý nával zklamání. "Aha. No, jasně. Dobře."

"Díky, zlato." Dal mi rychlou, odměřenou pusu na rty. "Jdu se převléknout."

Těžce jsem si povzdechla, když kolem mě prošel a zmizel v ložnici. Potlačila jsem vlastní vyčerpání, otočila se na podpatku a zamířila do kuchyně. Neměla jsem nejmenší chuť dnes vařit. Nohy mě bolely a energie byla na nule. Ale frustraci jsem potlačila, protože mě o to požádal, a říkala jsem si, že domácí jídlo by nám mohlo pomoct se zase trochu sblížit.

Vytáhla jsem hrnce a pánve a kovový rachot se rozlehl tichou kuchyní. Dala jsem vařit vodu a začala vařit rajčatovou omáčku; vzduch se naplnil bohatou vůní česneku a bylinek. Dala jsem si záležet na servírování špaget, aby vypadaly lákavě, a opatrně jsem nalila dvě sklenice červeného vína; sytě karmínová tekutina se zatočila v křišťálových pohárech.

Když se Oscar vynořil z ložnice v teplákách, vynutila jsem si zářivý úsměv.

"Zlato, večeře je hotová."

"Voní to skvěle." Věnoval mi letmý úsměv, když vešel do kuchyně.

"Vyber film," řekla jsem, ukázala směrem k obýváku a podala mu jeho talíř. "Nemohla jsem se rozhodnout, na co se podíváme."

"Dneska ne," odvětil a vzal si ode mě jídlo. "Dávají fotbal. Chci se raději dívat na to."

Můj úsměv zmizel. Teplo z mé hrudi vyprchalo a nahradil ho prázdný chlad. Zůstala jsem stát a zírala na něj. Celé tohle jídlo jsem uvařila jen a pouze pro něj v naději, že bychom mohli strávit intimní večer, a on moji snahu ležérně odhodil stranou kvůli zápasu.

"To myslíš vážně?" zeptala jsem se a ze rtů mi uniklo hořké uchechtnutí.

"Je to jen pro dnešek, zlato."

Ani se mi nepodíval do tváře. Popadl svůj talíř, vešel rovnou do obýváku a svalil se na gauč. Hlasité řvaní sportovních komentátorů zaplnilo byt a smazalo ten klidný mír, který jsem si ještě před hodinou tolik užívala.

Zůstala jsem stát jako přimrazená u kuchyňské linky, prsty svírající okraj mramorové desky. Chuť k jídlu mě okamžitě přešla a nahradil ji odporný uzel v žaludku. Moje sklenice vína stála nedotčená vedle mého prázdného talíře. Nezajímal se o film. Nezajímal se o to, abychom si sedli spolu. Chtěl jen dostat najíst.

Pohybovala jsem se jako na autopilota, zabalila svůj talíř do potravinářské fólie, strčila ho do ledničky a prošla přímo kolem obýváku do naší ložnice.

O několik minut později cvakly dveře ložnice. Oscar vešel dovnitř, čelist zaťatou. Překřížil si paže na hrudi a zaujal obranný postoj.

"Ty jsi nejedla," konstatoval.

"Nemám hlad."

"Před pěti minutami jsi hlad měla," oplatil mi tónem protkaným podrážděním.

Povzdechla jsem si a mnula si spánky. "No, teď už ho nemám."

Stál v tichu několik vteřin, než zakroutil hlavou. "To je kvůli tomu, že se dívám na zápas, že jo? Proč vždycky přeháníš a děláš tohle?"

Prudce jsem se otočila, zaražená naprostou opovážlivostí jeho slov. "Co myslíš tím 'děláš tohle'?"

"Tohle!" Ukázal na mě. "Odmítáš jíst jen proto, že jsem se chtěl v klidu podívat na zápas. Děláš hroznou vědu z ničeho."

Zírala jsem na něj, krev se mi vařila. Překrucoval situaci, aby shodil vinu na mě.

"Ty máš vážně tu drzost vinit mě ze situace, kterou jsi sám vytvořil?" vyjela jsem.

Oči se mu rozšířily, jako bych ho právě obvinila ze zločinu. "Mě? Jak to může být moje vina?"

Přistoupila jsem blíž, ztišila hlas, ale naplnila ho jedem. "Protože jsem dnes večer nechtěla vařit. Stejně jsem to udělala, protože jsi mě o to požádal. To nejmenší, co jsi mohl udělat, bylo projevit základní slušnost a sednout si a to jídlo sníst se mnou. Místo toho sis vzal jídlo a odhodil mě kvůli televizní obrazovce."

Oscar si odfrkl a rozhodil rukama. "Slušnost? Jaký formální vztah si myslíš, že bychom měli mít?"

"Ztiš hlas," prosila jsem a pohlédla ke zdi. "Ivy spí."

"Proč by mě to mělo zajímat?" vyštěkl a hlas mu stoupl výš. "Ty jsi ta, kdo tu dělá scénu kvůli talíři těstovin!"

Dívala jsem se mu do očí a uvědomila si, že on nikdy neustoupí. Odmítal vidět mou stranu věci a já odmítala obětovat klidný spánek své dcery jen proto, abych vyhrála hádku s cihlovou zdí. Ta stará verze mě by zůstala a bojovala by až do hořkého konce, ale to jsem Ivy nemohla udělat.

"Fajn," zašeptala jsem napůl v křiku, jak vyčerpání konečně zlomilo mé odhodlání. "Omlouvám se, že jsem chtěla, abychom spolu strávili nějaký čas. Pokoj je tvůj."

Otočila jsem se k němu zády, vyšla ze dveří a zamířila přímo do pokoje Ivy. Vklouzla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře; tichá tma nabízela okamžité útočiště před napětím, které sálalo z chodby.

Došla jsem k posteli a posadila se na okraj matrace. Ivy ležela rozvalená, ústa mírně pootevřená, a tiše pochrupovala pod dekou. S roztřesenýma rukama jsem jí jemně přitáhla přikrývku až k ramenům.

Jak jsem tam tak seděla a sledovala svou dceru spát, hluboko v hrudi se mi usadil známý, děsivý pocit úzkosti. Připadalo mi, jako by se na mě stěny pokoje svíraly. Mnula jsem si hruď a bojovala s dechem přes ten klesající, dusivý pocit, že setrvání v tomhle vztahu s Oscarem je jen další obrovskou chybou mého života.