NADINE

Seděl tam.

Pár stop ode mě, na židli, kterou si sem pravděpodobně přitáhl z chodby nebo možná z jiné místnosti. Ruce měl volně překřížené na stehnech. Svěšená ramena. Jako by to bylo normální – jako by o nic nešlo.

Ale ty jeho oči...

Bože, ty oči byly všechno, jen ne lhostejné. Byly na mě upřené s takovou nehybností, až mi po zádech běhal mráz. Žádné mrkání, žádný záblesk lidskosti v tom po