Elodie

Když jsem dorazila do smečkové nemocnice, přede dveřmi tátova pokoje jsem se zhluboka nadechla a jemně do nich zatlačila.

„Ahoj, tati,“ řekla jsem tiše, ačkoli můj hlas zněl v tom tichu až příliš hlasitě.

Ležel bez pohnutí, přesně jako vždycky. Pečlivě přikrytý dekou, jeho silná postava byla teď pohublejší, tvář bledá, ale klidná. Monitory vedle něj vytrvale pípaly, věrné jako vždy. Přešla