Declanův pohled

Hluboko ve stínech lesa štípe do kůže mrazivý noční vzduch, ale já ho sotva vnímám. Sedím na hnijícím padlém kmeni, nepokrytě hulím trávu a přehazuji si v rukou orosenou láhev levného piva. Moji dva nejlepší kámoši, Vance a Corbin, se opírají o zem kousek ode mě a jejich smích se rozléhá mezi mohutnými kmeny. Nezajímá nás smečková hlídka, která možná dnešní noci obchází hranice. Nezajímáme se o pravidla našich rodičů ani o jejich očekávání. Můj táta rozhodně nesleduje, kam chodím nebo co dělám, dokud se mu nepletu do jeho nočních pitek.

Vance si dlouze potáhne z jointu a při vydechování hustého oblaku kouře mu na rtech pohrává úšklebek. „Hej, brácho,“ dobírá si mě a hází mi další studenou láhev. „Jak se vede ségře?“

Chytím ji jednou rukou, odšroubuji víčko a podrážděně obrátím oči v sloup. Moc dobře vím o tom otravném, ubohém poblouznění, které Vance k Sylvii chová už roky, a on se ho ani moc nesnaží skrývat. Zvedá se mi z toho kufr.

„Není to moje ségra,“ odseknu, hlas stažený a naprosto otrávený. „A ty to víš. Je to její vina, že je moje matka mrtvá, a já ji nenávidím.“

Corbin se mé reakci zachechtá, zakloní hlavu a napije se ze své vlastní láhve. Hřbetem ruky si otře ústa a na tváři se mu rozlije obhroublý úsměv. „Ale musím říct, vole, že je to pořádná kost.“

Prudce se otočím, výhružně na něj zúžím oči a z hrudi se mi ozve tiché zavrčení. „Jak to myslíš?“ zasyčím.

Corbin okamžitě zmlkne, pobavení z jeho tváře vyprchá a pod mým pohledem se stáhne. Ví, že překročil mez. Vůbec Sylvii nechráním. Daleko od toho. Ale nebudu tolerovat, aby o ní moji přátelé měli podobné řeči.

„Držte se od ní dál,“ varuju je oba. „Nenese s sebou nic než potíže. Zeptejte se mýho táty,“ dodám temně. „Jediný, k čemu je dobrá, jsou domácí práce.“

Vance s Corbinem si vymění rychlý pohled, ale přikývnou. Raději drží jazyk za zuby a popíjejí pivo. Ticho se znovu usadí, celkem příjemné, ale zanedlouho se naše posezení blíží ke konci. Pivo dojde a rauš z trávy začne vyprchávat.

Corbin zkontroluje telefon a na tváři se mu objeví zachmuřený výraz. Zvedne se na nohy a zahořkle zamumlá, že mu matka zase nedá pokoj, protože nás všechny vyloučili ze školy. Sarkasticky zamává a odšourá se do tmy, pohlcen hustým lesem.

Vance si povzdechne, zahledí se na žhnoucí uhlík svého jointu a s lítostivým povzdechem ho típne. Podívá se na mě a chmurně poznamená, že jeho rodiče jsou z toho vyloučení stejně tak zuřiví. „Táta mi hrozil, že ze mě vymlátí duši,“ dodává. „Neudělá to, ale když předstírá, že ho to zajímá, cítí se líp.“

„Co budeš dělat dneska večer?“ zeptá se Vance před odchodem a upraví si bundu.

Pokrčím rameny a hodím prázdnou láhev, aby se rozbila o nedaleký kámen. Sklo se roztříští a zaleskne se ve slabém měsíčním světle. „Asi půjdu domů. Možná budu mít štěstí a Sylvie bude ještě vzhůru, abych ji mohl trochu pozlobit.“

Vance se tomu zasměje a rychle mě poplácá po rameni. Vyrazí opačným směrem a nechá mě v tichém lese samotného.

Když jdu sám domů tichým lesem, křupání suchého listí pod mými botami je jediným zvukem, který narušuje to ticho. Do hrudi se mi pomalu začíná vkrádat známý děs. Tráva to trochu otupuje, ale nedokáže zamaskovat krutou realitu toho, co mě čeká. Vím přesně, co mě doma čeká: ožralý otec, co je úplně na mol. Téměř každou noc se opakuje ten samý mizerný vzorec. Někdy na mě začne vrhat urážky hned, jak vejdu do předních dveří, ale většinou si svůj nejhlasitější řev a nejtěžší rány schovává pro Sylvii. Je to rutina, která funguje od jejích pěti let, kdy zemřela naše matka.

Kopnu do uvolněného kamene na prašné cestě a sleduji, jak odskočí do podrostu. Když jsme byli mladší, cítíval jsem k ní nepatrný zlomek lítosti. Díval jsem se, jak se krčí před jeho pěstmi, a cítil jsem v břiše krátké bodnutí soucitu. Ale v okamžiku, kdy mi před očima bleskne studený hrob mé matky, ta lítost se naprosto vytratí. Sylvie ji zabila. Je to její vina, že takhle žijeme, a zaslouží si do poslední kapky všechno utrpení, které se jí dostává.

Moje myšlenky se vrátí k otci. S tím, jak se tátovo pití zhoršuje a s každým dalším týdnem se mu stále víc vymyká z rukou, je na pokraji toho, že ztratí další práci. Vedení smečky nebude přivírat oči věčně. Při pomyšlení na to, že budu zase táhnout jeho zlitou a bezvládnou váhu do postele, se ošiju. Ze zatuchlého pachu levného chlastu, který mu sálá z pórů, se mi zvedá žaludek, ale dělám to, protože musím.

Dávám si načas, abych oddálil svůj návrat, a vzhlédnu k řídkým kouskům noční oblohy viditelným skrz větve. Zničehonic mě zasáhne uvědomění, které mě zastaví na místě. Naše vyloučení zítra končí a já se nedotkl ani kousku školní práce. Ani jsem nerozepnul batoh od chvíle, kdy nás ředitel vyhodil ze školního pozemku.

Na rtech se mi zformuje křivý úsměv, který protne ten přetrvávající děs. Sylvie je mnohem chytřejší než já a může snadno udělat úkoly za mě, abych dostal dobré známky. Pokud už spí, prostě ji vzbudím. Nezáleží na tom, kolik je hodin, nebo jak je unavená. Moc dobře ví, že by mě neměla neposlechnout a čelit následkům.

S ušklíbnutím přidám do kroku. Konečně se objevuje temný obrys domu, izolovaně stojícího na samém okraji území smečky. Světla uvnitř jsou tlumená a známý uzel napětí v mém žaludku se stáhne, jakmile vkročím na přední verandu.

Vejdu předními dveřmi, jejichž zrezivělé panty v nehybném vzduchu zaskřípou. Udeří mě dusivý puch zvětralého piva a neumytých podlah. Z obývacího pokoje hučí televize a vrhá do úzké chodby mihotavé modré světlo. Ignoruji to, vím, že otec je pravděpodobně vytuhlý ve svém křesle a nevnímá svět kolem sebe.

Sklouznu si batohem z ramene a zamířím rovnou do kuchyně. Moje kroky znějí na podlahových prknech těžce a tvrdě. Svou malou sestru najdu u linky. Vypadá uboze, utápí se v příliš velkém oblečení a její bledá tvář je poznamenaná hlubokým vyčerpáním z toho, jak celou noc uklízela ten tátův bordel.

Bez rozmýšlení vrhnu svůj těžký batoh přímo na její hruď.

„Uf,“ vykřikne a zalapá po dechu, když ji zasáhne ta pevná váha. Klopýtne o krok vzad a sotva popadne popruhy, než batoh spadne na linoleum.

Sotva jí věnuji pohled, tvář mám staženou do chladné, nelítostné masky. Nezajímají mě tmavé kruhy pod jejíma očima.

„Dneska večer mi uděláš úkoly,“ zavrčím, a můj hlas prořízne tichou kuchyni jako zubaté ostří.

Sylvie si k hrudi tiskne těžký batoh a tenkými prsty svírá drsnou látku. Vzhlédne ke mně, ale já odmítám brát na vědomí bolest v jejích očích. Zcela ignoruji poražený výraz v její tváři, plný slz, zatvrdím své srdce a odcházím.

Těžké dunění mých bot se rozléhá temnou chodbou, když mířím do svého pokoje. Nechám ji tam stát ve stínech, s mým těžkým batohem, s vědomím, že zbytek své ubohé noci stráví přesně tím, co jsem jí přikázal.