VAUGHN

Byl to zběsilý den. Tři schůzky po sobě. Moje pauza na oběd byla v nenávratnu a kromě toho ještě nebyl všem dnům konec. Opřel jsem se v křesle a zavřel oči. Právě tehdy se dveře rozlétly s takovou vervou, že mě to vytrhlo z mého krátkého oddechu.

Zamumlal jsem: „Ježíši!“ a narovnal se. Nikoho jsem nečekal a už vůbec ne Tessu, která se nezmínila, že by se za mnou chtěla stavit. Ale byla tam,