Pohled Sylvie

Sedím v zadní lavici v hodině dějepisu a prázdně zírám na poškrábaný povrch mé dřevěné lavice. Učitel monotónně mluví, donekonečna blábolí o hranicích smeček a prastarých smlouvách, které s mým skutečným životem nemají nic společného. Palcem přejíždím rýhy ve dřevě, dychtivá, aby už ta hodina uběhla. Ve smečce, kde je síla vším, přežívá dívka bez vlka, jako jsem já, jen tak, že zůstává neviditelná.

Najednou se s bouchnutím otevřou těžké dveře třídy.

Ten zvuk narazí do stěny s ohlušující ránou. Trhnu sebou na židli, ale ani nemusím otáčet hlavu, abych věděla, kdo právě přerušil hodinu. Je to ten nový Alfa, o kterém si všichni povídají už od časných ranních hodin. Učitel naštěstí ztichne. Místnost se naplní náhlou bouří zběsilého šepotu, jak moji spolužáci reagují na jeho přítomnost. Zůstávám klidná a zajímalo by mě, co by Alfa mohl chtít v tak obyčejné třídě, jako je tahle.

Pak mě udeří ta vůně.

Nese se zatuchlým, křídou nasyceným vzduchem. Voní to neuvěřitelně, ospalá a opojná směs hlubokého santalového dřeva a ostrého bergamotu. Zhluboka se nadechnu a nechám tu sytou vůni naplnit mé plíce, a na krátkou vteřinu se mi mysl zamlží pohodlím. Ale pak se mi oči zúží. Přímo do žil mi vystřelí chladný osten adrenalinu, když mi to dojde. Existuje jen jeden biologický důvod, proč by mi jiná osoba voněla tak výrazně a silně.

Je to můj druh.

Pomalu otočím hlavu ke dveřím. Samozřejmě, jeho impozantní postava vyplňuje rám a on zvedá ruku. Ukáže prstem přímo na mě a vyčlení si mě.

„Ty,“ řekne hrubě. Jeho hlas je hluboký a srší těžkou autoritou, která přikazuje okamžitou poslušnost. Sevřu okraje lavice a snažím se necuknout. „Pojď se mnou.“

Nečeká na odpověď. Prostě se otočí a kráčí zpátky na chodbu. Jsem nucena vstát, židle mi hlasitě dře o linoleum. Oči mám přilepené k podlaze, když odcházím z místnosti, a palčivě si uvědomuji propukající chichotání a kruté mumlání od mých spolužáků. Skvělé. Jen poskytuji čerstvou potravu pro mlýnek na drby.

Když vyjdu na světlou chodbu, zavřu za sebou dveře a dovolím si na něj podívat. Nemůžu si pomoct, ale s úžasem zírám. Jeho tvář je úchvatně pohledná, samé ostré úhly a silné linie. Oči mají nápadný odstín zelené a jeho černé vlasy jsou chundelaté a spadají mu na ramena. Má na sobě tmavou koženou bundu, díky níž vypadá drsně a která zvýrazňuje silné svaly jeho postavy. Těžce polknu a cítím, jak se přes mě přežene intenzivní vlna nervozity, když se ke mně otočí čelem.

Obrním se. Nejsem naivní. Vím přesně, proč mě sem uprostřed školního dne vytáhl. Přivedl mě sem, aby mě odmítl. Který respektovaný Alfa by vůbec kdy chtěl tak zlomenou a poskvrněnou dívku, jako jsem já? Nemám vlka. Jsem tím nejnižším stupněm v hierarchii smečky. Stát vedle nádherného Alfy, jako je on, musí vypadat příšerně.

Ale odmítám se zlomit. Narovnám ramena, zpřísním výraz, odmítám mu dovolit, aby viděl, jak hluboce mě to zasahuje. Jen to potřebuji mít za sebou a odbyté, byť jen proto, abych mohla utéct zpátky do lavice a předstírat, že se to nikdy nestalo. Od malička jsem snila o tom, že najdu svého druha. Když jsem povyrostla, hloupě jsem doufala, že mě můj osudový partner zachrání z této mizerné existence. Měla jsem mít víc rozumu.

„Poslouchej, můžeme si pohnout,“ zamumlám, můj hlas zní bolestně ploše. „Musím se vrátit do třídy.“

Vypadá na okamžik ohromeně. Obočí se mu svraští, skoro jako by čekal, že se rozbrečím. Ale já to myslím vážně s každým slovem. Čím dříve bude pouto druhů přerušeno, tím dříve zmizí to strašlivé očekávání. Na prchavý okamžik jsem vlastně vděčná, že ještě nemám vlka, což znamená, že bolest z odmítnutí bude mnohem méně krutá.

Zírá na můj chladný výraz, čelist se mu zatne. Zhluboka se nadechne a já se připravuji na nevyhnutelná slova.

„Já, Maddox ze Smečky Kobaltového měsíce, tě odmítám Sylvie z...“ Zaváhá a klopýtne o jméno mé smečky.

„Železného půlměsíce,“ doplním pevně.

Přikývne a vytlačí ze sebe ta těžká slova. „Odmítám tě, Sylvie ze smečky Železného půlměsíce.“

Ve chvíli, kdy jeho rty opustí poslední slabika, bojuji s divokým vytím. Přímo skrz srdce se mi prořízne mučivý, trhavý pocit. Cítím se, jako by se mi hluboko v hrudi kroutila zubatá čepel, vyřezávající životně důležitý kousek mé duše. Fyzická bolest je oslepující, ale já odmítám dovolit, aby viděl spoušť, kterou způsobil. Zatlačím tu hořkou žluč zpátky do krku a zamknu čelist, až mě bolí zuby.

„Já, Sylvie ze smečky Železného půlměsíce, přijímám odmítnutí Maddoxe ze Smečky Kobaltového měsíce,“ řeknu tupě.

Skrývajíc tu nesnesitelnou bolest z toho, že jsem byla roztržena vpůli, věnuji mu úzký, prázdný úsměv. Otočím se na patě a odcházím bez jediného ohlédnutí. Bojuji, abych udržela slzy na uzdě. Část ze mě chce vykřičet mou úzkost, zhroutit se na studenou podlahu a nechat slzy téct. Ale pláč mi k ničemu nebude. Nikdy nebyl.

Návrat do třídy je jako kráčet přímo na vlastní popravu. Nohy mi připadají, jako by byly zality v betonu. V žaludku se mi hromadí hustý pocit hrůzy, když třesoucí se rukou pomalu otáčím klikou. Donutím se vstoupit zpět do místnosti, kráčím nenuceně, předstírám, že se nic nestalo.

Učitel se na mě na zlomek vteřiny podívá, ale nic neřekne. Tiše vklouznu na své místo a sklopím zrak. Na jeden křehký okamžik si pomyslím, že možná bude všechno v pořádku.

Moje štěstí vyprchalo.

„Vypadá to, že někdo byl zavržen,“ protáhne Sloane hlasitě ze zadního rohu.

Okamžitě ztuhnu, čímž nechtěně potvrdím její krutý předpoklad. Cítím tu čistou zlomyslnost a spalující nenávist vyzařující z jejího směru.

„Prostě mě nechte na pokoji,“ zašeptám.

Sloane ze sebe vydá ošklivé odfrknutí smíchu. Vzhlédnu a v duchu se modlím, aby učitel udržel pořádek. Ale pan Harrison se jen odvrátí, lhostejný k té šikaně. Splasknu a zapadnu níž do židle. Dokonce ani autority nezajímá, co se se mnou stane.

Třída rychle propukne v krutý výsměch.

„Zranil tvé city?“ posmívá se Sloane, a na rtech jí pohrává zlomyslný úšklebek.

Zůstávám zticha. Zhluboka se nadechuji a vydechuji, snažím se usměrnit svůj vztek a bojuji, abych neexplodovala. Proč je pro ně tak nemožné nechat mě prostě být? Teď to tak strašně moc bolí a Sloane se vyžívá v mém utrpení.

„Sylvie byla zavržena!“ vykřikne další student.

Tiše zasténám a položím si ruku přes oči. Studenti se začnou smát mému neštěstí a jejich posměšné hlasy se překrývají.

„No, kdo by ji taky chtěl?“

„Podívej se na ni. Je ošklivá. Samozřejmě, že ji odmítl.“

„Je ubohá, jen se na ni podívej.“

„Není šance, že by Alfa chtěl být vůbec někde v její blízkosti.“

Ostrý šepot se odráží tam a zpět. Zabořím hlavu do lavice a tiše vstřebávám tu zlomyslnost, zoufale čekající, až zazvoní závěrečný zvonek. Deprese, která mě tíží, je tak obrovská, že mi ani nezáleží na tom, že jít domů bude stejně tak bolestivé. Prostě se jen potřebuji dostat pryč z tohoto strašného místa.

Když konečně zazvoní zvonek, mohla bych skoro skákat radostí. Moje úleva je však okamžitě zničena.

Zatímco se zbytek třídy trousí na rušné chodby, Sloane a její obdivovatelky neodcházejí. Záměrně zůstávají vzadu. Když si přehodím batoh přes rameno, uvědomím si, že mě zahnaly do kouta. Vzhlédnu do Sloaniny uculující se tváře a po zádech mi přeběhne chladný mráz. Podívá se na své kamarádky.

„Víte, co máte dělat,“ přikáže jim Sloane chladně.

Hruď mi sevře panika. Upustím tašku a snažím se utéct, ale nejsem dost rychlá.

Pár rukou do mě zezadu tvrdě strčí. Zřítím se na podlahu, koleny narazím do linolea. Než se stihnu odplazit, začnou na mě pršet těžké boty.

Zlomyslně mě kopají, znovu a znovu. Křičím v čiré agónii, když se bota setká s mým bokem. Cítím, jak mi žebra s odporným křupnutím praskají. Hruď se mi v zoufalém boji o vzduch okamžitě stáhne a plíce se odmítají roztáhnout. Stočím své tělo do těsného klubíčka, hlavu si chráním rukama a celou věčnost čekám, až ta brutální agónie skončí.

„Drž se dál od Maddoxe, ty děvko,“ zašeptá Sloane výhružně ode dveří, když konečně ustoupí a opustí místnost.

Schoulená v embryonální poloze na studené podlaze vzlykám skrz tu strašnou bolest. Každý mělký nádech vyšle mými roztříštěnými žebry doběla rozžhavený osten agónie. Vím, že budu mít neuvěřitelné štěstí, jen když se sama zvednu, natož abych došla domů.

Pomalu, mučivě, se vytáhnu na třesoucí se ruce a kolena. Místnost se se mnou prudce točí, okraje lavic se rozmazávají do temných stínů. Odstrčím se od podlahy, zatínajíc zuby proti té spalující bolesti.

Sotva se dostanu do stoje, než se mého mozku zmocní extrémní točení hlavy. Nohy pod mnou vypovědí službu. Právě když padám zpět na podlahu a těžká temnota mě zcela obklopí, dveře třídy se rozletí.

Poslední, co slyším, než ztratím vědomí, je jeho zběsilý hlas, jak křičí z plných plic: „Sežeňte sem doktora, hned.“