Pohled Maddoxe

Nechal jsem se tou opojnou vůní křupavých jablek a teplé skořice přitáhnout přímo k dřevěným dveřím nedaleké učebny. Čelist mám pevně sevřenou. Ruce svírám v bok v pevné pěsti, až mi bělají klouby. Bez jediného slova varování chytím studenou kovovou kliku a strčím do dveří. Narazí do sádrokartonové stěny s ohlušujícím prasknutím, které se prázdnou chodbou rozlehne jako výstřel.

Jednotvárný hlas učitele se okamžitě utne. Hlavy se trhnutím otočí mým směrem. Učitel mě propálí pohledem a otevírá ústa, aby mě napomenul za to náhlé vniknutí. Upřu na něj stejný pohled a nechám ve svých očích problesknout syrovou, děsivou dominanci mého postavení. Učitel těžce polkne, ohryzek se mu zachvěje a on rychle zamrká. Sklapne pusu a udělá pomalý krok vzad. Neřekne nic. Dokonce i lidští učitelé moc dobře vědí, že se nemají zahrávat s Alfou. Ušklíbnu se, stojím rovně ve dveřích a nechávám svou zastrašující přítomnost zaplnit ten malý prostor a udusit vzduch v místnosti.

Přejedu očima po řadách přeplněných lavic a prozkoumám každou tvář v utichlé třídě. Studenti se vzpamatovávají z šoku a začínají šeptat, naklánějí se k sobě a vrhají mým směrem nervózní, vyděšené pohledy. Ignoruji ty plané drby. Jsem tu jen kvůli jedné osobě. Ta sytá vůně visí hustě a těžce ve vzduchu, obtáčí mé smysly a sbíhají se mi sliny. Zadržuji dech, zatímco hledám její zdroj, odhodlán nedovolit, aby mi partnerské pouto zastřelo úsudek.

Trvá mi to minutu, než můj pohled přeskočí z jednoho vyděšeného studenta na druhého. A pak ji konečně zahlédnu.

Sedí skoro úplně vzadu ve třídě a je jediným člověkem v celé místnosti, který se ode mě záměrně dívá pryč. Hlavu má odvrácenou k oknu, pohled upřený na něco venku. Ztuhnu ve dveřích. Prohlížím si ji, v hrudi se mi svírá složitá, těžká emoce, kterou odmítám pojmenovat.

Má dlouhé blond vlasy, které jí v jemných vlnách padají přes ramena a zachycují ostré zářivkové světlo v místnosti. Ale je to její křehký vzhled, který vyvolá nečekané, bolestivé zatažení u mého srdce. Je tak bledá. Je tak neuvěřitelně vyzáblá. *Jí vůbec?* pomyslím si sardonicky a moje mysl automaticky katalogizuje její křehký stav, než se zarazím.

Její oblečení je jí klidně o dvě čísla větší. Vybledlý, nadměrně velký svetr pohlcuje její malou postavu a skrývá její hubená ramena a křehké klíční kosti, ale pravdu přede mnou neskryje. Když se trochu ošije na své plastové židli, zahlédnu ty tmavé, těžké kruhy pod očima. Vypadá vyčerpaně, jako by se celou noc pořádně nevyspala celé roky. Vypadá jako dívka, která na svých drobných ramenou nese tíhu celého světa.

*Proč mě to vůbec zajímá?* pokárám se v duchu a vracím svou pozornost zpět k drsné realitě situace. Nejsem tu proto, abych ji zachránil. Jsem tu proto, abych jí zlomil srdce. Šepot ve třídě sílí, studenti debatují, proč tu stojím a zírám na tu tichou, osamělou dívku v zadní lavici. Rozmýšlím se, jak ji z téhle místnosti hladce dostat. Ale čím déle se na ni dívám, tím těžší je dýchat. Vůně skořice mě topí.

Rozhodnu se pro tupý, bezohledný přístup. Jsem zoufalý, abych to už měl za sebou, abych se mohl posunout dál ve svém životě. Zvednu ruku a jedním prstem na ni přímo ukážu.

„Ty,“ řeknu odseknutě. Můj hlas protne zběsilý šepot a místnost znovu ztichne.

Ztuhne na svém místě. Pomalu, váhavě otočí obličej, aby se na mě podívala. Zbývající barva z jejích tváří vyprchá, a zůstane vypadat jako vyděšený duch. Sleduji, jak jí z tváře mizí krev, a na zlomek vteřiny uvažuji, jestli tu u své lavice neomdlí. Doufám, že ne. Tahnout dívku v bezvědomí do ošetřovny je ta poslední věc, se kterou se chci dnes vypořádávat.

„Pojď se mnou,“ rozkážu.

Nechám svůj tón Alfy prosáknout do slov a protkám příkaz nepopiratelnou, drtivou autoritou. Ta síla udeří do vzduchu, těžká a dusivá. Je nucena poslechnout. Sleduji, jak těžce polkne, její hubené ruce se prudce třesou, když odsune židli a vstane. Učitel se v pozadí mračí, zjevně nespokojený s tím nehorázným vyrušením, ale mě to nezajímá. Chci se s tímhle problémem vypořádat hned teď.

Když kráčí úzkou uličkou ke mně, začne mě bolet srdce. Bolest je to ostrá, vyzařující hluboko v mých žebrech. Můj vlk na mě křičí. Zmítá se ve své mentální kleci, vrhá násilné hrozby a hořké stížnosti na to, co se chystám udělat naší vyvolené družce. Zatnu zuby a obrním své srdce. Vnutím na místo tlustý, těžký mentální blok a strčím svého zuřivého vlka dolů do temného ticha, abych nemusel poslouchat jeho zoufalé prosby.

Váhavě vyjde ze třídy, oči přilepené k podlaze. Vedu ji pár kroků tichou chodbou, dostatečně daleko od zvědavých očí jejích všetečných spolužáků. Stojíme v prázdné chodbě a mezi námi se rozprostírá těžké ticho. Projedu si napjatou rukou střapaté vlasy a vydechnu drsný, trhaný dech. Podívám se na ni dolů a přímo do břicha mě udeří náhlé, masivní bodnutí viny.

Stojí tam, vypadá tak malá a zranitelná. Zaslouží si druha, který ji bude dokázat opravdově milovat, chránit ji a starat se o ni. Zaslouží si štěstí. Já toho schopen nejsem. Jsem neopravitelně rozbitý. Odmítám dovolit lásce, aby mě udělala slabým, jako to udělala mému otci.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se a nutím svůj hlas, aby zůstal hluboký a klidný.

Skousne si spodní ret a vzhlédne ke mně beznadějnýma, prázdnýma očima. Je to rozkošné. V krku se mi zadrhne dech. Navzdory její bledé pleti a vyčerpanému výrazu je na ní všechno úchvatně krásné, od zlatých vlasů až po špičky jejích obnošených tenisek. Za mým mentálním blokem můj vlk vrčí čirou, nefalšovanou nenávistí. Z duše mě nenávidí za to, že ji vystavuji takovému trápení. Udržuji blok a odháním tu mučivou bolest.

„Jsem Sylvie,“ odpoví tiše. Její hlas je neuvěřitelně jemný, sotva víc než křehký šepot.

Srdce mi vynechá úder o žebra. *Sylvie*. To krásné jméno se k ní dokonale hodí. Je jemné a jedinečné, přesně jako ona. Přinutím se na tváři vykouzlit křečovitý, napjatý úsměv a cítím se neuvěřitelně vinen za to, že jsem ji sem vytáhl, jen abych roztrhal její svět na kusy. Musím tu náplast strhnout rychle.

„Poslouchej, Sylvie,“ začnu a lehce se zamotám, abych zakryl stoupající paniku v hrudi. „Tohle není nic proti tobě. Přísahám, že ne. Ale odmítám mít družku, a naneštěstí jsi to prostě ty.“

Přestanu mluvit a čekám na následek. Čekám na horké slzy. Čekám na šok, na popírání. Připravuji se na to, že bude brečet, nebo mě prosit, abych jí dal šanci. Ale ona nedělá nic z toho. Jen pokrčí hubenými rameny a dívá se skrz mě, jako by žila ve svém vlastním malém světě.

Píchne to u srdce. Vlastně to fyzicky zraňuje mou pýchu. Těžce vydechnu a zírám na její prázdnou, stoickou tvář. Nechápe, jak je to vážné? Je jí jedno, že se chystám navždy rozetnout naše duše? Můj vlk je zoufalý, vyje v agónii. Kdyby nebylo toho bloku, zmocnil by se kontroly nad mým tělem jen proto, aby mě zastavil.

Pak si povzdechne. „Můžeš mě už odmítnout, abych se mohla vrátit do třídy?“ zamumlá a přenese váhu z jedné nohy na druhou. „Pořád ještě musím odevzdat domácí úkol.“

Ta chladná slova mi vysají dech přímo z plic.

Její absolutní lhostejnost mě udeří jako fyzická rána do břicha. No, to bylo na nic. Zírám na ni s lehce povislou čelistí. Uvědomuji si, že někde hluboko uvnitř jsem tajně doufal, že se bude bránit. Doufal jsem, že odmítne být odvrhnuta, že ukáže nějakou jiskru emocí. Místo toho k tomuto monumentálnímu okamžiku přistupuje jako k menší nepříjemnosti ve svém denním školním rozvrhu.

Zhluboka, vyrovnaně se nadechnu a podívám se jí přímo do nádherných, unavených očí. Musím to dokončit.

„Já, Maddox ze Smečky Kobaltového měsíce, odmítám tě, Sylvie ze—“ zarazím se a uvědomím si, že ani neznám jméno její smečky.

„Železného půlměsíce,“ doplní jednotvárně, aniž by se zastavila byť jen na vteřinu.

„Odmítám tě, Sylvie ze smečky Železného půlměsíce,“ dokončím zachmuřeně. Ta slova v mých ústech chutnají jako hořký popel.

Čekám. Nezaváhá ani na zlomek vteřiny. Zhluboka se nadechne a její tvář zůstává prázdnou maskou bez emocí.

„Já, Sylvie ze smečky Železného půlměsíce, přijímám odmítnutí od Maddoxe ze Smečky Kobaltového měsíce.“

Říká to tak tupě, tak bez zájmu. Jakmile jí z úst splyne poslední slabika, otočí se na patě a odchází. Nevěnuje mi jediný pohled přes rameno. Míří prostě rovnou k dřevěným dveřím učebny.

Stojím zmrazený na chodbě a zírám na její vzdalující se postavu. Zaleje mě těžká vlna náhlé, drtivé lítosti. Zranil jsem její city? To nelze říct. Vypadala tak poraženě, tak naprosto odtržená od reality.

Když sleduji, jak mizí zpátky uvnitř, ucítím ve středu hrudi lehké, ostré bodnutí. Pouto druhů se roztrhne a praskne jako křehká, tenká nit. Jsem upřímně šokován tím, jak bezbolestné to fyzické oddělení je. Všichni vždycky mluví o nesnesitelné bolesti z odmítnutí, ale tohle nebylo nic víc než krátké štípnutí. Přesto mě emocionální váha toho, co jsem právě udělal, drtí, tlačí mi na plíce, až sotva popadám dech.

Uvědomím si, že se ani nechytla za hruď. Také necítila žádnou bolest. To znamená, že ještě nedostala svého vlka. Musí být mladší než já a má zpoždění s proměnou. Kvůli tomuto náhlému zjištění je její poražený postoj ještě tragičtější. Někdo v jejím věku by neměl vypadat tak bez života a vyčerpaně.

Přetáhnu si těžkou ruku po tváři, otočím se na patě a zamířím na další hodinu. Snažím se sám sebe přesvědčit, že jsem jí prokázal obrovskou laskavost. Evidentně také nechtěla druha. Nebojovala o mě. Ani ji to nezajímalo. Ušetřil jsem nás oba potíží ze špinavého zlomeného srdce někdy v budoucnu.

*Tak proč se cítím tak příšerně?* ptám se sám sebe, zatímco mi těžké boty duní o dlaždice z linolea. *Proč si nedokážu přestat představovat její bledou tvář a beznadějné oči?*

Kráčím chodbou a v duchu se raduji z jednoho malého detailu. Protože je mladší a ještě se neproměnila, znamená to, že je v nižším ročníku. Nebudeme sdílet žádné vyučovací hodiny. Nebudu se muset dívat na její prázdný, odtažitý výraz každý den. Nebudu muset čelit fyzické připomínce svého selhání.

Dlouze si povzdechnu a konečně uvolním ten mentální blok. Připravuji se. Čekám, že na mě můj vlk začne řvát, že mi roztrhá mysl. Ale on neříká vůbec nic. Neochvějně se mnou odmítá mluvit, stahuje se do nejtemnějšího, nejchladnějšího kouta mé mysli a trucuje v těžkém, zoufalém tichu. Hodím to za hlavu. Nakonec se přes to přenese. Uvědomí si, že jsem udělal správnou věc. Milovat znamená být zraněn. To by si měl pamatovat.