"Cleo, uvědomuješ si, že jsi to posrala, že jo?"

Hlas Marcuse Daltona prořízl těžkou, dusivou mlhu, která obepínala Clein mozek.

Prázdně zírala na jeho ostré, povědomé rysy a její mysl s námahou zpracovávala vizuální vjemy. Ta kognitivní disonance ji paralyzovala. Její nervový systém stále registroval mrazivý, vlhký kámen cely ve věznici s maximální ostrahou. Stále cítila ten tíživý chlad v kostech a v ústech měla kovovou pachuť krve. Živě si pamatovala absolutní dno svého předchozího života. Poté, co ji její důvěryhodný mentor bezcitně zaprodal a nechal ji, ať to všechno odnese, přišla o všechno. O svou akademickou kariéru, svobodu i vůli žít. Pamatovala si to odporné, mokré křupnutí vlastní lebky, když s ní narazila do betonové zdi. Rozhodla se svou bídnou existenci ukončit právě tam a tehdy.

Smrt měla být definitivní oponou.

Tak proč teď seděla v jasně osvětlené místnosti? Proč naproti ní seděl nápadně mladší a svěží Marcus Dalton?

Marcus se na ni zamračil, když neodpovídala. Popadl svůj keramický hrnek s kávou a tvrdě jím praštil o stůl ve studentské jídelně. To drsné, fyzické klapnutí jí vzkřísilo smysly. Doznívající stíny vězeňské cely se roztříštily. Do uší se jí vřítil rušný hluk studentské menzy.

Tohle nebyla halucinace. Nebyla zfetovaná a tohle nebyl žádný zvrácený posmrtný život. Z nevysvětlitelných důvodů se vrátila v čase o deset let zpět. Byla zpátky v posledním ročníku na prestižní Cresthavenské lékařské fakultě.

Marcus se naklonil dopředu a namířil na ni odsuzující prst. "Hele, my to chápeme. Zoufale si chceš zajistit to místo v elitním výzkumném týmu profesora Arthura Kenricka. Všichni vědí, jak tvrdě dřeš. Ale snažit se sabotovat akademické vyhlídky Mayi Winslowové? Předhodit ji vlkům, abys zlikvidovala konkurenci? To je ubohé, Cleo."

Cleo zamrkala a její oči si zvykaly na ostré zářivkové světlo. Mlčela a nechala ho mluvit.

"Uvědomuješ si vůbec vážnost toho, co jsi udělala?" vyjel na ni Marcus a z jeho tónu odkapával svatouškovský hněv. "Obvinila jsi Mayu, že ti ukradla práci. Teď je úplně na dně. Už dny se na kampusu neukázala, protože je na pokraji nervového zhroucení. Jestli v tom budeš pokračovat, doženeš ji k šílenství. Kdy se z tebe stala taková chladnokrevná mrcha?"

Cleo vstřebávala hořkou ironii jeho slov. Tohle byl přesně ten okamžik neblaze proslulého plagiátorského skandálu.

V jejím minulém životě byla Mayina práce nezpochybnitelným, téměř identickým klonem Cleina průkopnického výzkumu. Cleo strávila měsíce tím, že v laboratoři prakticky žila, přežívala na instantní kávě a čisté vůli, jen aby ta data shromáždila. Maya si je prostě vzala. Stejný úhel pohledu, stejná metodologie, stejné soubory dat, stejný závěr.

Když na veřejnost unikly zvěsti o tom donebevolajícím plagiátorství, Cleo očekávala spravedlivé vyšetřování. Místo toho se proti ní obrátila celá katedra. Profesor Kenrick i těch pět starších studentů, které považovala za svou druhou rodinu, na ni zaútočili s jedovatou nepřátelskostí. Onálepkovali ji jako malichernou, žárlivou sabotérku, která šíří zlomyslné pomluvy jen proto, aby zničila novou holku.

Marcus se nad jejím mlčením ušklíbl. "Profesor Kenrick ti nabízí východisko. Dává ti šanci to napravit, než se to dostane před kárnou komisi. Stoupneš si před celé studentstvo a veřejně se Maye omluvíš. Řekneš všem, že jsi lhala. Udělej to a on se postará o to, aby do toho nezasahovalo vedení."

Naklonil se blíž a ztišil hlas do drsné výhrůžky. "Ale jestli odmítneš? Jestli budeš dál vláčet Mayino jméno bahnem? Čeká tě okamžité vyloučení ze školy."

Vyloučení. To slovo viselo ve vzduchu.

V její předchozí časové ose mladší, naivní Cleo křičela pravdu, dokud jí nekrvácelo v krku. Zuřivě bránila svou bezúhonnost a odmítala se omluvit za zločin, který nespáchala. Myslela si, že spravedlnost zvítězí, když bude prostě bojovat dostatečně tvrdě. Tenhle spravedlivý postoj jí vynesl zničený akademický rejstřík, připravil ji o všechny známosti, které měla, a nasměroval ji přímo na temnou cestu, jež skončila vězeňskou uniformou.

Křičet pravdu na lidi, kteří jsou odhodlaní vás nepochopit, bylo mrhání dechem.

Cleo se podívala Marcusovi přímo do očí. "Fajn," řekla. Její hlas byl plochý, bez emocí, prázdný. "Omluvím se."

Marcus ztuhl. Ústa mu zůstala mírně pootevřená. Připravoval se na hádku a křik, očekával, že se bude bránit zuby nehty. Cleo Abbottová se nikdy tak snadno nevzdávala. Zíral na ni, čekal na pointu, čekal, až vybuchne. Když se tak nestalo, ochotně přijal vítězství.

"Dobře," řekl Marcus a maskoval svůj šok samolibým kývnutím. "Dneska večer tu omluvu napiš. Zítra ji přede všemi přečteš."

Popadl tašku a odešel, choval se jako hrdina, který právě vyřešil obrovskou krizi.

Cleo ho sledovala, jak odchází. Pod jejím klidným, kamenným výrazem se jí v hrudi usadil mrazivý pocit odhodlání. Teď už znala pravdu. Maya své deprese pečlivě předstírala. Ty fámy zosnovala sama, hrála si na křehkou oběť, aby Cleo systematicky izolovala od jejích vrstevníků a mentora. Maya chtěla Cleo odstranit z cesty a ta veřejná omluva byla navržena tak, aby Cleo definitivně zlomila.

Tentokrát ne.

Následující ráno kampus hučel očekáváním.

Cleo vyšla ze své koleje a vykročila do areálu Cresthavenu. Ranní slunce nedokázalo zahřát ten chlad v jejích kostech. Držela se vzpřímeně, bradu vysoko a odmítala sklopit zrak, když přecházela přes nádvoří.

Ze všech stran na ni dopadla dusivá vlna zlomyslného šepotu a otevřeného výsměchu. Studenti se zastavovali, ukazovali si na ni a chichotali se, když procházela kolem.

"Podívejte, kdo to je. Bývalá zlatá holka profesora Kenricka," ušklíbla se nahlas jedna dívka na svou kamarádku. "Byla tak žárlivá, že se pokusila hodit na miláčka katedry krádež své práce."

"Můžeš se jí divit?" zamumlal jeden kluk a smál se dostatečně nahlas, aby to Cleo slyšela. "Cleo si myslela, že těch pět starších kluků vlastní, jen proto, že má dobré známky. Pak k nám přestoupila Maya. Maya je stejně chytrá, neskutečně nádherná a má i nějakou osobnost."

"Koukni na ten kyselý obličej," přidal se další student. "Nesahá Maye ani po kotníky. Nechápu, že se jí vůbec někdy někdo zastával."

"Však už se jí taky nezastávají," odsekla první dívka. "Teď všichni stojí za Mayou. Slyšela jsem, že s tou veřejnou omluvou vlastně přišel Declan. Chtěl mít jistotu, že se Cleo poučí."

Declan.

Clein krok nezaváhal, ale na rtech jí pohrál cynický úsměšek. Declan byl její bývalý idol, geniální starší student, ke kterému léta vzhlížela. Byl to důvod, proč na sebe v tomhle oboru tak tvrdě tlačila. Takže to veřejné ponížení byl jeho výmysl. Jak příznačné. Z oné druhé rodiny, kterou kdysi tak milovala, nebyla nic víc než smečka vlků čekajících, až ji roztrhají na kusy.

Než stačila dojít na druhou stranu nádvoří, cestu jí zatarasila vysoká postava.

Caleb Astor.

Caleb byl postgraduálním studentem v prvním ročníku. Ještě v době, kdy byla tápající studentkou nižšího ročníku, probděla nespočet nocí sháněním obskurních odborných knih a formátováním výzkumných dat jen proto, aby Caleb zazářil ve svých přihláškách na doktorát. Nikdy za to nic nechtěla. Dřív na ni spoléhal s každou akademickou laskavostí.

Teď se na ni shlížel s hlubokým morálním odporem.

"Cleo," řekl Caleb hlasem ztěžklým zklamáním. "Vážně jsem si myslel, že patříš k těm dobrým. Nikdy by mě nenapadlo, že klesneš tak hluboko, jen aby ses dostala vpřed."

Cleo se zastavila a podívala se na něj s naprostým nezájmem.

Caleb si nad jejím mlčením odfrkl a přistoupil blíž, aby jí mohl kázat. "Nevidělas Mayu po tom, co jsi udělala. Je fyzicky zničená. Zhubla, je vyčerpaná a sotva v sobě udrží jídlo. Ty její jasné oči? Nezůstala v nich žádná jiskra. Dohnala jsi ji až na samotný okraj."

Naklonil se k ní a jeho tón byl plný blahosklonnosti. "A víš, co je na tom to nejšílenější? Ona je pořád dostatečně svatá na to, aby se tě zastávala. Šla za profesorem Kenrickem tajně, plakala a prosila ho, aby tu veřejnou omluvu zrušil. Nechtěla vidět, jak tě takhle poníží. Ale ty přece musíš mít nějaké srdce, ne? Takže až ji dneska uvidíš, radši se omluv a mysli to vážně."

Cleo sklonila hlavu. Svěsila řasy, aby jí vrhaly stíny na oči a skryly planoucí nenávist, která jí plála v zorničkách. Všichni tu Mayinu hru tak snadno zbaštili. Všichni se předháněli, kdo si zahraje na rytíře v lesklé zbroji pro holku, co ukradla životní dílo jiné studentky.

"Chápu to, Calebe," řekla Cleo tiše, s tlumeným a poslušným hlasem. "Dneska to všechno napravím. Přísahám."

Caleb si zkoumavě prohlížel její skloněnou hlavu. Když ji viděl takhle poddajnou, jak tam stojí jako dítě, které si konečně uvědomilo vážnost svých hříchů, napětí z jeho ramen opadlo. Dlouze a zhluboka si úlevou povzdechl.

Hluboko uvnitř si stále pamatoval tu pracovitou holku, která mu kdysi pomáhala s učením. Respektoval její akademické nasazení. Jen nedokázal pochopit, proč dovolila, aby z ní žárlivost udělala tak zlou osobu. Ale teď už aspoň přebírala zodpovědnost.

"Mělas to s tím svým kouskem zvážit dvakrát," zamumlal Caleb a zavrtěl hlavou. "Tak pojď. Ať už to máme za sebou."

Otočil se a vedl ji směrem ke kanceláři profesora Kenricka. Cleo ho tiše následovala a připravovala se čelit svým žalobcům se skrytým záměrem.