**Lyra**

**Současnost**

"Nebudu vám to lakovat narůžovo, Lyro. Nemyslíme si, že se na tuto pozici hodíte. Jde o extrémně konkurenční místo a zkrátka tu máme kandidáty s mnohem specializovanějšími zkušenostmi. A upřímně, i s hezčími tvářičkami," prohlašuje personalistka a rty se jí stahují do povýšeného úšklebku.

Jistě. To sedí od ženské narvané v dusivé černé pouzdrové sukni, s bílou hedvábnou halenkou rozepnutou tak akorát, aby mohla dávat na odiv svá tvrdá umělá prsa, která se jí derou z nehodící se černé push-up podprsenky. Její vlasy jsou ztuhlá, přelakovaná pohroma plná krepatých vlasů. Kdybyste jí u hlavy škrtli sirkou, vygenerovali byste dostatek energie k osvětlení městské sítě na celý týden. Vypadá to, jako by to tu opustil pták poté, co to použil jako osobní toaletu. Má na sobě vrstvy silného make-upu a dramatické konturování, takže vypadá, jako by zabloudila cestou na konkurz do drag show.

Čpí z ní zoufalství, prakticky škemrá o pozornost mužských manažerů na tomhle patře.

"Dobře," řeknu a vložím do svého tónu pořádnou dávku dramatičnosti. "Děkuji za váš čas."

Otočím se na podpatku a vypochoduji z té mrazivé zasedačky s bradou zvednutou vysoko. Kdo by vůbec chtěl zahazovat svůj život v tomhle domýšlivém korporátním vězení s prosklenými stěnami? Kdo chce trávit čtyřicet hodin týdně obklopený umělohmotnými rádoby panenkami Barbie a arogantními, rozmazlenými dědici svěřenských fondů?

Oh, počkat. Já.

Potřebuju ten plat. Potřebuju si budovat životopis. Potřebuju šanci pracovat normální lidskou pracovní dobu za stolem, místo abych si ničila nohy v horké kuchyni. Ale jak, proboha, máte získat specializované zkušenosti, když vám nikdo nedá šanci se vůbec uchytit? Korporátní společnosti vždycky požadují čerstvé, energické dvacátníky, kteří ale nějakým zázrakem mají třicetileté zkušenosti z velmi specifických, specializovaných odvětví. Nedává to absolutně žádný smysl. Už nikdo nechce investovat čas do toho, aby někoho zaškolil. Jen si stěžují na obrovskou fluktuaci zaměstnanců, aniž by si uvědomovali, že k nim jejich přepracovaný personál necítí naprosto žádnou loajalitu.

Dojdu k těžkým mosazným dveřím výtahu a stisknu šipku dolů, čekajíc, až se ta kovová krabice otevře, spolkne mě vcelku a vyplivne mě zpátky v přízemí, do reality.

O kus dál chodbou vyzání hlavní recepční telefon v pronikavé, opakující se smyčce. Ta upjatá blondýnka, co sedí za elegantním mramorovým stolem, to ignoruje a raději nepokrytě flirtuje s mužem v obleku na míru, který u přepážky pročítá dokumenty. Chodbou se rozléhá její otravné, vysoké chichotání. Z toho pištění se mi napínají ramena, ale jen protočím oči a zírám na složité, drahé mahagonové panely obkládající stěny před výtahy.

Sbohem, lúzři. Kdo potřebuje Vance Enterprises? A co si ten nepolapitelný "Enzo Vance" o sobě myslí, že řídí takovouhle firmu? Neví, o co přichází.

*Cink.*

Zvonění mě zachrání před tím, abych se dál propadala do svého zahořklého vnitřního monologu. Mosazné dveře se rozestoupí. Vstoupím do elegantního, černě zrcadlového interiéru a stisknu tlačítko pro přízemí. Ticho vyplní tichá, zvonivá klavírní hudba, která se vysmívá mé zkažené náladě, zatímco začínám dlouhý sestup z dvaaosmdesátého patra.

Dveře se v přízemí konečně otevřou. Vystoupím do rušné, jeskynní haly a stáčím se doleva k bezpečnostní přepážce. Podám svou dočasnou návštěvnickou kartu masivnímu strážnému, který stojí za skleněnou bariérou, a se zaťatým, nuceným úsměvem zamumlám zdvořilé poděkování.

Když se protlačím těžkými otáčecími dveřmi a vyjdu na rušný městský chodník, ucítím na pravé paži rychlé vrnění. To agresivní bzučení vychází z mé tmavě fialové kabelky Prada. Ta kabelka je nejdražší věc, jakou vlastním. Koupila jsem si ji jako dárek k dvacátým narozeninám. Přežívala jsem na čtyřech hodinách spánku denně, táhla jsem v restauraci dvě směny za sebou po celé čtyři měsíce, jen abych si ji mohla dovolit. Je to moje chlouba a chovám se k ní jako ke královskému pokladu.

*Bzz. Bzz.*

Uf, copak teď? Zabořím ruku do kožených hlubin a vytáhnu telefon. Obal posetý dětsky růžovými kamínky se zaleskne v odpoledním slunci. Ťuknu na displej. Devět nepřečtených zpráv. Všechny od Nicolette. Dlouze si povzdechnu a začnu číst ten kulometný proud zpráv, zatímco kráčím po přelidněném chodníku. Tahle holka je moje nejlepší kamarádka, ale má pozornost hyperaktivní veverky.

*Nicolette: čau holka kde jsi?*

*Nicolette: jakej je Barbiekov??? Našla jsi nějakýho kena, kterýho by sis vzala domů na hraní?*

*Nicolette: dostala jsi tu práci?*

*Nicolette: halóóóóóóó*

*Nicolette: jdu na záchod. Zavolej nudím se*

*Nicolette: dej vědět jak to šlo*

*Nicolette: pojdme o vikendu do klubu. chci KALIT*

*Nicolette: uvidíme se po práci*

Jsem zrovna zabraná do psaní sarkastické odpovědi o Barbiekově, když tváří narazím do pevné cihlové zdi.

"Uff!" Náraz mi vyrazí dech z plic. Telefon mi skoro vyklouzne z prstů. Klopýtnu dozadu a třu si štípající nos. To sem doprostřed chodníku postavili sloup?

Zamrkám a zavrtím hlavou, když si uvědomím, že ta nepohyblivá cihlová zeď není žádná stavba. Je to muž. Obrovský, tyčící se muž.

Rychle zvednu hlavu a zakloním krk, abych si ho mohla prohlédnout. Se svou směšnou výškou metr šedesát si připadám jako mravenec zírající na mrakodrap.

"O-omlouvám se, p-pane," vykoktám se třesoucím se hlasem.

Sladká, milosrdná nebesa. Jak může být vesmír tak krutý, že stvoří muže, který vypadá jako chodící, dýchající ambrózie? Není to jen muž. Je to bůh vytesaný z mramoru a šlach. Nohy mi přirostou k betonu. Nedokážu pohnout ani svalem. Dýchám vůbec? Musím, protože tep mi buší do krku ve frenetickém rytmu.

Dívá se na mě pronikavýma oříškovýma očima, v barvě ohřátého hnědého cukru a rozpuštěného másla. Jestli tady na tom chodníku padnu mrtvá, ať je tenhle muž andělem, který mě doprovodí do posmrtného života. Ostré, aristokratické lícní kosti protínají hladce oholenou čelist. Má rovný, aristokratický nos a plné, růžové rty, které vypadají až nebezpečně k zulíbání. Jeho svůdné, husté kaštanové vlasy mají jednoduchý, profesionální střih s jen takovou délkou nahoře, aby mě svrběly prsty touhou prohrábnout mu je. Měří dobrých metr devadesát a je napasovaný do dokonale střiženého modrého obleku od Armaniho, doplněného zlatou hedvábnou kravatou. Drahá látka se napíná přes široká, nabušená ramena a silný, svalnatý hrudník.

Mňam.

Počkat, co to je s mým mozkem? Přestaň slintat, Lyro. Vzpamatuj se.

"To nic, zlatíčko," řekne ten muž. Koutek jeho nádherných úst se stočí do pomalého, lišáckého úsměvu.

Panebože, ten hlas. Ten zvuk mě obalí, hladký, hluboký, dunivý samet, který pohladí mou holou kůži a pošle ostré, těžké tepání přímo do mého nitra. Stisknu stehna k sobě, cítím, jak se mi v kalhotkách najednou hromadí příval vlhkosti.

Je pro tebe tak moc nedosažitelný, Lyro, ten existuje v úplně jiné stratosféře.

"Ehm, fajn. Nejsem vaše zlatíčko, ale jo... ještě jednou se omlouvám," zamumlám v zoufalé snaze zachránit alespoň kousek své důstojnosti.

Rychle ustoupím stranou od jeho masivního těla a sklopím hlavu. Popadnu uvolněný pramen vlasů, co mi spadl do tváře, a pevně ho zastrčím za ucho. Modlím se, aby neviděl ten zběsilý, hořící ruměnec, který mi zbarvuje tváře. To horko rychle putuje dolů po krku a rozkvétá mi na hrudi.

Musím odtud vypadnout. Mám asi hodinu, než se musím odpíchnout na směnu do restaurace. Zpátky do kuchyně. Zpátky do vyčerpávajícího skutečného světa. Sakra.

——————————

**Enzo**

"Kde jsou moje peníze?" zeptá se Dante chladným, monotónním tónem.

Zírá na špinavou, zkrvavenou krysu visící za zápěstí na zrezivělých řetězech uprostřed skladu. Jedno pravidlo se každý v našem světě naučí rychle: když je Dante Vance klidný, měli byste se ho bát nejvíc. Když ho někdo naštve, je to nemilosrdné, sadistické monstrum. Je to také můj nejlepší přítel, muž, který od nikoho živého netoleruje absolutně žádné kecy.

Vždycky jsme byli jen my čtyři. Dante, Gideon, Ro a já. Vyrostli jsme na stejných drsných ulicích, dělili jsme se o jídlo a krváceli jsme spolu. Ve škole si Dante brzy uzurpoval roli vůdce. Chránil nás, abychom se nestali trvalými boxovacími pytli pro starší, větší děti, nutil nás učit se, nutil nás trénovat. Jakmile jsme povyrostli, nabrali jsme svaly. Strávili jsme hodiny tím, že jsme se učili, jak dát správnou ránu, jak lámat kosti, jak bojovat jako synchronizovaná jednotka. Vyvinuli jsme se z lovených ve vrcholové predátory.

Jsme bratři, spojeni ne genetikou, ale hektolitry krve, kterou jsme za ty roky prolili. Tyhle muže miluji. Kdykoli bych pro kteréhokoli z nich chytil kulku bez sebemenšího zaváhání.

Společně jsme z prachu vybudovali impérium. Dante funguje jako hlavní mozek, kalkuluje tahy na deset kroků dopředu. Gideon vládne digitální sféře, je to náš rezidentní technický a sledovací génius, který se dokáže nabourat do mezinárodních obranných systémů dřív, než si dá snídani. Ro je naše smrtící zbraň, vycvičený, chladnokrevný zabiják s nemocným, zvráceným smyslem pro humor, který mi přijde k popukání.

Dante a já jsme začínali ve skromnosti, tlačili jsme zboží na chodbách střední školy. Rychle jsme to rozjeli ve velkém a využili jsme nechvalně známých vazeb Danteho rodiny. Ale starý pán odmítl Dantemu jen tak předat klíče od království. Přinutil ho vyšlapat si vlastní cestu, vysloužit si strach a respekt v podsvětí sám. Všichni jsme si museli své místo zasloužit. Vyškrábali jsme se na vrchol a nechali za sebou cestu lemovanou mrtvolami. Teď sedíme na trůnu. Jsme nedotknutelní. Vlastníme kontakty a politiky v každé větší zemi na planetě. Naše jméno vzbuzuje hrůzu.

Zatímco Dante soustředí svou energii na řízení brutálních operací mafie, já jsem od nuly vybudoval Vance Enterprises. Nedotčený korporátní mrakodrap slouží jako dokonalá, legální zástěrka pro praní našich masivních řek nelegální hotovosti. Vlastníme rozsáhlou síť luxusních hotelů, pětihvězdičkových restaurací, exkluzivních undergroundových klubů a komerčních realit napříč kontinenty. Sdílíme bohatství. Sdílíme nemovitosti. Sdílíme moc.

Dokonce sdílíme i naše ženy. Vždycky jsme to tak dělali.

Dante sotva znatelně kývne na Sladea, našeho hromotluckého rezidentního mučitele.

Slade přistoupí blíž a vrazí jiskřící hrot elektrického pohaněče dobytka přímo Tateovi do koulí.

*BZZZZZT!*

Z Tateova hrdla se vydere syrový, hrdelní řev, který se odráží od vlhkých, špinavých betonových zdí chabě osvětlené místnosti. Zrádce se zmítá v těžkých řetězech a jeho ubohé kňučení vyplňuje krátké ticho. Slzy vyryjí čisté cestičky skrz tlusté vrstvy špíny a krve, které mu pokrývají obličej.

"Kde. Jsou. Moje. Peníze?" zopakuje Dante a vyslovuje každou jedinou slabiku s temným příslibem blížící se agónie.

Tate se krčí, jeho zlámané tělo se prudce třese. Pravé oko má nateklé a zavřené, vybarvené do groteskního odstínu fialové a černé. Oblečení na něm visí v potrhaných, krví nasáklých cárech. Visí v divném, nepřirozeném úhlu, levé rameno má zjevně vykloubené. Chybí mu tři prsty na pravé ruce, odseknuté články momentálně odpočívají v kaluži jeho vlastní krve kousek od špiček jeho bot. Chybí mu několik zubů. Trup má pokrytý hlubokými, mokvajícími popáleninami z dvouhodinového metodického bití a šoků z vysokého napětí. Jeho tělo rychle kolabuje.

"P-p-prosím, šéfe," koktá Tate a plivne na podlahu chuchvalec krve. "J-j-já n-n-neměl n-na v-v-výběr. Z-z-zabili by v-v-vás a-a m-m-moji rodinu."

Ha. Zabít nás? To je opravdu k smíchu.

Tiché odfrknutí. Ze své pozice, kdy se opírám o chladný kovový nosník, sleduji, jak Dante mírně zavrtí hlavou, zatímco se mu na rtech mihne temný, výsměšný úsměv. Myslí si úplně to samé. V potemnělém zadním rohu u kovového schodiště se Gideon a Ro na sebe podívají a tiše se zasmějí.

"Je to tak?" zeptá se tiše Dante. Nechá ticho protáhnout a dokonale ovládá umění dramatického napětí. "Myslíš... tuhle rodinu?"

Dante luskne prsty.

Těžké kovové dveře v zadní části skladu se se skřípěním otevřou. Dovnitř vpochodují tři ozbrojení strážci a táhnou po betonu ženu středního věku a dva dospívající chlapce. Zápěstí mají pevně svázaná tlustými plastovými stahovacími páskami, v ústech hluboko nacpané špinavé látkové roubíky. Zmítají se a kopou, ale jejich odpor je proti samotné velikosti našich mužů ubohý. Strážci je hrubě odhodí na podlahu, přímo k Tateovým houpajícím se, zkrvaveným nohám. Dopadnou těsně do ostrého, žlutého kruhu světla, které vrhá jediná houpající se žárovka nad nimi.

Tate propukne ve frenetickou, zmítající se paniku. Křičí přes chybějící zuby a prosí nás, abychom je ušetřili. Tlumené, hysterické jekoty jeho ženy protnou vlhký vzduch, když vzhlédne a spatří nad sebou viset zohavenou, zničenou tělesnou schránku svého manžela. Černá řasenka jí ve velkých potocích stéká po bledé, vyděšené tváři. Oba dospívající synové drží hlavy skloněné a třesou se z čisté hrůzy a hanby.

Dante se pomalu sesune do dřevěné židle, roztáhne nohy a zkříží si silné paže na široké hrudi. Jeho temná, dominantní aura dusí celou místnost.

"Udělal jsi strašlivou chybu, Tateu. Otevřel jsi pusu před tou ruskou špínou ohledně mé přepravní trasy a stál jsi mě osm milionů dolarů. Tvrdíš, že jsi to udělal, abys před nimi ochránil svou rodinu." Dante se nakloní dopředu, oči má mrtvé a chladné. "Ale to před námi jsi měl svou rodinu chránit."

Tate vzlyká, dusí se vlastními slinami, zatímco prosí o smilování. Slade přistoupí a nacpe Tateovi do úst špinavý hadr, čímž ten hluk umlčí.

"Enzo," zavolá Dante, aniž by odtrhl zrak od plačící ženy.

"Jo," odpovím a odrazím se od nosníku.

"Co máme s těmihle idioty udělat?"

Promnu si čelist a analyzuji tu vzlykající hromádku na podlaze. "Ti kluci vypadají docela bytelně. Se správnou dávkou zlomení a pořádným výcvikem by z nich mohla být cenná posila k řadovým vojákům. Kolik jim je, šestnáct, sedmnáct? Svlíknem je a vycvičíme je jako stráže. Zkazíme je co nejdřív. Ta ženská se může taky hodit. Pošleme ji do jednoho z odlehlých domů obsluhovat chlapy a odpracovat si manželův masivní dluh, nebo ji strčíme do jednoho z undergroundových klubů."

V kapse mi zavibruje telefon. Vytáhnu ho a zkontroluji zabezpečenou zprávu od svého asistenta. Uf.

"D., musím vyrazit. Za dvacet minut mám schůzku v korporátním kanclu. Ty krysy od Hofmannů se nás snaží dotlačit do sponzorování dalšího z jejich pochybných stavebních projektů."

Dante zahučí, hluboký, nespokojený zvuk v hrdle. "Měl jsem Tarikovi prohnat kulku hlavou hned při našem prvním setkání. Jejich územní rozhodnutí nám bohužel hraje do karet, takže musíme dělat hezké. Potřebujeme jejich infrastrukturu pro tu nadcházející východní zásilku. Běž to zařídit. Navlíct se do obleku a dělat slušného je tvoje parketa."

Dante otočí hlavu do stínů. "Gideone. Zavolej Garrickovi. Ať jeho tým vyzvedne tyhle chuligány a zařídí jim iniciační výcvik. Ujistěte se, že přesně pochopí, komu teď patří." Nejasně ukáže na vzlykající matku a syny na podlaze.

Aniž by mrkl, Dante plynule vytáhne těžkou pistoli z pouzdra na kříži, namíří ji na Tatea a vypálí jedinou ránu zrádci přímo mezi oči.

Skladem se rozlehne hlasitý třesk. Tateovo tělo zhadrovatí a mrtvá váha napne řetězy. Manželka přes roubík zaječí a divoce se začne zmítat.

Dante vstane, ignoruje čerstvou krev rozstříknutou po podlaze a ukáže na stráže. "Hoďte to tělo rybám. Vydrhněte podlahu."

Dante a já odejdeme z té brutální popravčí místnosti, Gideon a Ro nám v patách. Vyjdeme nahoru do odhlučněné luxusní kanceláře s výhledem na plochu skladu. Dante mine svůj stůl a zamíří přímo ke křišťálové skříňce s alkoholem. Nalije si na dva prsty drahé skotské do těžké sklenice a kopne ji do sebe.

"Chloe mi od rána bombarduje telefon," řekne Ro nezaujatým a znuděným tónem, zatímco se svalí na koženou pohovku. "Myslel jsem, že jsme se té ženské zbavili. Dala snadno, ale moc mluví. Nemám ji rád."

"Jo. Máš pravdu. Je otravná," souhlasí Gideon a ťuká do svého tabletu.

"Vyřeš to, Ro. Ujisti se, že pochopí, že její čas s námi definitivně vypršel," nařizuje Dante a nalévá si další skleničku.

"Uf. Jen si přeju, abychom už našli tu pravou, chápete?" zasténá Ro a sjede si rukou po tváři. "Jsem nemocnej a otrávenej ze všech těch falešnejch, plastickejch ženskejch, co se nám hážou k nohám. Buď s náma chtěj píchat, aby se mohly chlubit kámoškám, nebo chtěj jen přístup na naše bankovní účty. Je to nuda. Chci skutečnou výzvu. Chci naši navěky princeznu."

Všichni mlčky přikývneme. Najít ženu dostatečně silnou na to, aby nás zvládla všechny čtyři, dostatečně čistou na to, aby upoutala naši temnou pozornost, a přitom dostatečně ohnivou, aby nás dokázala bavit, se zdá jako nemožný úkol.

"Musím vyrazit na cestu. Uvidíme se v noci na sídle, kluci," řeknu a zkontroluji čas na telefonu.

Popadnu své na míru šité sako ze zadní strany zeleného koženého křesla, vklouznu do něj a zamířím dolů do soukromé garáže. Nastoupím na zadní sedadlo svého čekajícího luxusního vozu. Řidič vyjede a nechá husté, izolované lesy za námi. Drsná venkovská silnice se brzy vyhladí na zpevněnou dálnici a na horizontu se začne přibližovat tyčící se skleněné panorama centra města.

Cestu strávím odpovídáním na e-maily a pročítáním smluv. Odesílám rychlou zprávu svému asistentovi, abych se ujistil, že spisy k Hofmannům jsou připraveny a čekají v hlavní zasedací místnosti.

Auto plynule zastaví u chodníku. Řidič mi otevře dveře. Vystoupím na rušný chodník a zapínám si sako, zatímco vzhlížím k masivnímu mrakodrapu Vance Enterprises. Je to jen jeden z mnoha pomníků naší moci v tomhle městě.

Rozejdu se k hlavnímu vchodu, s myšlenkami soustředěnými na nadcházející vyjednávání. Náhle si všimnu drobné brunetky, která kráčí přímo ke mně. Hlavu má skloněnou, oči přilepené na zářící displej svého telefonu. Svému okolí nevěnuje absolutně žádnou pozornost.

Než vůbec stihnu uhnout z cesty, s tichým žuchnutím vrazí přímo do mé hrudi.

"O-omlouvám se, p-pane," vykoktá, hlavu stále skloněnou.

Ten hlas. Ten zvuk je sladký, zadýchaný a andělský. Zasáhne mi uši a putuje rovnou dolů. Můj pták v kalhotách okamžitě zacuká. Ta tichá, koktavá omluva spustí hluboko v mé hrudi pradávný, dominantní instinkt. Přirozená submisivka.

Konečně zvedne hlavu a z plic mi zmizí veškerý dech. Sladcí bohové nektaru. Stojí přede mnou ta nejvíc zničujícím způsobem nádherná žena, jakou jsem kdy ve svém bídném životě spatřil. Ztělesněná ambrózie.

Je drobná, sahá mi stěží po hruď, ale její tělo je velkolepé. Je plná a křivnatá na všech správných místech. Nesnáším ty hladovějící, jako tyčka hubené modelky, které se mi obvykle vrhají k nohám. Všichni dáváme přednost tomu, když jsou naše ženy měkké, plné a šťavnaté. Víc křivek k chycení. Víc masa k zakousnutí.

Její velké oči jsou opojnou směsí oříškové a zelené barvy. Ty barvy se prolínají, tančí a jiskří v odpoledním slunci. Husté, tmavě hnědé vlasy jí padají do půli zad a zachycují světlo tak, že mezi prameny odhalují skryté, ohnivé záblesky červené. Má nevinnou, dětsky hebkou tvář anděla. Jemný nosík, přirozeně plné, růžové tváře a naducané rty ve tvaru srdce, které si přímo říkají o sežrání. Má na sobě jen minimum make-upu, což je ostrý a osvěžující kontrast k té silné vrstvě omítky, za kterou se ženy z našich kruhů neustále schovávají.

Její plná, těžká prsa se tisknou k cudné látce její modré halenky do V a nabízejí škádlivý pohled na hluboký výstřih. Její mléčná kůže vypadá neuvěřitelně hebce. Boky se jí rozšiřují v lahodné, zaoblené křivce. Ruce mě doslova bolí z náhlé, násilné potřeby svléknout ji donaha přímo tady na chodníku a zmapovat každý centimetr jejího těla.

"To nic, zlatíčko," řeknu, blesknu na ni hladkým úsměvem a snažím se zkrotit tu temnou, predátorskou bestii, která mi drásá žebra.

"Ehm, fajn. Nejsem vaše zlatíčko, ale jo... ještě jednou se omlouvám," vypálí nazpátek.

Hlas se jí třese, ale v těch slovech se skrývá ostrá hrana vzdoru. Očividně je rozrušená. Rychle moje tělo obejde, aby mi unikla. Jak se pohne, zastrčí si za ucho uvolněný pramen vlasů a naskytne mi dokonalý výhled na sytý, karmínový ruměnec, který se jí rozlévá po tvářích.

Nádherná. Zkrátka nádherná. A má páteř. Trochu ohně k té andělské tvářičce. Stojím na chodníku jako přimrazený, neschopný odvrátit zrak, když sleduji hypnotické vlnění jejích kulatých boků, zatímco spěchá rušnou ulicí.

Já si tě najdu, anděli. Ano, má malá dračice, ještě se uvidíme, a to velmi, velmi brzy. Nemáš tušení, do čeho ses to právě namočila. Jsi přesně to, co jsme celou dobu lovili.

Jen počkej, až to řeknu klukům.