Declan vešel dovnitř a zavřel za sebou těžké dveře. Nepodíval se na Claru s obavami, navzdory její bledé, třesoucí se postavě a vlhkému, zničenému oblečení z minulé noci. Místo toho jeho ostré oči přelétly po neuklizeném obývacím pokoji a zabodly se do ní s hlubokou podrážděností.

"Proč nemáš sbalené věci?" dožadoval se a jeho hlas prořízl tichý dům jako chladná čepel.

Clara se držela rámu dveří, nohy se jí třásly. Kůže jí hořela, z čela jí vyzařovalo prudké horko. Klečení v mrznoucím dešti předchozí noc si vybralo svou daň a zanechalo její tělo slabé a vyčerpané. Chtěla mu vysvětlit, že usnula na gauči, ale věděla, že to nemá cenu. Pro Declana bylo každé vysvětlení jen lacinou výmluvou.

"Kufry mám nahoře," zašeptala, hrdlo suché a syrové. "Já... chtěla jsem dobalit, ale včera večer mi nebylo dobře."

"Nebylo ti dobře?" ušklíbl se Declan a udělal krok blíž. "Měla jsi celý den na přípravu, a přitom jsi neudělala vůbec nic. Snažíš se to protahovat, Claro? Myslíš si, že když to budeš zdržovat dost dlouho, babička si to rozmyslí a nechá tě tu zůstat?"

"Ne," řekla tiše a zavrtěla hlavou. "Takhle to není."

"Tak běž nahoru a dobal to," poručil ostře. "Přišel jsem sem jen proto, že babička trvala na tom, abych se ujistil, že nastoupíš do letadla. Nemám čas tu stát a čekat, až si sbalíš svůj život."

Clara se kousla do rtu, aby se nerozplakala, a donutila své bolavé údy jít po schodech nahoru. Na čele jí vyvstaly kapky studeného a lepkavého potu. Když dorazila do své ložnice, zhroutila se na kraj matrace a hlava se jí točila.

Zoufale toužila po úlevě, sáhla po zásuvce nočního stolku a vytáhla krabičku léků na nachlazení. Roztřesenými prsty vymáčkla jednu pilulku z blistru. Ale zrovna když si ji chtěla vložit do úst, zastavila se.

Dítě.

Zasáhlo ji náhlé uvědomění. Byla těhotná. Ačkoli budoucnost tohoto těhotenství byla nejistá, nedokázala se přimět, aby si vzala něco, co by mohlo dítěti ublížit. Pomalu vrátila lék zpět do zásuvky a zavřela ji.

V tu chvíli se jí obrátil žaludek. Zasáhla ji vlna intenzivní nevolnosti. Clara si zakryla ústa, vyběhla do koupelny a klesla na kolena před toaletou. Dávila se, celé tělo se jí třáslo, jak zvracela. Protože nic nejedla, nebylo co vyzvrátit, jen hořkou žluč, takže křeče byly o to bolestivější.

Než nevolnost pominula, byla úplně vyčerpaná a třásla se na studené dlaždicové podlaze. Doplazila se k umyvadlu, pustila kohoutek a cákla si do obličeje studenou vodu v naději, že zchladí horečku, kvůli které se cítila, jako by se zaživa vařila.

"Claro!"

Z ložnice se rozlehl Declanův tichý, netrpělivý hlas. Došla mu trpělivost při čekání dole a vydal se za ní nahoru.

"Claro, kde jsi? Vylez ven!"

"Už jdu," dokázala ze sebe vydat hlasem, který byl sotva víc než šepot. Utřela si obličej ručníkem a vyšla z koupelny. Její pleť byla mrtvolně bledá, oči prázdné a tmavé.

"Declane," zavolala a upustila od obvyklé vřelosti, kterou k němu kdysi chovala. "Mohla bych prosím posunout let o jediný den? Opravdu se necítím dobře. Musím k doktorovi."

Měla upřímnou hrůzu z toho, že v letadle omdlí, sama a bezmocná v kovové rouře vysoko nad oceánem.

Declan se zamračil a zkoumavě si prohlížel její tvář. "K doktorovi? Jakou hru se to snažíš hrát teď? Včera ses pokusila zahnat Camille do kouta v nemocnici a teď předstíráš, že jsi nemocná, aby ses vyhnula odjezdu ze země? Myslíš si, že jsem hlupák?"

"Já to nepředstírám," prosila Clara a oči se jí plnily slzami. "Mám vysokou horečku. Kůže mi hoří a mám pocit, že mi pukne hlava."

"Nech toho divadla!" vyštěkl Declan. Přistoupil blíž a hleděl na ni s opovržením. "I kdybys byla nemocná, jak zlé by to mohlo být? Camille přišla o dítě a trčí na nemocničním lůžku, a přesto ty tady stojíš a brečíš kvůli mírné horečce. Přestaň s tím dramatem. Sedět v letadle tě nezabije."

Jeho slova ji prořízla jako fyzické nože. Ostrý kontrast v tom, jak zacházel s Camillinou bolestí versus s jejím vlastním fyzickým trápením, byla hořká pilulka. Pro něj bylo její utrpení jen laciným, manipulativním představením.

Bez dalšího slova Declan prošel kolem ní ke skříni. Popadl její těžký kufr a drsným zatažením ho zazipoval.

"Už není co uklízet," řekl a zvedl kufr z podlahy. "Cokoli jsi zapomněla, můžeš si koupit, až budeš v zámoří. Rodina Thorneových to zaplatí. Nemám trpělivost na tvou zdržovací taktiku."

Otočil se a šel dolů po schodech, jeho těžké kroky se rozléhaly celým domem.

Clara stála jako přimrazená. Z rtů jí unikl hořký smích, zatímco jí po tvářích tekly slzy. Hrubě si je setřela. Co na tom záleží, jestli odjede dnes, nebo zítra? Ať už byla tady, nebo v cizí zemi, byla sama. Nikomu nezáleželo na tom, jestli žije, nebo je mrtvá.

Pomalu sešla schody a následovala ho ven k autu.

Cesta na letiště proběhla v tichosti. Declan řídil rychle a jednal s ní jako s kusem nechtěného zavazadla. Neřekl jediné slovo. Když dorazili, ani nezaparkoval, jen zastavil u obrubníku, kde už čekal jeho asistent, Nolan Pierce.

"Vypadni," řekl Declan nezúčastněným tónem. Ani se neobtěžoval na ni podívat.

Clara otevřela dveře, údy těžké jako olovo. Vystoupila do chladného ranního vzduchu, hlava se jí točila.

Nolan okamžitě vzal její kufr z kufru auta. "Paní Thorneová, šťastnou cestu," řekl zdvořilým, ale profesionálním hlasem. "Pan Thorne má urgentní schůzku, takže se o váš nástup postarám já."

Clara otupěle přikývla a sledovala, jak Declanovo černé auto odjíždí a mizí v ranním provozu bez jediného ohlédnutí.

Nolan ji provedl přes bezpečnostní kontrolu a odvedl ji k odletové bráně. Když dorazili k nástupnímu prostoru, podal jí pas a letenku.

"Zavolejte paní Beatrice Thorneové, jakmile přistanete a usadíte se," instruoval ji Nolan chladně. "Vaše měsíční životní náklady budou převedeny na váš účet, jakmile se s ní spojíte."

"Dobře. Děkuji, Nolane," zašeptala Clara a svírala cestovní doklady v třesoucích se rukou.

Nolan zdvořile přikývl, otočil se a odešel. Nechal ji tam úplně samotnou.

***

O měsíc později žila Clara v temném, stísněném pokoji ve slumech v Aldenwoodu. Budova byla stará a vlhká, odlupující se tapety pokrývala tmavá plíseň a vzduch byl hustý zápachem levné mastnoty. Byl to brutální kontrast k luxusu v Iron Coast, ale bylo to vše, co si mohla dovolit.

Bylo pozdě v noci a Clara seděla schoulená v rohu na své matraci. Neodvažovala se rozsvítit světlo ze strachu, že na sebe upozorní.

Náhle někdo silně zabušil těžkou pěstí na její dveře.

"Otevři! Vím, že tam jsi!" zaburácel hlas pana domácího. "Máš zpoždění s nájmem! Jestli mi nezaplatíš do zítřka, vyhodím tě!"

Clara sebou trhla, v hrůze si zakryla uši, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. Poslední hotovost utratila za základní potraviny a nezbývalo jí nic, co by mu mohla dát.

"Zítra ráno bys měla mít ty peníze, jinak spíš ve stoce!" křičel domácí, než jeho těžké kroky utichly chodbou.

Clara pomalu sundala ruce z uší a vydala ze sebe roztřesený výdech. Přežila další noc, ale zítřek se blížil. Vytáhla telefon. Poslední měsíc se snažila Beatrice dovolat, ale linka byla neustále obsazená nebo to padalo rovnou do hlasové schránky.

Zoufalá vytočila číslo Beatrice ještě jednou, jen aby uslyšela tu známou nahranou zprávu. Zavěsila a z hrdla jí unikl vzlyk. Zbývala jí už jen jedna poslední možnost, volba, která ji připravila i o ten poslední zbytek důstojnosti, co ještě měla.

Vytočila Declanovo číslo.

Linka několikrát zazvonila, než se ozval jeho hrubý, netrpělivý hlas. "Co chceš?"

"Declane... to jsem já," vykoktala Clara.

"Proč voláš?" obořil se na ni. "Řekl jsem ti, abys mě neotravovala."

"Potřebuju mluvit s Beatrice," řekla Clara rychle. "Její telefon nefunguje."

"Neobtěžuj se," odpověděl Declan chladně. "Změnil jsem jí telefonní číslo, abych ti zabránil ji otravovat. Už tě nenechám parazitovat na mé rodině."

Claře se šokem rozšířily oči. "Tys jí změnil číslo?"

"Musíš se naučit být nezávislá, a ne žít jako parazit," řekl Declan. "Zavěšuji."

"Počkej, nezavěšuj!" skočila mu Clara rychle do řeči, spolkla svou hrdost, zatímco jí po tváři tekly slzy. "Jde o životní náklady... ještě jsem je nedostala."