Rozštípané dřevo mřížoví se mi zařezává do dlaní, když spouštím svou váhu k zemi. Do tváře mi naráží svěží noční vzduch nesoucí pronikavou vůni borovic a rozkvetlých citrusů. Nutím plíce, aby se roztáhly, a hltám tu chladnou atmosféru. Přála bych si, abych si ji mohla užít, ale mé oči těkají po pěstěné krajině. Dole se míhají stíny. Podél obvodu přecházejí urostlí strážci oblečení v černém, přes hruď zavěšené těžké útočné pušky. Hlídají zahrady pod luxusním apartmá, kterému říkám má pozlacená vězeňská cela.

Chladný vánek vůbec nezklidňuje můj zběsilý tlukot srdce. Přitisknu se ke kamenné zdi a sleduji, jak poslední člen bezpečnostního týmu mizí za obrovskou kamennou fontánou. Teď, nebo nikdy. Tohle je moje šance. Pokud selžu, zamknou mě v té ložnici a zahodí klíč. Už nikdy neucítím slunce. Odmítám být připoutaná k jejich matraci. Odmítám být jejich zajatou královnou. V duchu začínám odpočítávat. Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna.

Nohy mi dopadnou na zem a já se vrhnu přes rozlehlé otevřené zahrady. Na sídlo se snáší stříbřitá záře srpku měsíce a osvětluje úhledně zastřiženou trávu a tuhé živé ploty. Ve vlhkém vzduchu visí vůně čerstvě posečeného trávníku, která se mísí s dovezenými růžovými keři lemujícími cesty. Oči nespouštím z linie stromů v dálce. Ten hustý les je moje spása. Nohy mi dusají o drny, rytmické bubnování ladí s tepem, který mi buší v uších. Kromě mého přerývaného dechu je slyšet jen cvrkot cvrčků.

Dorazím na okraj zahrady a zastavím se u kované lavičky pod obří magnólií. V mých poslušných dnech mi dovolili tu sedět a číst si. Bylo to mé jediné útočiště. Obklopená serenádami přírody jsem se mohla ponořit do knih a zapomenout, proč tu jsem. Mohla jsem zapomenout na to kamenné sídlo. Mohla jsem zapomenout na ně.

U lavičky se zastavím, abych naposledy zkontrolovala okolí. Udělám tu fatální chybu, že se ohlédnu přes rameno. Vysoko nahoře, na hlavním balkóně, se z otevřených francouzských dveří line ostré žluté světlo. Uprostřed toho světla stojí muži, kterých se bojím víc než samotné smrti. Moji věznitelé.

Nekřičí ani neutíkají. Stojí bok po boku, paže zkřížené na širokých hrudích, a mlčky mě sledují. Dokonce i přes tu obrovskou rozlohu zahrady, dokonce i přes temný plášť noci cítím v jejich pohledech dusivou výzvu. Provokují mě, abych udělala další krok do divočiny. Zhluboka, roztřeseně se nadechnu a sklopím bradu, čímž jim vnuknu iluzi, že se jim znovu podřizuji. Ale dnes v noci ne. Prudce zvednu hlavu, vypláznu jazyk a vytrčím do vzduchu svá pohmožděná zápěstí. Ukážu jim prostředníček, vztyčím oba jako nehorázný projev vzdoru, než se otočím na patě a vrhnu se rovnou do černé propasti lesa.

"LYRO!" Surový řev roztříští tichou noc. Své jméno slyším ještě několikrát, slábne, jak nutím nohy, aby kmitaly rychleji. Koruny lesa jsou husté a pohlcují měsíční světlo vcelku. Prodírám se těžkým podrostem. Nízko visící větve mě šlehají do rukou a nohou a zanechávají za sebou stopu štípajících škrábanců. Pod nohama mi ostře praská suché listí a silné klacky. Hruď se mi stahuje, prosí o kyslík, zatímco vháním vzduch do křičících plic. Svaly mi hoří kyselinou mléčnou, ale prodírám se tou agónií. Kličkuji doleva, pak doprava a zoufale se snažím najít cestu. Připadá mi, jako bych běžela celé hodiny, ačkoli můj racionální mozek ví, že uplynuly sotva minuty.

"LYRO!" Blíží se. Panika přebíjí mé smysly. Risknu pohled dozadu a noha se mi zachytí o silnou, skrytou větev. Ztvrdka dopadnu na zem. Mé natažené dlaně a holá kolena schytají brutální sílu pádu, celou svou vahou narazím do hlíny. Z hrdla se mi vydere ostré nadechnutí. Vyškrábu se na bok, svírám si pulzující kolena a dívám se skrz temný podrost. Přes linii stromů začínají tančit kužely ostrého světla. Čtyři. Ne, šest. Ne, les pročesává deset kuželů a míří přímo k mé pozici. Zrychluje se mi dech.

"Lyro! Vrať se, zlatíčko!" Ten hlas je nechutnou směsí předstírané sladkosti a smrtelného slibu. "Vzdej se teď a dostaneš jen bičem! Víš, že nám neutečeš!"

Kousnu se do rtu, ucítím měď a zůstanu hrobově zticha. Po pravici si všimnu velkého stromu s malou dutinou u kořenů. Ignoruji štípání v rozdrásaných rukou, táhnu se hlínou a plazím se ke kmeni. Nasoukám se do stísněného, klaustrofobního prostoru a přitáhnu si kolena k hrudi. Přitisknu si poraněné ruce na ústa, abych udusila svůj nepravidelný dech. Jestli se pohnu, objeví mě.

"LYRO! HOLČIČKO, MÁŠ VELKEJ MALÉR! VYLEZ. VEN. HNED!" Ten hřmotný hlas mi vibruje v hrudi. Je rozzuřený. To je zlé.

A pak na les padne absolutní ticho. Nic. Ani prasknutí jediné větvičky. Ani cvrknutí hmyzu. Kmitající baterky mizí a vrhají les zpět do temnoty. Pevně zavřu oči a zatajím dech. Začnu počítat. Jedna tisíc. Dva tisíce. Tři tisíce. Svaly se mi třesou z vypětí, jak se snažím zůstat zmrazená na místě. Čtyři tisíce. Pět tisíc. Nutím svou mysl, aby se soustředila jen na ta čísla a čekala na nevyhnutelnou ruku, která se natáhne a vytáhne mě ven. Padesát devět. Šedesát.

Oči nechávám pevně sevřené a usilovně se snažím soustředit na jakékoli zvuky v okolí. Poslouchám, zda neuslyším boty drtící listí, těžké dýchání nebo křik. Není tam nic. Jen dutý vítr prohánějící se mezi stromy. Vzdali to? Spustím ruce od úst a dlouze, roztřeseně vydechnu. Na tvářích se mi vytvoří malý, bezděčný úsměv. Zvládla jsem to. Opravdu jsem utekla. Teď se jen musím dostat z těhle lesů.

Pohybuji se s bolestivou opatrností, opřu si odřené ruce o vlhkou hlínu a po centimetrech se soukám ze skrýše. Vytáhnu nohy, opráším si hlínu z holení a připravuji se na to, že vstanu a poběžím.

Můj pohled padne na lesní půdu přímo přede mnou.

Krev mi zmrzne v žilách.

Pár centimetrů od mé tváře stojí pár bezchybných, ručně šitých polobotek.

"Copak to tu máme... tak ahoj, zlatíčko."