POV: Elena Vázquez.

Cinkání příborů, syčení kávovaru a hlasitý, rozléhající se hovor útočí na mé uši. Malá restaurace v centru je útulná, silně voní po pečeném česneku a smaženém těstě, ale já sotva dokážu nabrat vzduch do plic. Sedím v ošoupaném koženém boxu naproti své nejlepší kamarádce Biance a zoufale se snažím potlačit ten spirálovitý chaos, který mi drásá mysl.

Uplynuly dva mučivé dny od mé katastrofální, alkoholem posilněné známosti na jednu noc. Dva dny od chvíle, kdy mě naprostý cizinec – nemilosrdný, chladnokrevný vrah, kterého jsem potkala v temné uličce – povalil na matraci, roztáhl mi stehna a vrazil svůj holý pták hluboko do mě. Překročili jsme naprosto všechny hranice. Teď mi drtivý pocit viny z fyzické nevěry mému příteli Varovi leží na hrudi jako kovadlina. Pokaždé, když mrknu, vidím Varovu tvář. Zradila jsem ho.

Ale hned vedle té obrovské viny sedí sžíravý, tajný děs. Děs tak těžký, že se mi z něj třesou ruce. Nepoužil kondom. Ten dominantní, děsivý muž do mě vypustil své syrové sémě. Zvedá se mi žaludek při pomyšlení, že bych z té nechráněné noci už mohla být těhotná, a to pomyšlení hrozí, že u mě přímo tady v boxu spustí plnohodnotný panický záchvat.

„Uklidni se, holka. Tyhle věci se stávají,“ prohodí Bianca s lehkostí. Ležérně ťuká pěstěnými nehty o okraj zalaminovaného lístku, jako by neměla jedinou starost na světě. Nezná celý příběh. Myslí si, že to byl jen divoký úlet. „To, že zná tvoje křestní jméno, ještě neznamená, že o tobě ví všechno. Neznáš ho a on nezná tebe. Byla to jedna noc. Hoď se do klidu, Leno. Mám hlad.“

Nakloním se přes malý dřevěný stůl. Svírám jeho okraj tak silně, až mi bělají klouby. Hlas tlumím do zběsilého šepotu, ale tónem prakticky křičím.

„Našel můj byt, Bio! Ví, kde kurva bydlím! Kdybys náhodou zapomněla, přesně tam jsme spolu spali!“ zasyčím. Srdce mi v žebrech tluče zběsilým rytmem. „Nevzal si mě jen tak do hotelu. Přišel ke mně domů. Zná rozložení mé ložnice. Zná moji vůni. Jsem si docela jistá, že už o mně ví úplně všechno.“

V koutcích očí mě štípou slzy. V krku se mi drápe hlubší, život ohrožující panika. Chci se přiznat ke svému strachu z těhotenství, ale nemůžu. Už dávno jsem Biance namluvila, že beru antikoncepci. Hloupá lež, abych se vyhnula kázání. Teď mi stud svazuje jazyk. Příliš se stydím přiznat, jak jsem byla lehkovážná a hloupá.

Bianca, nemající tušení o skutečném nebezpečí, které krouží kolem mého života, odloží lístek. Tvář jí zjemní soucitem. „Chceš jít zatím bydlet ke mně? Prostě u mě přespíš, dokud se Varo konečně nevrátí do města?“

Přerývaně vydechnu. Natáhnu se přes stůl a přikryji její teplou ruku svými třesoucími se prsty.

„Ne, nemyslím si, že by se to Varovi líbilo. Nechci ti narušovat soukromí,“ odmítnu jemně.

To je jen polovina pravdy. Skutečným důvodem, proč nemůžu zůstat u Biy, je samotný Varo. Můj přítel má hluboce děsivou, agresivní stránku. Temnou, násilnickou povahu, která bublá těsně pod jeho okouzlujícím povrchem. Tuhle jeho stránku jsem před svou nejlepší kamarádkou vždy pečlivě a záměrně skrývala. Pokud by se Varo vrátil domů a našel by mě, jak se krčím v Biančině bytě, jeho vztek by přetekl a já odmítám dostat Biu do křížové palby.

„Jen chci, abys byla v pořádku, El. Vždycky jsem tu pro tebe,“ řekne s chápavým úsměvem.

„Já vím. Děkuju.“ Vnutím na rty chabý úsměv a cítím, jak mě z ramen opouští nepatrný zlomek napětí.

„Tak co si dáme k jídlu? Mám chuť na něco sladkého. Dám si ananasovou lepkavou rýži,“ oznámí Bia a převede řeč jinam.

Vítám tu prozaickou změnu tématu. „Dám si grilované krevety s mangovým salátem.“

Otočím hlavu a můj nervózní pohled namátkou přelétne po rušné místnosti. Pátram u přeplněných stolů a boxů po volné servírce. Místo toho mé oči přejedou jídelní část a zastaví se přímo u předního pultu s jídlem s sebou.

Krev se mi promění v led. Plíce přestanou pracovat.

Panebože, ne.

U pokladny ležérně postává vysoká postava se širokými rameny. Má na sobě vypasované černé kalhoty a naškrobenou, drahou bílou košili, která se mu pevně napíná přes svalnatá záda. Na potetovaném zápěstí mu odpočívají těžké, lesklé stříbrné hodinky.

Tam kurva je. Ten vrah.

Úplně stejné výrazné rysy, které jsem se tak urputně snažila vymazat ze své traumatizované mysli, teď stojí přímo přede mnou za bílého dne. Muž, který mě ošukal do bezvědomí. Muž, který v uličkách vraždí lidi.

Bia si všimne mého náhlého zamrznutí. Z tváře se mi vytratí barva. Začne se točit na židli, aby sledovala můj pohled. „Na koho to kouk—„

Popadnu ji za ruku. Nehty se jí zaryjí do kůže. Mé hnědé oči se v čiré panice doširoka rozevřou.

„Nedívej se,“ zašeptám zběsile. „To je on.“

Bia vydechne úžasem, oči se jí rozzáří pomýlenou zvědavostí. „Cože? Tím spíš se musím podívat—„

„Bianco, prosím!“ prakticky ji prosím. Hlas se mi zlomí. Modlím se k jakémukoliv bohu, který mě vyslyší, aby to byla jen bizarní, nešťastná náhoda. Modlím se, aby si tu jen objednával jídlo s sebou a v té přelidněné místnosti mě nezahlédl. Přeju si, aby se pode mnou propadla zem a celou mě spolkla.

„Dobře, fajn. Nebudu se dívat. Nechápu ale, co se děje tak strašného. Jen jsem mu chtěla vidět do tváře,“ ošije se a narovná se na židli.

Pustím její ruku. Obě sklopíme hlavy. Intenzivně zíráme na barevné zalaminované lístky. Předstírám, že studuji seznam předkrmů, přejíždím po slovech na papíře, aniž bych vnímala jediné písmeno. Srdce mi v uších buší zběsilým, ohlušujícím rytmem.

„Chceš jít pryč? Půjdeme někam jinam?“ zašeptá Bia, cítící syrovou úzkost, která ze mě vyzařuje.

„Ne. Už sedíme. Kdybychom teď vstaly a rozeběhly se ke dveřím, jenom na sebe upozorníme. Navíc si myslím, že si jen bere jídlo s sebou,“ odpovím. V mysli se mi začíná usazovat zoufalý střípek úlevy. Stojí ke mně zády. Je to jen náhoda.

„Tak asi počkáme na servírku,“ zamumlá Bia.

K našemu stolu konečně dorazí veselá servírka. Vytáhne ze zástěry blok a s jasným úsměvem nás pozdraví. Odříká denní nabídku, přijme naše objednávky na oběd a zapíše si pití. Bradu držím přitisknutou k hrudi a zírám na solničku s pepřenkou. Odmítám se podívat k přednímu pultu. Odmítám na sebe upoutat jeho pozornost.

„Taková milá paní,“ usměje se Bia, když se servírka otočí a odchází směrem k rušné kuchyni.

S pocitem, že mě zaplavuje ta sladká úleva, dlouze vydechnu. Servírka je pryč. Uplynulo dost času. Předpokládám, že ten nebezpečný muž zaplatil za jídlo a odešel dveřmi ven.

Opatrně zvednu ztěžklou hlavu.

Šeredně jsem se spletla.

Stojí přesně na stejném místě. Už nestojí čelem k pokladně. Tělo má natočené a dívá se přímo na můj stůl.

V jasném, prozářeném denním světle restaurace mi srdce vyskočí až do krku. Stíny uličky a mé temné ložnice jsou pryč a odhalují každý ostrý, nemilosrdný detail jeho tváře. Zachytí můj vyjevený pohled. Vrhne na mě temný, chápavý úšklebek. Tvář mu prohloubí jediný, zřetelný ďolíček. Je to úsměv predátora, arogantní a teritoriální, tiše uznávající ty špinavé, syrové vzpomínky, které sdílíme.

Pak, plynule a bez jakýchkoliv starostí, odvrátí svůj intenzivní zelený pohled na nižšího muže, který stojí hned vedle něj.

V suchém krku se mi zadrhne dech. Mé oči se přesunou na toho druhého muže a donutí mě vyděšeně mrknout a podívat se znovu. Muž stojí ve strnulém postoji, oblečený v tmavém.

Tu druhou tvář znám. Znám ji až moc dobře. Je to tvář, se kterou jsem důvěrně vyrůstala. Tvář, která mi bolestně a ostře připomíná mého nelítostného otce.

„Diego?“ zašeptám pro sebe. To jméno chutná jako popel. Hlas se mi zlomí čirým šokem.

Co dělá můj bratr vedle toho vraha z uličky?

Bia okamžitě svraští své dokonale tvarované obočí. Nakloní se přes stůl, jakmile vycítí mou náhlou tíseň. „El? Co se děje? Vypadáš opravdu rozrušeně.“

Ztěžka polknu. V krku mi stoupají žaludeční šťávy. Bojuji s obrovskou, nastupující panickou atakou, která hrozí, že mě překlopí přes okraj. Otřu si potící se dlaně o stehna.

„Jsem v pořádku. Jen je tu hrozný horko,“ zalžu hladce.

Bia přijme výmluvu a upíjí vodu. Zná o mé minulosti jen tu povrchní pravdu. Řekla jsem jí, že jsem odvážně utekla z domova prostě proto, abych unikla přísnému, ovládajícímu otci. Nezná žádné z těch děsivých, násilných mafiánských detailů z rodinné historie. Neví o krvi, zbraních ani kartelu.

Uvnitř své mysli se rozpadám v prach.

Diego. Moje vlastní krev. Pokud se můj bratr jen tak poflakuje s tajemným vrahem z uličky, jsou propojení. Operují ve stejném temném podsvětí. Je jen děsivou otázkou času, než moje nebezpečná rodina využije tohoto vraha, aby mě vystopovala. Najdou mě. Násilím mě odtáhnou zpátky na sídlo a připoutají mě ke katastrofálnímu, domluvenému mafiánskému sňatku, před kterým jsem celý život utíkala.

Najednou si hluboce přeju, abych tu velkorysou Biančinu nabídku prostě přijala. Měla jsem si sbalit tašku a schovat se u ní v bytě. Stěny restaurace mi připadají jako klec, která se nade mnou zavírá. Moje zoufalá, palčivá potřeba, aby se Varo vrátil, se s každou ubíhající vteřinou stupňuje. Potřebuju ho. Potřebuju jeho ochranu, i přes všechny jeho temné chyby.

Pomalu se donutím podívat se zpět k rušnému pultu. Zapřu své třesoucí se tělo, vyděšená ze setkání s jejich očima, vyděšená z toho, že uvidím Diega kráčet přes místnost, aby mě popadl.

Ale tentokrát je k mému naprostému zmatení pult prázdný. Oba jsou pryč.