RONAN

Pokoj byl tichý, až na jemné hučení města za oknem a opatrné, tiché oddechování po mém boku. U vypínače jsem zaváhal o vteřinu déle a sledoval ji, jak se choulí pod přikrývkami, napůl osvětlenou hřejivým jantarovým světlem noční lampičky.

Oči měla otevřené, zírala do prázdna, ztracená někde, kam jsem za ní nemohl.

Nechtěl jsem zhasínat. Věděl jsem, že ještě není připravená být potmě. Ale řek