Pohled Sylvie

Dívám se otci přímo do jeho krví podlitých očí. Pronikavý zápach zvětralého alkoholu a kyselého potu z něj sálá v těžkých, dusivých vlnách. Odmítám mu dopřát to zadostiučinění, abych se bránila. Ruce mi bezvládně visí podél těla. Odpor by jen přiživil jeho zvrácený vztek. Jeho tlusté, mozolnaté ruce se mi ovinou kolem krku, zaboří se do mé měkké kůže a odříznou mi přívod vzduchu. Je to zrůda. Jakákoli stopa po muži, který mě kdysi choval v náručí, který mi kdysi býval otcem, zmizela už před lety, nahrazena tímhle krutým, zahořklým opilcem.

Před očima mi tančí černé mžitky. Na hrudi mě pálí zoufalá potřeba kyslíku, ale pohled neuhnu. Nebudu brečet. Nebudu prosit.

"Hloupá děvko," zavrčí. Z jeho hlasu odkapává čirý jed.

Povolí své železné sevření a strčí do mě. Hroutím se na studenou, špinavou dřevěnou podlahu našeho obýváku. Přetočím se na bok, lapám po dechu a snažím se vtáhnout drahocenný vzduch zpět do svých křičících plic. Než se mi stačí vyjasnit zrak, tyčí se nade mnou stín. Jeho těžká pracovní bota se setká s mými žebry. Mým bokem projede ostrá, doběla rozžhavená agónie, po které následuje odporné, hlasité křupnutí. Další zlomená kost do důvěrně známé mozaiky utrpení, která pokrývá mé zbité tělo. Pevně zavřu oči a zevnitř se silně kousnu do tváře. Vím moc dobře, že nesmím vykřiknout. Výkřik by mi vynesl jen další kopanec.

Zapřu se třesoucíma rukama o podlahu a donutím se zvednout. S každým nepatrným pohybem mi trupem prostupuje bolest. Přinutím se promluvit a zasípám skrz syrovou bolest v pohmožděném krku. "Můžu ti teď dojít pro to pití."

Mou odměnou za tuto poddajnost je brutální, štípavá rána hřbetem ruky přes tvář. Síla toho úderu mi trhne hlavou do strany. Levé ucho mi zaplní ostré zvonění. Na jazyku se mi z roztrženého rtu rozlije kovová, měděná chuť krve.

"Tak běž, ty blbá krávo," zamumlá. Otočí se ke mně zády a svalí své těžké, oteklé tělo na náš ošoupaný, flekatý gauč. Opotřebované pružiny pod jeho vahou zasténají. Opře si špinavé boty o konferenční stolek a sáhne po ovladači od televize, čímž dává jasně najevo, že pro něj neexistuji.

Přitisknu si ruku na pulzující tvář a odkulhám do kuchyně. Každý krok vysílá prudký záchvěv bolesti do nalomeného žebra, ale i tak zrychlím. Jakékoli zdržení by znamenalo ještě horší výprask. Otevřu zrezivělá dvířka lednice, jejíž tlumené žluté světlo vrhá dlouhé stíny na prázdné police. Vytáhnu studené pivo a kondenzovaná vlhkost mě zebe na pohmožděných kloubech.

Otec mi dává za vinu matčinu smrt. To je kořen této nekonečné noční můry. Před lety, když jsem byla malé dítě, narušil naše hranice krutý odpadlický vlk. Matka se vrhla přede mě a chránila mé drobné tělo tím svým. Zemřela, když odpadlíkovi rvala hrdlo, a obětovala svůj život, abych si já mohla ponechat ten svůj. Otec věří, že já jsem měla být tou, kdo tehdy vykrvácí v prachu. Můj starší bratr Declan sdílí tuto hluboce zakořeněnou nenávist. Společně mě zbavili veškeré lidskosti a udělali z mé každodenní existence živoucí, dýchající peklo. Už dávno jsem se je přestala snažit přesvědčovat o své nevině. Někdy, v hluboké noci, když mě bolest drží bdělou, dokonce přemýšlím, jestli nemají pravdu. Možná by tu pořád byla, kdybych se nikdy nenarodila.

Nesu studenou láhev zpátky do obýváku. Mlčky mu ji podám. Vytrhne mi ji z ruky, aniž by mi věnoval jediný pohled. Odstoupím a čekám. Znám tenhle rituál.

"Poslouchej, ty ošklivá, k ničemu dobrá holko," vyštěkne otec. Vypije poslední zbytky z předchozí láhve, zamává prázdným sklem ve vzduchu a jeho podlité oči se na mě zúží. Bez varování mrští tou těžkou skleněnou láhví přímo na mou hlavu.

Padám k zemi. Přikrčím se právě včas. Sklo prosviští sotva pár centimetrů nad mou lebkou a roztříští se o sádrokarton za mnou. Střepy prší k zemi a rozptýlí se po poškrábaných prknech podlahy jako zubaté ostří. Další nepořádek, který musím uklidit. Je mu to jedno. Nejsem pro něj nic víc než boxovací pytel a služka.

"Běž mi už konečně uvařit večeři a přines mi další pivo!" křičí přes řvoucí televizi.

Zvednu se z podlahy, se skloněnou hlavou, a stáhnu se do kuchyně. Prohrabuju se v naší ubohé spíži. Všechno jídlo, co nám zbylo, tu je jen proto, že jsem ho koupila dřív, než otec propil svou týdenní výplatu. Vytáhnu balíček kuřecích prsou a pár povadlých lístků zeleniny na salát. Pracuju mlčky, ignoruju pulzující bolest v boku, zatímco krájím a opékám maso ve snaze udělat ze zbytků vydatné jídlo. Zasyčení kuřete na rozpálené pánvi maskuje trhaný zvuk mého vlastního dechu. Zírám na plameny na sporáku, zhypnotizovaná tím žárem, a představuju si, jaké by to bylo, nechat ten oheň se rozšířit. Prostě vyjít předními dveřmi a nechat tenhle dům lehnout popelem. Ale zaženu tu myšlenku stejně rychle, jak přišla. Vystopovali by mě.

Když přijde čas naservírovat jídlo, nakupím na jeho talíř kuře a salát. Pro sebe si vezmu jen malinký, na papír tenký plátek masa a pár lístků salátu. Kdybych se opovážila vzít si normální porci, otec by mi vytrhl talíř, shodil mi jídlo na zem a nazval mě tlustým, nenažraným prasetem. Pokud propásne příležitost on, udělá to Declan. Declan napodobuje otcovu krutost na každém kroku, zoufale se snaží získat uznání starého muže. Ale Declanovo zacházení se mnou je mnohem vypočítavější. On nevybuchne jen tak v opileckém oparu. Se svými oblíbenými kamarády se ke mně chovají jako k hračce na jedno použití. Mučí mě na školních chodbách, vysmívají se mému oblečení a mému mlčení, a mění můj život na veřejnosti ve stejnou noční můru, jakou je ten doma.

Odnesu těžký talíř s večeří do obýváku a položím ho na konferenční stolek vedle jeho čerstvého piva. Vydá ze sebe jen tiché, pohrdavé zabručení. To je jediný dík, jakého se mi kdy dostane.

Stáhnu se do kuchyně a padnu na kolena na studené, lepivé linoleum. Rozbité kousky skleněné láhve jsou rozeseté všude. Nejprve posbírám velké kusy. Když sáhnu po shluku zubatých střepů, ostrý střípek se mi hluboko zařízne do dlaně. Vyhrne se jasná stuha karmínové krve a kape na podlahu. Sotva sebou trhnu. Fyzická bolest je pro mě teď už jen neustálý hluk v pozadí.

Omotám si kolem krvácející ruky špinavý hadr a dál uklízím sklo. Dům je relativně tichý, až na tlumené zvuky televize. Declan ještě není doma. Ta myšlenka mi přinese letmý nával úlevy, i když neustálý děs z jeho brzkého návratu mi sedí na hrudi jako olověné závaží. Zkontroluju hodiny v kuchyni. Každá uplynulá minuta ho přivádí blíž k předním dveřím.

Lidé se vždycky diví, proč oběti prostě neodejdou. Proč nevyhledám pomoc u Alfy nebo Luny? Odpověď je krutá. Alfa je starý parťák mého otce z hospody. Pohybují se ve stejných kruzích a vedení zavírá oči před tím, co se děje za našimi zavřenými dveřmi. Žijeme v izolaci na samém okraji území smečky, zády k hlubokému lesu, kde stromy pohlcují každý zvuk. Nikdo moje výkřiky neslyší. Sem takhle daleko nikdo nehlídkuje. Když se mi zlomí kosti, nikdy mě nevezmou do nemocnice, takže neexistují žádné lékařské záznamy o mém týrání. Neexistují žádné únikové cesty. Nemám žádné přátele, na které bych se mohla obrátit, žádnou tajnou skrýš peněz, nemám kam utéct.

Jmenuju se Sylvie. Je mi sedmnáct let a můj život definuje tahle bolest. Kdysi jsem si cenila rodiny. Kdysi jsem si myslela, že pokrevní pouto znamená něco posvátného. Ale teď, když potmě drhnu svou vlastní krev z podlahy v kuchyni, v sobě chovám temné, hnisavé tajemství. Tajně si přeju, aby otec a Declan byli mrtví. Pohlcuje mě skrytá, palčivá nenávist. Vře mi pod kůží a drží mě naživu, když hrozí, že mě zoufalství utopí. Každý večer se modlím k Měsíční bohyni, ne za to, aby se změnili, ale za způsob, jak být konečně svobodná. I kdyby taková svoboda znamenala překročit jejich hroby.