Ta otázka visela jako čepel zavěšená mezi nimi a chvěla se s každým křehkým úderem srdce.

Místnost byla až příliš klidná, příliš tichá. Tlumené odpolední světlo pronikalo vysokými okny ošetřovny a vrhalo na podlahu měkké, vlnící se paprsky zlata. Ve vzduchu se vznášela zrnka prachu jako drobné zavěšené vzpomínky. Slabě to tu vonělo po bylinkách a vlčí magii – levandulovém oleji, pastě z oměje šala