Vittorio Del Carlo

„Mů—“ Odmlčela se, než to slovo vůbec vyslovila. Zavřela oči a povzdechla si. „Můžu si tu studovat? Cítím se jen trochu—“

„Samozřejmě, amore.“ Pomalým kývnutím jsem souhlasil.

Myslela si snad, že se musí ptát?

„Jsi si jistý?“

Přejedu si prsty po rtech a pomalu nakloním hlavu. „Samozřejmě!“

Věděl jsem, že začínám znít podrážděně už jen proto, že se mě na to vůbec zeptala.

„Dobře.