NADINE

Nevím, jak dlouho jsem Ronanovi vzlykala v náručí.

Po úvodních minutách ztratil čas veškerý význam. Agónie ze mě dál prýštila ve zlomených, ošklivých výkřicích, které otřásaly celým mým tělem. Z pláče mě bolelo v krku, hruď mě bolela z toho, jak prudce se svírala. A Ronan tam prostě stál a držel mě. Blízko. Potichu. Neústupně.

Košili měl skrz naskrz promáčenou v místech, kde jsem měla přiti