Talia pozorovala Cormacovu odpočívající tvář v šerém tichu ošetřovny, osvětlenou pouze měkkou, pulzující září tlumeného světla na stropě. Vypadal teď klidně – nebo alespoň tak klidně, jak to u někoho se zraněným vlkem šlo. Jeho hruď se rovnoměrně zvedala a klesala, svaly se mu už netřásly pod tíhou zlomeného ducha.

Jeho vlk konečně... odpočíval.

Ne uzdravený. Ne celistvý. Ale už nebojoval tu nemož